Čtení ke kávě: Zadeček, který svítí! (Martin Patřičný)

Zadeček, který svítí!

26.3.2024 Martin Patřičný Bez komentáře

Už spoustu let vyprávím lidem básně, ať nechtějí, či chtějí!
Možná byste řekli, že básně v dnešní době nemohou mít úspěch, že je to věc zbytná, ale ono to tak není.
Proč?

Publikum si řekne – no, tak mu dáme pět minut, on se vyblbne a pak uvidíme… Jenže – než uteče pět minut, je báseň u konce a posluchači jsou překvapení někdy i sami sebou.

A víte, která báseň má největší úspěch? Kterou musím říkat a opakovat často? Je to vlastně písňový text, který napsal Eduard Bass. Přemysl Rut ho kdesi našel a zařadil do svého zpěvníku. Věřím, že Basse nemusím představovat a vysvětlovat, kdo to je. Ne, nebudu to dělat. Ani ten Cirkus Humberto nezmíním, ani Klapzubu či jeho Jedenáctku. Kdo neví, ať třeba gugluje.

Takže ta „moje“ nejúspěšnější báseň je o svatojánských muškách, kterým, jak někteří víte, svítí prdelky. Ve tmě, pochopitelně.
Takové ty lampičky, kterými nás krmili v pohádkovém dětství. Ty lucerničky, se kterými létali Broučci, na ty zapomeňte. Myslím, že mušky, co se jim říká svatojánské, vůbec nemají ruce.
A tohle svícení prdelkou Eduarda Basse zaujalo a on vlastně zaměnil obyčejné světlo za světlo duchovní, přímo za osvícení!

Bylo by to krásné žití, zadeček mít, který svítí!

A já připomínám, že svítí bez další, přidané energie, jen tak, to světlo je vlastně bonus. Bass nejde ovšem tak daleko, že by psal výhradně o prdelkách žen, nijak neurčuje pohlaví a to by se dneska s těmi rozmnoženými pohlavími asi taky hodilo.
Jak moc je ten jeho text nadčasový, posuďte sami:

Byli by pak, což dnes není, všichni lidé osvícení,
měli by – ó krásný sne! – v prdeli, co v hlavě ne.

Kdyby dneska Eduard Bass přišel mezi nás, řekl by třeba, že nejenže nám nesvítí zadečky, ale že máme – někteří – v hlavách nasr… Tak.
A tady jsme u toho hlavního!
Pan Bass by totiž nic takového neřekl, protože pan Bass měl lidi rád. To je to pravé osvícení, mít lidi rád. Jinak by totiž nemohl ani zpívat, ani vyprávět, ani psát. Bez toho – mít rád –, se asi ani nic pořádného dělat nedá. Třeba to přímo necítí náš zadek, ale hlava, ta by to vědět měla.
A někteří mí drazí posluchači, návštěvníci, se mi zmiňují i o lascivních myšlenkách, které báseň může vzbudit ze spaní…
Přikládám foto modelu, který udělala Lucie Hofmanová. I ta fotka je její.

A nedá mi to, abych nepřipomněl závěr filmu Woodyho Allena Sex noci svatojánské. Podle něho jsou totiž ty poletující světélkující svatojanské mušky duše těch, kteří zemřeli při milování. Můžete se na něj podívat, ten film je tak krásný, kamera, příroda, návrat do starších časů, vtipy, dobré příběhy… tak krásný, že stojí za to.

Autorka světlušky a fotografie: Lucie Hofmanová

Martin Patřičný

Autor je výtvarník-dřevař, vypravěč. Řemeslu se vyučil soukromě u svého strýce řezbáře a soustružníka dřeva. Za totality pracoval v dělnických profesích, např. jako dřevorubec, skladník, řidič. Od roku 1988 se plně věnuje výtvarné práci se dřevem. Byl spoluautorem scénáře a průvodcem 26 díly velkého televizního dokumentu Kus dřeva ze stromu – Nadace Dřevo pro život, režie Bedřich Ludvík, ČT 2/ 2008, 2009. V roce 2000 s Václavem Větvičkou a Hanou Hegerovou vyhlásili Den stromů, původně Den stromů a dřeva, 20. 10. 2000 poprvé. Národní muzeum je podpořilo výstavou Den stromů (M. Patřičný, J. Michálek). Patřičný má za sebou přes sto výstav v tuzemsku, např. 1993 – Rudolfinum, Praha, 1995 – Lichtenštejnský palác, HAMU, 1998 – Obecní dům a Národní muzeum v Praze, 2002 – Akademie věd… Pravidelně vystavuje na Světě knihy. Pro For Arch připravil dvě rozsáhlé výstavy o dřevě. V zahraničí vystavoval mj. v roce 2003 v Haagu a Naardenu, 2006/7 – Salon Nezávislých, Paříž, (Německo, Rakousko, Dánsko, Švédsko, Belgie, Itálie) a mimo Evropu roku 2008 v Torontu – North York Centre Library. Martin Patřičný vydal tyto knihy: Pracujeme se dřevem (v roce 2017 vyšlo 5. vydání), Dřevo krásných stromů (tři vydání), Monografie (2009), Kus dřeva ze stromu poznání (s Bedřichem Ludvíkem), Všecky krásy dřeva (2014), Jako v nebi, Patřičná Čítanka (2014), Velká kniha o dřevě (2016). Od roku 1998 uspořádal řadu „Dřevěných večerů“ – diskusních i hraných s poesií a živou hudbou v Národním muzeu v Praze, Městské knihovně Praha a dalších městech ČR.