Čtení ke kávě: Jaro (Hana Militká)

Jaro

12.3.2024 Hana Militká Bez komentáře

Dvě kamarádky jdou na procházku.

„Sluníčko krásně hřeje. Sedneme si na chvilku?“ prohodí Anička.
„Můžeme, ale radši na lavičku,“ prohodí Lvice.
„Fajn. Zase ty tvé legrácky.“
Dojdou do parku. Vyberou si lavičku. Anča si rozprostře na lavičku kousek polystyrénové podložky a sedne si na ni.
„Máš to schované v igelitu?“
„Jo, aby se mi sedátko nezamazalo.“
„Lavičky snad nejsou špinavé,“ prohodí Lvice.
„No, divila by ses.“
„Máš pravdu, je to jistější. Půjdeme někam na oběd?“
„Moc ráda, minule jsem měla děsnou bolest hlavy. Vážně nešlo ani opustit byt. Představ si, byla to alergie na nové kapky do nosu. Myslela jsem, že mě každou minutou klepne.“
„Hlavně žes na příčinu bolesti přišla. Pěkně zhluboka dýchej. Musíme si užít krásného vzdoušku. Pak skočíme na tramvaj, jednou přestoupíme a dáme si U Pštrosa něco moc dobrého.“
„Mně tam vždycky chutná. Těším se.“
Dorazily do restaurace. Pečlivě vybraly jídla.
„Na té divočině jsem si moc pochutnala.“
„Já taky.“
„V soutěži Superstar jsem slyšela, že katův šleh se dávno nedělá. Prý je to zastaralé vaření. Bylo to výborné.“ Anča zhltla poslední sousto a zapila plzeňským.
„Páni, děsně jsem se nacpala,“ vzdychla Lvice a povolila si kalhoty. „Teď bychom měly podstoupit procházku nejmíň k Vltavě a zpátky.“
„Máš pravdu, ale asi bych to nepřežila,“ zasmála se Anča.
„Taky bych měla co dělat, abych došla pěšky domů. Mám to trošku dál než ty,“ zasmála se Lvice.
„Ukaž, jak máš ty kalhoty povolovací?“
„Dohodím ti švadlenu, jestli chceš.“
„Ne, umím šít. Kdysi jsem si šila šaty i kabát. I pro manžela.“
„Kdo tě učil?“
„Maminka. Šila mně i sestře několikery šaty do tanečních. S Mílou jsme si pak šily léta.“
„To jsi dobrá.“
„No, teď se mi klepou ruce.“
„Když budeš potřebovat, ozvi se. Dám ti číslo na švadlenu. Je moc šikovná a levná.“
„Výborná kombinace. Jo, a taky hůř vidím,“ zasmála se Anča pátrajíc po výborném desertu.
„Sluníčko tak nádherně hřálo. Snad přichází jaro.“
„Je na čase.“
„Moje řeč.“
„Bráška mi vyprávěl, že jeho vnouček za ním včera přišel a zeptal se: ,Dědo, kdo je starší? Ty, nebo Lenin?‘ Zůstal prý jako opařený.
,Hochu, jaký Lenin?‘
,No, to je asi taky děda, ale prý neměl čas dělat vnoučky. Dědo, jak se vyrábějí vnoučky?‘
,Jene, neříká se vnoučky, ale vnoučci. Jsou to kluci jako ty, životného rodu. Tvou otázku probereme jindy. Ještě jsi nedozrál.‘
,A kdy dozraju? Zítra?‘
,Kdepak, musíš si ještě počkat. Až dostuduješ střední školu.‘
,To bude brzy.‘
,Ne, nebude. Teď chodíš do školky, pak půjdeš na základní školu. Pak teprve do střední…‘
,Ale, dědo, já chodím rychleji. Udělej krok.‘
,Proč?‘
,Udělej, schválně.‘
Děda udělal co nejdelší krok. Janův byl sotva třetinový.
,Vidíš!‘ Ukázal mu všech deset prstů na rukou.
,Máš rok do základní školy, ta trvá devět let. A pak přijde střední a ta bývá čtyři. Někdy i víc. Než ty uděláš mých deset kroků, bude ti to trvat deset let. Vždyť to říkám. Ale máš to dobré, vidím, že si umíš poradit a myslí ti to matematicky. Pomalu přemýšlej, čím by ses chtěl živit.‘
,No, mně nejvíc chutná čokoláda a nejmíň kapusta a špenát. Jenže mamka mi dává moc málo čokolády. Můžu ti něco prozradit?‘
,No samozřejmě,‘ napnul hrdě hruď děda. ,Jsme přece chlapi, musíme držet spolu.‘ Vnouček taky vypnul hruď. Vypadali vedle sebe komicky.
Otevřelo se okno u bytu a babička zavolala: ,Jene, Jendo, oběd!‘
,Teď nemáme čas! Za chvilku,‘ usmál se na svou ženu.
,Neboj se, Jeníčku, řeknu ti všechno včas. Nic nezmeškáš.‘“

