Knihu Velice dlouhé schody vydalo nakladatelství Mystery Press.

Před tejdnem jsem se vrátil z vojenskýho cvičení. Byl jsem otrávenej jak šváb, zkoumal jsem roztodivný záhyby vlastní duše a bylo mi naprosto jedno, jestli je ta ženská kus, nebo není. Ostatní chlapi v soustružně zřejmě na svý duše kašlali zvejška a zdálo se, že je i s mistrem Mrákotou upíšou tý Konvický, co nastoupila v mistrovně za soudružku Čírkovou, provdanou Homolovou, která šla minulej tejden na mateřskou. Když toho červnovýho pondělního dopoledne odhoukali svačinu, Konvická seděla v Mrákotový zasklený boudě teprv tři hodiny. Všechno, co mělo v soustružně nohy, šlo za tu dobu třikrát do výdejny, dvakrát na záchod a aspoň jednou do brusírny, kam se musí kolem mistrovny doleva nebo doprava, a protřelej světák Fanda Kelner, z nás vyučenejch služebně nejstarší, dokonce měl nutný jednání přímo u mistra. O svačině se všichni se svejma jogurtama, houskama, hrnkama s gulášovejma polívkama a partyzánkama nastěhovali k mašině vzdělance Letenskýho a vedli tam řeči, protože Letenský prej měl Konvickou znát, aspoň se o tom v dílně šuškalo už minulej tejden – a to ještě nikdo nevěděl, jak ta nová ženská vypadá.

