Přinášíme vám ukázku z knihy Hvězda mého života,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

Už jsem toho o životě v Arkádii napovídal hodně. Víte, že se jmenuju Kuba Nedomý a že můj kamarád Dědek Čuchák, se kterým sdílím starožitnický krámek, se jmenuje ve skutečnosti Kazimir Prus. Jak jsem se dostal na Měsíc a jak se stalo, že jsem tu zůstal, jsem psal v knize Měsíc mého života. Jak ale jsem se dal s Kazikem Prusem dohromady, proč se z něho stal kyborg Dědek Čuchák a kde se vzala Su Wang-li, se kterou na Měsíci žiju i nežiju?
Je nejvyšší čas, abych šel s pravdou ven a vrátil se do června roku 2045, kdy Arkádie zdaleka nebyla tou megapolis pod Kupolí, jako je dnes. Představte si ji jako velkou planinu na jižním okraji Moře klidu, na kterou hodně nepořádné obří dítě vysypalo svoje hračky. Kostky, válečky, kužele. To byly první šeltry, příbytky a schránky pro technologii. Opodál byste uviděli další haraburdí, to byly průmyslové objekty a důlní zařízení, jako byla naše Českopolská těžební. Kdybyste se pak vznášeli graviplánem někde na půl cesty od důlního komplexu a vznikající Arkádie, vzali si k ruce hodně silný dalekohled a dívali se dolů, uviděli byste díru. Na dně ležel člověk ve skafandru a chcípal.
Byl jsem to já.

* * *

Otevřel jsem oči a hned je zavřel. Reflektor mi svítil do tváře tak silně, až to bolelo. Otočil jsem hlavu na stranu, jak mi to jen stísněný prostor uvnitř skafandru dovolil. Měl jsem pocit, že se mi mozek změnil v soukolí hodně rezavých vrzajících koleček. Těžko jsem z něho doloval kloudnou myšlenku. Jsem ve skafandru a ležím na zádech. Dobře. Co dál? Někdo mi svítí do obličeje. To je dobře, nebo špatně? Každopádně já jsem uvnitř a někdo je venku. Jsem na Měsíci, i to byla myšlenka, která vypadla z rezavého soukolí. To je dobře, že je někdo venku. Na Měsíci samotu nechcete. Tím spíš, když ležíte na zádech na dně díry.

