„AUDIT! EXTERNÍ! Tato dvě slova by jistě vyvedla z nastolené rovnováhy i zkušeného jogína. A co poté člověka, jenž o sobě hrdě hovoří jako o flegmatickém cholerikovi! Kdo nezažil, nepochopí. Kdo zažil, nepochopí stejně. Jelikož existují věci mezi nebem a zemí a zejména někde uprostřed monstrózní byrokratická říše, jíž se přezdívá EU. A tam se, milé děti, dějí věci!“

Stál venku u vchodových dveří a hleděl na logo ústavu, ve kterém pracoval. První, co mu problesklo hlavou, byla myšlenka, že už dávno není aktuální. Červeno-modrou barvu dávno vystřídala jen modrá vyplňující prapodivné hieroglyfy. Někdo mu jejich význam vysvětloval, ale zřejmě jej vytěsnil z mysli. Hned vzápětí musel zakroutit hlavou a protáhnout oči v sloup, když si povšiml otřesného kroužku nad písmenem U. V nápisu se jednoznačně uvádí zkratka. Jaké slovo začíná na Ů? Žádné!

„Který vůl to napsal?“ zeptal se potichu sám sebe a v podstatě, aniž by si to uvědomil, už se choval jako oni. Šťoural a kontroloval kdeco.

Naštěstí duševně ještě nepodlehl. Jeho nitro sice neoplývalo radostí, ale temnota se jej zatím nezmocnila. A pak zaslechl přijíždějící vozy a prudké zabrzdění. (Bylo normální, ale zní to více dramaticky.) Vyskákali jako smečka šelem. Muži v černém, ženy také. Pomalu se blížili v nažehlených kravatách a on na pozadí cítil hudbu od Pink Floyd: Another brick in the wall. Není kam utéct. Jdou si pro nálezy, alespoň tři! Jinak se nesmí vrátit.

Vzpomněl si na malého zajíce nebo králíka, kterého uviděl přikrčeného v trávě krátce předtím. Nebyl schopný se hnout a klepal se, jako by ho přepadla zimnice, případně strach. Asi je vycítil, zvířata to prý umí. Dokážou předpovědět zemětřesení, tak musí zaregistrovat i auditory. O živelnou katastrofu se jedná stejně tak.

Přivedl je se svými spolupracovníky do prvního patra, kde sídlí jejich oddělení, a nacpali hosty sušenkami a kávou. Jednak přejedený člověk není tak akční, za druhé se tím zabije čas. Na druhou stranu se ovšem celá akce natáhne neúměrně dlouze a síla pro změnu začne docházet dotazovaným. On to dobře zná. Co se první den nejeví jako naprostá otrava, druhý den začíná být úmorné a třetí přebují do něčeho nesnesitelného.

„Důkazy, důkazy, důkazy!“ Mohl by spočítat, kolikrát to slovo slyšel. „Kdo to schválil?“
„Vedoucí, asi,“ zamrmlal.
„A kde to je podepsaný?“ zeptal se.
„Jsem se ho zeptal a on souhlasil,“ reagoval stroze.
„Nemáte nějaký e-mail, co to dokazuje?“
Ty vole, vždyť sedíme vedle sebe, to už mu projelo jen v hlavě, ale měl co dělat, aby to v sobě udržel.

Uprostřed toho všeho si vzpomněl na své začátky, když potřeboval schválit směrnici podle postupů v ní obsažených. Jenže ty byly logicky také neschválené, protože směrnice byla neschválená, a aby se schválila, muselo by se postupovat podle neschválených postupů. Hlava 22 jako vyšitá.

Druhá „vtipná“ vzpomínka z dob minulých zamířila stejným směrem. Bylo to něco o svobodné vůli, kdy si člověk má udělat dokumenty podle sebe, ale pak mu je desetkrát neschválí, až to předělá podle nich. Jenže o tom se nesmí mluvit, protože – to my jsme si je přece napsali. S povzdechem nutno dodat – jelikož nám nic jiného nezbylo.

(AU)dit trval snad déle než čekání v ženské frontě na toaletu v Drážďanech během vánočních trhů. Jo, a nebyl ze zlata, zkrátka a dobře bolel. Jak fyzicky, když se vrátil do své kanceláře a praštil pěstí do prvního kusu nábytku, jenž mu zkřížil cestu, tak hlavně psychicky.

Dlouho poté ještě zíral z okna s myslí až netypicky prázdnou. A poté se mu začala objevovat první slova skládající se postupně do vět, které se navzájem rýmovaly. Vypadlo to z něho částečně díky umění, jímž oplýval, a snad i ze zoufalství.

JE TO UŽ TÝDEN, CO SE TO STALO
PŘÍPRAVA VELKÁ, DLOUHO SE VLEKLA
JE TO UŽ TÝDEN, CO PŘIŠLI DVEŘMI
ČERNÁ SAKA, ROUŠKY, BRÝLE
JAK NA POHŘBU, VĚŘ MI

NA ŽIDLI SI RYCHLE SEDAJ, OBĚTI HLEDAJ
HRDLO SE TI RYCHLE SVÍRÁ, AUDIT ZAČÍNÁ

ASISTENTKA NOSÍ KÁVU, VZDUCH JAKO BY SI HULIL TRÁVU
A POŘÁD STEJNÉ DOTAZY, KDE JSOU DŮKAZY?!

CO NA TO ŘÍCI ASI, BYLY TO FAKT KRÁSNÉ ČASY
NEŽ JSTE PŘIJELI, TEĎ JE TO V PRDELI

Následoval refrén odrážející aktuální dění v roce 2020, na který není nutné vzpomínat, a zjevila se druhá sloka.

 OTRÁVENĚ DO ZDI HLEDÍŠ, ODPOVĚDI SPRÁVNÉ NEVÍŠ
JSME Z AUDITU CELÝ NEXT TO, V PROVOZNÍM KONTEXTU

A NÁHLE TA FRÁZE PADLA, AŽ RŮŽE VE VÁZE ZVADLA
TICHO VNIKLO DO MÍSTNOSTI, ARGUMENT BEZPEČNOSTI!

TAK TO UŽ JE VÁŽNĚ KONEC, ZAZVONIL ZVONEC
BUDEM MUSET NAJÍT INU, KOŘENOVOU PŘÍČINU

PS: Tento příběh je založený na základě skutečných událostí, během nichž došlo nejednou ke zvýšení tlaku a nebylo usmrceno žádné zvíře. Celý audit byl vysoce evropsky nekorektní, jelikož se jej zúčastnili pouze zaměstnanci bílé pleti a české národnosti.

PS2: jelikož se blíží další audit, autor souhlasí s publikováním tohoto článku pouze pod pseudonymem.

Jan Linhart

Autor je člověk, který se prvotně zabýval psaním scénářů, ze kterých se následně začaly stávat knihy. Sérii svých příběhů pracovně nazývá Příběhy z lesa. První z nich, Zámek v oblacích, vyšla knižně v roce 2023 v nakladatelství Talent pro Art. Na jeho webu si můžete přečíst také o dalších příbězích jako Závan minulosti, Dívka, která objevila nekonečno nebo Vládci lesa. Ve všech dílech se odráží jeho životní cesta, kterou je Bhakti Marga (cesta oddanosti). Duchovní tématika se proplétá napříč všemi knihami, ať už se jedná o postavení se vlastním strachům, nebo o karmické záležitosti z minulých životů, případně setkání s duchovními průvodci.

Související knihy

Linhart, Jan

Talent Pro ART, 2023