„Každá ženská holt ňák vypadá,“ řekl jsem Oldovi Nývltovi, kterej točil na vedlejší mašině litinu a měl od ní úžasně černej čumák kromě bílejch brejlí.
„Není o nic hezčí než tvoje Anča, blboune.“
„Proto jsem taky nešel na tu desítiminutovku k Letenskýmu,“ na to Olda.
„Ale stejně, vole.“ Pošilhával k mistrovně a svačil přitom dva krajíce chleba, mezi kterejma měl tlustej plátek domácí sekaný. Přikusoval k tomu časný rajský jablíčko od Nývltů ze skleníku; jak z toho rajčete tekla šťáva, dělalo mu to klikatý bledý cestičky na černý bradě. Oženil se loni na podzim a nový desítiletí zahájil tím, že se stal oteckem holčičích dvojčat Aničky a Olinky. Mladá paní Nývltová byla taková růžovoučká cukrová panenka, jako by ji zrovna přivezli šestikoňskou ekvipáží z Versajles, a kvůli dvojčatům musela nechat študování na střední ekonomický škole. Zato Konvická nebyla ani trochu panenka, natožpak cukrová; byla to vysoká nohatá blondýna opálená dohněda a mezi těma napudrovanejma kašpárkama ve Versajles by se vyjímala asi jako Dejah Thoris, princezna z Marsu.
„Vole, ta nám tady zvedne morálku,“ zahuhňal Olda s chlebem v hubě.
„Takováhle ženská je sem do dílny, vole, hotová destrukce, vole.“
„Co holky?“ já na to.
„Který?“
„Tvoje, ty máku.“
„Jo tak… no, fajn. To víš, sem tam to… a tak.“
Udělal jsem „hm“ a loknul si mlíka. Olda vycucával další rajče a čučel na mistrovnu. Já ne. K ženskejm jsem právě zaujal vyhraněný stanovisko. V neděli jsem vyrazil na Barrandov za jistou známou cukrářkou, kterou jsem skrz to cvičení tři neděle neviděl, a načapal jsem tam chlápka s knírkem, jak se úslužně hemží v krámě za pultem.
Jitka mě sice usadila ke stolečku a přinesla mi kafe s větrníkem, ale jak se ke mně nakláněla, zašeptala: „Ty, Oto, on je fajn, a ještě k tomu od fochu. A ty by sis mě stejně nevzal.“
Sněd jsem větrník, vypil kafe, šel to zaplatit k pultu a kníratýmu cukráři jsem přitom řek: „Buď na ni hodnej, nebo dostaneš do držky.“ No dobrá, moh jsem si za to sám. A za toho zatracenýho Kasiďáka nejspíš taky. Trampskou kámošku House jsem přehlížel už pár let, ačkoli mi jednou zachránila život, když sejmula šutrákem z praku pistolníka, kterej mi zrovna mířil na pupek, zatímco já byl strachy tuhej. Dostala od něj přitom pecku do stehna, ale jizvu tam prej má docela nepatrnou, což je známo akorát z doslechu, jelikož holka House svoje čundrácký roury na veřejnosti zásadně neodkládala ani před tím, než tu pecku koupila. Moh jsem se s ní vidět třeba jednou za půl roku, a stejně jsem pořád byl její jedinej milovanej Biggles; tím pádem jsem si na to zvyk a teď mi nešlo na rozum, co mi řek minulej tejden Olda – že prej House sbalil nějakej Kasidy z party, co si říkala Argusova legie a občas se objevila na slezině U Dvou stehen. Byli to kovbojíčkové, ale protože jim to zpívalo a kromě dvou kytar s sebou tahali i mandolínu, jakžtakž je na slezině snášel i Džimák z Jukónu, jinak náramně háklivej i na Oldovo věčný vole. A kterej že to je, ten Kasiďák, tážu se. Ten s tím, vole, džipsónem. Pokud jsem si pamatoval, byl to blonďáček s patkou, která mu padala přes oko, s frňákem trochu moc nahoru a drzejma očima, na první pohled protivnej jak noc; ale zpívat uměl a na tu svou tmavočervenou kytaru taky vyváděl náramný kousky. Dalo by se říct, že jsem vybíral, až jsem přebral; jenže já to zkrátka viděl jinak – kdo na mým místě taky ne –, ale protože jsem se snažil bejt spravedlivej aspoň v mezích možností, šťoural jsem se v těch výše zmíněnejch záhybech vlastní duše a nějaká Konvická si pro mě za mě mohla trhnout nohou.
„Večír je slezina,“ vyrušil mě Olda Nývlt.
Moh jsem mu říct, že ke Dvoum stehnům na slezinu už v životě nepáchnu – aspoň dokud tam bude chodit House s Kasiďákem? Že mě ta holka tajně a nezištně miluje, totiž věděl každej, ale o mým vztahu k ní nevěděl nikdo; hele – dokonce ani já ne.
„Asi nebudu mít čas,“ zahuhlal jsem ponuře. „V televizi je ňákej biograf a naši chtěj, abych se s nima na to koukal.“
„Ty stárneš, vole.“
„A ty ne?“
Olda mi hodil bubáka od rajskýho pod mašinu.
„No jo, vole. Tak zas na to.“ Ani jsem si nevšim, že houkali.