Ležím na dně díry, opakoval jsem si. Jak jsem se do ní sakra dostal? Nejlíp udělám, když se zeptám toho, kdo je venku a svítí mi do obličeje lampou.
Pokusil jsem se vstát. Pohnul jsem rukama a zkusil se opřít o lokty. V reproduktorech se ozvaly hlasy.
„On je fakt živej,“ řekl kdosi. Měl zvláštní přízvuk. Takhle mluví Číňani, napadlo mě. Kde jsem tady na Měsíci poznal Číňany? Odpověď na tuhle otázku nebylo moje rezavé soukolí schopné dát dohromady.
„Vždyť jsem říkal, že bude živej,“ odpověděl jiný hlas. Zdálo se mi, že ho znám. Určitě jsem ho už předtím slyšel. Možná dokonce, že ho znám moc dobře. Kdo to může být?
Točte se, kolečka, točte, vybízel jsem svůj mozek. Ozvalo se jen skřípění a vrzání. Chtělo by to trochu oleje, napadlo mě nesmyslně.
Pěkný stroj na myšlení! Na pitomosti ho užije, ale nic kloudného z něho nevydoluju.
„Bylo by lepší, kdyby byl mrtvej.“
„Proč? K čemu by byl?“
„Musel by být čerstvě mrtvej,“ upřesnil Číňan. „Ideální je umrtvení v neporušeném skafandru. Systémy podpory života drží uvnitř rozumnou teplotu. Je to jako lednička, rozumíš?“
„Budeme tu stát a žvanit?“ odsekl ten, kterého jsem znal a nemohl si vzpomenout, kdo to je.
„Pozor, takhle se mnou nesmíš mluvit. Budeš mi projevovat úctu. Když něco řeknu, platí to.“
„Já jenom…“
„Já jenom budu držet hubu. Chceš být v bratrství? Tak drž hubu. Když budeš žvanit, skončíš jako on.“
„Dobře,“ řekl zkrotle ten druhý. „Co mám dělat?“
„Řekl jsem, že by bylo lepší, kdyby byl mrtvej. Co víc ti mám říkat?“
„Jak to mám udělat? Mám mu otevřít sněhuláka?“
Slyšel jsem každé slovo. Rezavá kolečka se roztáčela. Tak to někdy taky funguje. Nejlepší je olej, stačí pár kapek a kolečka se roztočí. Do pohybu je ale uvedete i nasucho. Dá to trochu práce, musíte překonat odpor rzi, prachu a zatuhlého oleje, co tam zbyl od minula. Nakonec se to taky podaří.
Ten chlap řekl něco o otevírání sněhuláka. Sněhulák, tak se říká skafandru. Otevírání sněhuláka, to se praktikuje na Měsíci mezi havíři. Platí mezi nimi drsné zákony. Dohlížejí na ně sami. Nepotřebují žádné policajty nebo ochranku. Kdo se proviní, dostane varování. Napodruhé mu dají nakládačku. Když ani ta nepomůže a dotyčný provede něco hnusnýho, jako třeba že donáší na kamarády a spolčuje se s ochrankou a práská policajtům, vyvedou ho na mráz a kusem ostré horniny mu proděraví skafandr. Člověku, který to dělá, se potom říká Kat.
„Nikoho nepráskám!“ vykřikl jsem bezděčně.
„Co to bylo?“ ptal se Číňan.
„Nejspíš blouzní buď hladem, nebo žízní. Nebo z obojího. Možná se zbláznil. Ležel v díře týden.“
„Tak to skoncuj,“ řekl Číňan.
„Proč… proč mě chcete…,“ blekotal jsem.
Otočil jsem hlavu do původního směru. Snad je uvidím, toho Číňana a jeho kamaráda, kterého určitě znám, a když znám já jeho, musí on znát mě. Tváře se ale ukrývaly za světelným kotoučem lampy.
Z reproduktorů zazněla vlídná, dá se říci veselá melodie.
„Co to bylo?“ vyheknul ten, co ho znám a neznám.
„Policie,“ odpověděl Číňan suše. „Začal mluvit a tím aktivoval nouzový maják.“

—————————————-

Stáhněte si presskit s celou ukázkou a dalšími zajímavostmi.

—————————————-

O autorovi

Ondřej Neff (*1945) se narodil v Praze. Svoji první sci-fi napsal v deseti letech, žánru se věnuje celoživotně. Dává přednost klasické dobrodružné hard sci-fi kam patří i novinka Ostrov nesmrtelných spadající do arkadského cyklu. Tam patří také knihy Měsíc mého života, Rock mého života, Hvězda mého života (přečtěte si také recenzi této knihy), Ultimus či Hu! Povídky dědka Čucháka. Pozornost i mezi čtenáři mainstreamu vyvolala antiutopie Tma. Kratší texty publikoval v řadě povídkových sbírek jako Vejce naruby, Zepelín na Měsíci, Bůh s. r. o. aj. Je celoživotním fanouškem Julese Verna, deset jeho románů převyprávěl pro novou čtenářskou generaci. Mezi nimi například Pět neděl v balonu nebo Tajuplný ostrov. K nim přidal vlastní steampunkovou trilogii Tajemství pěti světadílů. Napsal také „černou komedii“ Rekvalifikační kurz. Ondřej Neff žije nedaleko Prahy. Pod vlivem své ženy, herečky Ljuby Krbové, vyměnil karate za čínské taiči a místo na motorce jezdí na elektrokole. Rád fotí, chodí se psy do lesa a na svém web-magazínu Neviditelný pes strká nos do politiky. Pro cyklus Arkádie chystá nový román, a co bude dál, se teprve uvidí.

Zdroj informací: Mystery Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (genealogické thrillery Stopy v krvi a Hluboký hrob) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Neff, Ondřej

Mystery Press, 2023