————————————————————
Příspěvek obsahuje hrubé výrazy.
————————————————————

Přečtěte si předchozí část!

Ale tentokrát slyší divný šepot a spolužáci po něm pokukují. Z útržků hovorů zaslechne, že hlavním tématem je jeho vystoupení u Pártlové v zahradě, návštěva táty Pártlové v ředitelně, ale také nová ohromující zpráva, že Pártlová chodí s jejich spolužákem Havlíkem. Největším frajerem ze třídy. Vysportovaným dokonalým Havlíkem. Když o jedné přestávce stojí na záchodě u pisoáru, slyší, jak se otevřou dveře a vchází několik kluků. Nejdou k volným pisoárům, cítí, že se zastavili za ním. Chvíli je ticho, pak mu někdo strčí do zad a uslyší Havlíkův hlas:
„Sluko, ty sis opravdu myslel, že by se Aneta mohla bavit s takovym dementem, jako jsi ty?“
Rychle si zapne kalhoty a pomalu se otáčí. Zvedne ruku a prostředníčkem si chce posunout brýle na nose. Havlík mu ale ruku chytí, zkroutí mu ji a vykřikne: „Ty sráči, ty na mě budeš ukazovat fakováka?!“
Sluka se kroutí v předklonu a s bolestivým výrazem v obličeji zašeptá: „Já, já jsem nic neukazoval.“
„Ještě mi budeš lhát?“ Havlík zkroutí ruku ještě víc a odstrčí Sluku tak, že narazí bokem do pisoáru a spadne na zem.
„S Anetou chodím já, jasný?!“
Sluka leží pod pisoárem, ani se nehne.
„Jasný, Sluko?!“
Sluka přikývne.
„Takže se jí vyhneš obloukem, jasný?“
Sluka přikývne.
„To jsem rád, že chápeš tak rychle. Ani to nebolelo,“ rozesměje se Havlík a všichni kluci kolem. „A teď zpátky do lavice. Táhni se učit, ať nic nezmeškáš.“

