Čtení ke kávě: O tanci a tichu (Veronika Opatřilová)

O tanci a tichu

27.2.2024 Veronika Opatřilová Bez komentáře

Dospělost. Co to vůbec znamená, být dospělý?

Znamená to, že člověk poprvé v životě vydrží v jedné práci, kterou nesnáší, déle než rok? Znamená to, že je ochotný nasednout do vlaku a nechat se odvést do šedé krabice, aby tam potom trávil osm hodin na školení, kterému nerozumí a které v něm probouzí pocity naprostého zoufalství?
Dospělost jako zodpovědnost. Je to tak?
Nebo je to jen neochota znovu sám sebe podrobit nejistotě?
Po třiceti sedmi letech života mám poprvé pocit, že jsem dospělá. Ten pocit se ke mně vkradl během dlouhých dní před obrazovkou počítače, při odškrtávání nekonečných seznamů úkolů, při zapisování výdajů a příjmů: kavárna, benzín, elektřina… a kde je tanec?
Kdy se z mého života vytratil tanec? A moře a písek a taková ta podivná omamná vůně jara a hudba – kam se jen poděla všechna hudba?
Nedávno jsem v jedné práci vydržela osmnáct měsíců. Můj životní rekord. To se ještě nikdy nestalo. A ani po oněch osmnácti měsících jsem práci neopustila. Stalo se něco podivnějšího. Změnila jsem pozici! V rámci jedné firmy. Není ani lepší, ani horší, je jen jiná. Držím se jí jako nějakého návodu na život. Držím a nepouštím a trnu hrůzou, co se stane, až mě síly opustí a já toho držení budu muset nechat.
Tak takové to je, být dospělý?
Trvalo mi to dlouho. A kdyby bylo na mně, nemuselo to přijít nikdy.
Dospělost mě nepřepadla ze zálohy, připlížila se. Tak nenápadně. Motala se mi okolo kotníků, šeptala, občas mě kousla, dokud jsem si na její přítomnost dočista nezvykla. A pak už tu nějak byla. Jen tak. Na plný úvazek.
A když je tady, netuším, jak ji setřást. Většinou o ní příliš nepřemýšlím, to jen někdy. To jen cestou vlakem do šedé krabice na školení na novou pozici ve stejné práci, kde jsem už osmnáct měsíců, když se odněkud – jako volání – ozve hudba a já si vzpomenu na všechny ty noci ve Stockholmu, na praskání ledu pod botami na zamrzlých ulicích, na trajekty v temnotě, podepsané vinyly, zpocené hudebníky, chuť černé kávy a návykové zoufalství.
Protože dospělost je úplně jiný druh zoufalství. Takové, ze kterého nevidím cestu ven. Možná je tohle to místo, kam jsem v tom předchozím zoufání mířila. Možná se vlastně vůbec nic neděje.
Ale to ticho. Sžírající. Jenom to ticho. Probouzí ve mně podezření.
A taky tanec. To, že není.
A ještě vůně. Na tu bych neměla zapomenout. Ta vůně, co voní jako nové město, jako nový byt, jako cesta autobusem do nové země.
Občas na to všechno myslím a pak ještě na další věci a pak myslím na osmnáct měsíců v jedné práci a tři roky v jednom bytě a na seznam úkolů a odpovědi na e-maily a na dospělost, jak se ke mně vetřela – někde mezi výplatními páskami a novým autem a zdravou stravou a pocitem, že už nedokážu nikoho pořádně bezmezně obdivovat – a jak ji setřást, jak se stát znovu sama sebou, a přitom o všechno nepřijít.

Možná i to je dospělost. A dál?

Veronika Opatřilová

Miluje pečení sušenek a vůni kardamomu, chodí denně do lesa a má jednu kočku, i když by jich rozhodně chtěla víc. Škola ji nikdy nebavila, ale bavily ji jazyky, proto pracuje jako překladatelka ze švédštiny. Píše skoro pořád, občas na blog Sverige.cz o Švédsku, občas povídky a hodně romány. Myslí si, že nejlepším místem pro život je ostrov, jakýkoli, protože kamkoli se člověk podívá, všude uvidí moře.