Hana Militká

Absolventka JAMU, pochází z Hradce Králové. V Brně studovala obor herectví v ročníku spolu s Nikou Brettschneiderovou, Marcelou Večeřovou, Miroslavem Donutilem, Pavlem Zedníčkem, Františkem Horáčkem, Svatoplukem Skopalem, Pavlem Trávníčkem a dalšími. Stala se členkou divadla Husa na provázku.
V roce 1981 odešla se svým manželem do Prahy.
Spolupracovala s režisérem Jurajem Herzem na filmu Zastihla mě noc a na seriálu Wolfgang, s Jurajem Jakubiskem na filmu Frankensteinova teta, Perinbaba, s Janem Svěrákem na filmu Kolja a dalšími. Pro švýcarskou televizi ztvárnila roli Mileny Jesenské v němčině ve filmu Wer war Kafka, režie Richard Dindo, s Jaroslavem Soukupem točila seriál Policie Modrava.
Hostovala 31 let v Národním divadle.
Herečka je velice plodnou spisovatelkou:
Povídky z povětří vyšly v roce 2013. Následovaly detektivky: Záhadný šepot (2015), Pronikavý smích (2016) a Vražedný lov (2017).
Povídky z povětří byly vydány roku 2016 jako autorčina první elektronická kniha, poté vyšly romány Vilma, Sára a na podzim Jiří. Před Vánoci vyšel Kapitán Bartoš zasahuje 1: Složitý případ. Začátkem roku 2017 se objevila kniha 13 povídek Pro Klub Knihomolů. Jedná se o povídky napsané pro magazín Klub knihomolů.
V červenci 2017 vychází nová detektivní série nazvaná Velké případy kpt. Černé 1: Čas nedoběhneš.
Román I Blázni chtějí žít I se objevuje v nabídce zjara roku 2018. Jedná se o napínavý román z hereckého a zpravodajského prostředí.
V říjnu 2018 se překvapivě objevuje Dívka s mašlí, čtení pro malé slečny. Do konce roku 2018 se ještě objevila v elektronickém vydání detektivka – Případy kpt. Váchala: Travička zelená. Poslední knihou toho roku byl napínavý román nazvaný Ze Sýrie do Číny, inspirovaný služebními cestami autorčiných bratrů Jana a Jiřího Militkých.
Velké případy kpt. Černé 1: Čas nedoběhneš a Velké případy kpt. Černé 2: Nemilosrdná vášeň. – původně elektronické knihy vycházejí v tištěné podobě.
Začátkem března 2019 vychází kniha Kytička veršů a za měsíc se objevuje první díl z nové krimi série MONIQUE s.r.o. 1: Záhadné úmrtí. Tváří obálky je Ing. Jana Jemalová. Portrét vytvořil umělecký fotograf Bohuslav Hybrant, který napsal i předmluvu. Vychází jak elektronicky, tak i tištěná. K otcovým narozeninám začátkem května vysílá do světa autorka svou knihu kreseb nazvanou Vášeň a nevinnost, své kresby doplnila příběhem.