Po obědě vyjde Sluka ze školní jídelny. Zamžourá do jarního slunce, úplně rovně jako po přímce přejde přes malé nádvoří, a když dojde k vyasfaltované cestě, udělá vlevo v bok a podél obrubníku vychází ze školního areálu. Projde velkými vraty, udělá vpravo v bok a podél plotu jde domů. Pár metrů od brány stojí Petra Machová. Slukova spolužačka. Jednu nohu má opřenou o podezdívku plotu a zavazuje si tkaničku. Sluka proto nemůže jít rovně kolem plotu. Když dojde k Machové, udělá vlevo v bok, dva kroky, vpravo v bok, dva kroky, vpravo v bok, dva kroky a je u plotu už za Machovou, udělá vlevo v bok a pokračuje kolem plotu. Machová na něj zavolá: „Ahoj, jdeš domů?!“ Sluka se zastaví a přikývne.
„Tak počkej, půjdu s tebou.“ Sluka ví, že Machová bydlí ve vedlejším vchodě jejich paneláku, ale ještě nikdy nešli spolu. Jdou mlčky, až Machová ticho přeruší: „Já teď vůbec nechápu tu matiku.“ Sluka mlčí.
„Přijde mi to hrozně složitý,“ pokračuje Machová. Sluka nic.
„Nejhorší jsou ty blbý převody jednotek.“
„Nevíš, jak převést pštrosy na slepice?“ zeptá se konečně Sluka.
Machová se rozesměje: „No, přesně, to je zásadní potíž.“
Machová se podívá na Sluku: „Prej jsi včera Pártlové zpíval pod oknem nějakou sprostou písničku.“ Sluka zčervená, ale neodpoví.
„Taky říkala, žes jí nejdřív slíbil nějakou básničku, prej o lásce.“
„No já jsem, já jsem chtěl… Chtěl jsem jí říct tu básničku… tu o lásce,“ zadrhuje Sluka.
„A pak jsi jí zazpíval sprosťárnu?“ směje se Machová. „To jsi udělal dobře, Pártlová si nic jinýho nezaslouží.“
Sluka mlčí.
„A tu sprostou jsi vymyslel sám?“
„Ne, ne, tu vymyslel kamarád.“
„Ty máš kamaráda?“
„No…,“ odpoví Sluka pomalu, „mám, jednoho.“
„A tu básničku o lásce taky vymyslel ten kamarád?“
„Ne, tu jsem napsal sám.“
„A přečet bys ji mě někdy?“
Ticho.
„Tak přečet?“ opakuje otázku Machová.
„Jo, jo, přečet.“
„Je dlouhá?“
„Ne, kraťoučká.“
„A neumíš ji zpaměti? Že bys mně ji řek teď.“
„Ještě ne, ale chci se ji naučit.“
„To by bylo fajn. Až půjdem zase ze školy, můžeš mně ji říct nebo si ji můžeme spolu přečíst.“
Ticho.
„Co ty na to?“ nenechá se Machová odbýt.
Sluka odpoví až po chvilce mlčení:
„Jo, to by šlo.“
Mezitím dojdou na roh ulice.
„No, tak to je super,“ řekne nadšeně Machová a zastaví se.
„Tak ji vem třeba, třeba… zejtra ne, to máme odpoledku, tak co pozejtří?“
„No, tak jo. Pozejtří ji vezmu. To už ji budu umět.“
„Tak to je skvělý. Tak se měj, já musim ještě někam zajít. Tak čau. A pozejtří se těšim,“ usměje se Machová a rozeběhne se dolů ulicí.
„Čau,“ řekne Sluka a dívá se za ní.
„Hmm, Machová,“ podotkne Koryťák, který najednou stojí vedle Sluky, „není špatná.“
Sluka zčervená.
„Jasně, Pártlová to není,“ pokračuje Koryťák, „ale ani to není žádná škaredka. Prostě lepší průměr. Má trochu kulatou hlavu jako ta, co ji píchal Pepek námořník, ale jinak je hezká. Postavička nemá chybu. A hlavně není to taková kráva jako Pártlová.“
Sluka nic.
„Prej jí nejde matika. Tobě matika jde. Jí zas půjdou jiný věci, co tobě nejdou,“ směje se Koryťák.
Sluka je jak rak a pomalu se rozejde.
„A zajímá ji, cos napsal. To je dobrý, ne?“
„Já nevim, Koryťáku, já nevim.“
„Co zas nevíš? Sama na tebe počkala.“
„Zavazovala si tkaničku a já šel náhodou kolem.“
„Jo, prdlajs náhodou. Čekala u plotu, dívala se, kdy vyjdeš z jídelny, a když jsi vyšel, začala si zavazovat zavázanou tkaničku. Já ji dobře viděl.“
„Fakt?“
„Jasně, jde po tobě!“
„To asi ne, Koryťáku.“
„No, však uvidíme pozejtří,“ směje se Koryťák.

Když Sluka přijde domů a otevře dveře, málem vykřikne. V předsíni stojí máma. Strnulá s rozkročenýma nohama, ruce vbok, bílá jak papír.
„Ahoj, mami, ty už jsi doma?“ zeptá se ustrašeně.
„Příští úterý po vyučování jdeme spolu k doktorce. K psychiatričce. Budu na tebe čekat před školou. Teď jdi do pokoje a začni se učit, dveře necháš otevřený. Budu se na tebe chodit dívat, co píšeš. V pět jdeme do kostela, pak dostaneš večeři a po ní půjdeš hned spát. Takhle to teď bude každej den. Jdi!“ domluví máma a Sluka beze slova poslechne.

… pokračování příště…

Zbyněk Mrvík

Autor se narodil v Sušici, vyrůstal v Plzni, nyní žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako účetní a daňový poradce ve vlastní firmě. Prózy a krátké básně píše pro radost. Byl oceněn v literárních soutěžích „Proseč Terezy Novákové 2017“ a „Prvotiny 2018.“ V roce 2022 mu vyšla kniha Jsme zde, abychom byli šťastní.

Související knihy

Mrvík, Zbyněk

ŠtenglPetr, 2022