* * *

Než byly dvě, vystřídali se u mě postupně: seřizovač Pepík Vrba, Růža Brandejsová, frézař Kukačka, Fanda Kelner, šponař Šůla a nakonec Radmilka od vrtaček. Kdo neví, jak to ve fabrice chodí, moh by si myslet, že jsme toho za šichtu moc nenadělali, ale to by se teda mejlil; to courání sem a tam k týhle práci patří, protože kdyby člověk celejch osm hodin čuměl do mašiny jak uhranutej, moh by ho tenhle takzvanej stereotyp nakonec přesvědčit, že to, co se před ním točí, se vlastně vůbec netočí, až by tam jednou klidně strčil ruku, a to, co by vytáh, už by třeba ani na ruku nevypadalo. Takže to chce chvilkama zajít do brusírny, do výdejny, a když není proč, tak k některý jiný mašině, a hodit obvyklý jak to de a vyslechnout si stejně obvyklý stojí to za… Nebudu sprostej, nemám zrovna proč. Jenomže oni za mnou všichni chodili proto, že od mý mašiny bylo nejlíp vidět do mistrovny. Pepík Vrba byl zadumanej a bručel víc než jindy.
„Tak co, jak to de, Oto?“
„Furt stejně,“ já na to. „Proč?“
„Ále… Stránskej povídal, že maj na kontrole najednou ňák moc vaček hodně do mínusu.“
„Jo? A co? Zmeťary to nejsou.“
„Jasně že nejsou. Akorát že dole Evžen s Vítovcovou skoro nebudou mít co brousit.“
„Vadí to, že jim šetřím šajby…? Ať se na to mrknou nahoře a daj tam menší toleranci.“
„Menší? To tak akorát. Kdyby to po tobě jednou dělal nějakej blbec…“
„Rád bych viděl blbce, kterej by to dělal.“
„No jo, dobrý…“ Koukám, že je nějak vedle a kapánek jako by nevěděl, co mluví. „Ty, Oto,“ najednou sebou cuknul, „hele, ta Konvická –“
„Která to je?“ já na to. „Jaká Konvická?“
„No nic,“ zabručel. „Jenom mě tak napadlo…“
Odpliv si do špón ve vaně a najednou na mě vybaf: „Ty nevíš, která to je?! To povídej koňovi. Vidíš tady na ni nejlíp. Moc bych se divil, kdyby sis jí nevšim.“
S tím, že nebudu sprostej, jsem si to rozmyslel. Zastavil jsem mašinu a povídám Vrbovi: „Nejste všichni ňáký pošahaný, doprdele? Co s ní má sakra bejt? Dělá tady za Homolovou, ne?“
„Její starej,“ na to Vrba, „je ten reprezentant.“
„Ten Konvickej z Rudý hvězdy? Já myslel, že je to náhoda. A proč teda jeho panička dělá tady? Copak tihle chlápci, co kopou za nároďák, nemaj o hodně lepší prachy než my?“
„Ty nevíš, že se zdejch?“
„Konvickej? A kam jako?“
„Vím já, moučko? Nejspíš někam, kde mu to posype. Víš, kolik berou fotbalisti třeba v Západním Německu, ve Španělsku nebo v Itálii?“
„Ne. Ty jo?“
Vrba mávl rukou a podrbal se za krkem.
„Josef,“ řekl jsem, „může mi bejt ukradenej, i kdyby čutal za Real Madrid. Chceš říct, že zdrh a paničku tady nechal? No bóže. Mně je to putýnka.“
Vrba se vždycky snaží dobabrat k nějakýmu výsledku, když se vedou řeči. Takže mi přišlo kapánek divný, že si odpliv do špón ještě jednou, něco zabručel a odpochodoval k automatům na druhý straně dílny. Když míjel mistrovnu, krátce se tam podíval a Konvická na něj hodila zuby. Vrba šel dál. Předsedkyně fabriční skupiny ČSM Růžena Brandejsová se na mě ohlídla od svý liberty. Dělal jsem, že to nevidím. Zastavila mašinu a šla ke mně.
Pořád jsem si jí nevšímal, dokud se neopřela o zadní kryt mý baťovky a neřekla: „Hele, ty, Oto… co ti chtěl Vrba?“

——————————-

Můžete si stáhnout kompletní presskit s ukázkou.

——————————-

O autorovi

Jaroslav Velinský (1932–2012) byl horník, soustružník, noční hlídač v zoo, umělecký pracovník libereckého Divadla hudby, reklamní grafik a od konce šedesátých let spisovatel. Ve volném čase tramp, muzikant a písničkář (pseudonym Kapitán Kid), který stál u zrodu hudebního festivalu Porta. Autor sci-fi, dobrodružných a především detektivních příběhů, jejichž neznámějším hrdinou je „český Phil Marlowe“, detektiv-amatér Ota Fink. Dříve než podlehl vlivu americké drsné školy, napsal Jaroslav Velinský několik detektivek úplně jiného ražení. Případy penzionovaného kriminalisty Augustina Velikého a jeho přátel se odehrávají v kulisách města, které silně připomíná Liberec, a svými zločiny i literárním stylem se blíží černému humoru. V roce 2023 vyšla také jeho kniha Strašidlo minulosti.

Zdroj informací: Mystery Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona a Tima Weavera, ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Velinský, Jaroslav

Mystery Press, 2023