Knihu Vinice ve Francii vydalo nakladatelství Cosmopolis.

„Ale svatba je až za dva měsíce.“
„Máte pravdu, ale je třeba ji s rozmyslem naplánovat,“ vyhrkla, nechtěla si připustit, že by se mohla zachovat ukvapeně.
Když jí Chris dal ultimátum, buď on, nebo Francie, bez velkého rozmýšlení využila příležitost z toho vztahu uniknout. Usmála se na Luca, jak doufala, vítězně. „Doufám, že to nebude problém, pochopila jsem, že si strýc château pronajal na příští dva měsíce.“
Rozhodně mu nehodlala přiznat, že si rezervovala jízdenku do Eurotunelu na nejbližší termín, jakmile to šlo. Blissu, agentuře pro plánování svateb, v níž pracovala, se poslední dobou příliš nevedlo, takže předpokládala, že ji rádi propustí.
„Je to tady krásné…“ Může to nazvat domovem? Opravdu na takových místech žijí obyčejní lidé? „… krásné místo.“ Má štěstí, že tu může pár měsíců pobývat.
„Ano, je to krásné místo,“ souhlasil a oči mu potemněly, „i když si nejsem jistý, jestli si uvědomujete, že…,“ odmlčel se, „je to fungující vinařství. A je to náš rodinný dům. Můj otec souhlasil s pronájmem zámku jen proto, že pan Carter-Jones je náš dávný přítel, kterému důvěřujeme.“ Tato velmi zdvořilá připomínka přiměla Hattie k zamyšlení. To, že se k němu domů v době, kdy on bude pracovat, sjede celá řada oslavenců, asi nebyla jeho představa o zábavě. Ale vlastní svatba je jen na jeden den a hosté, kteří tu zůstanou celý týden, budou ubytováni v hotelu. Strýc dokonce zamluvil několik míst ve vlaku Eurostar, aby někteří hosté mohli přijet pouze na den. U téhle svatby zkrátka na ničem nešetřil, což bylo ještě slabé
slovo. Zvedla tašku, kterou si předtím položila na zem.
„Jste tu jen na víkend?“ zeptal se a s nadějí pohlédl na zavazadlo v její ruce.
„Ne.“ Kousla se, aby potlačila úsměv.
„Nemáte s sebou moc věcí.“
Hattie se zasmála. „Kéž by.“ Ohlédla se k autu, kde se v kufru krčil další objemný kufr.
„Aha.“ Rychle mu to došlo. „Chcete s tím pomoct?“
„Ne, to je v pořádku,“ odpověděla Hattie a doufala, že si nemyslí, že ho považuje za majordoma a sluhu – na to byla příliš soběstačná. „Mrzí mě, že jste mě nečekal, ale nepotřebuju, aby kolem mě někdo poskakoval.“
„Tak fajn,“ poznamenal suše. Zamračila se, najednou už měla dost toho neustálého našlapování po špičkách kolem křehkého mužského ega. Toho si užila ažaž. Ostrým tónem prohlásila: „Nabízím mír, takovou olivovou ratolest. Omlouvám se, že jste nevěděl, že přijedu, ale jsem tady.“
Prostě to bude muset překousnout. Odmlčel se a k jejímu překvapení ji obdařil okouzlujícím úsměvem, který jí zjitřil všechna nervová zakončení. Přešel k autu, otevřel kufr a vytáhl z něj její zavazadlo, jako by to nebylo nic víc než péřový polštář. V pažích mu zacukaly vytrénované svaly a Hattie pocítila zvláštní sevření v podbřišku.
„Vždyť jo,“ řekl, ohlédl se a znovu se na ni usmál. „I já bych se měl omluvit. Nikdy předtím jsme tady nic takového nepořádali, takže je to pro nás nové a musíme se učit. Nepůjdete dál?“ Následovala ho do prostorné haly plné slunce, které dodávalo světle žlutým stěnám zlatavý nádech. Vůně květin v obrovské váze na elegantním stolku provoněla vzduch létem a něčím, co Hattie považovala za štěstí. Na okamžik se zastavila, vůně v ní vyvolala povznesenou náladu. Velkolepé schodiště z bílého mramoru, z jedné strany chráněné kovaným zábradlím v černé barvě, se z galerie v patře snášelo do haly, zaoblené a vyleštěné nízké stupně se přelévaly a kupily jako vlečka svatebních šatů.

***

Probudit se v náruči pohledného Francouze by jistě bylo v první desítce nejlepších snů, pokud ovšem nejste celí od krve a neuděláte ze sebe úplnou blbku. Zasněně na něj zamrkala a usmála se. Proč taky ne? Byl okouzlující. S takovou vizáží se na něj nejspíš lepily samé supermodelky nebo superúspěšné ženy, kterým se hrnuly peníze dřív, než se ráno nalíčily.
„Jste v pohodě?“ zeptal se a vypadal velmi znepokojeně. Možná by měla omdlévat častěji. Bylo docela příjemné být pro změnu tím, o koho je postaráno.
„Asi jo,“ zašeptala a škrábala se na nohy, aby se mu vymanila z náruče. Vážně nesnášela, když o ni někdo pečoval. Jakmile se jí to podařilo, uvědomila si rychle svou chybu – měla pocit, jako by se jí hlava volně vznášela nad tělem, a znovu se jí podlomila kolena.
„Klid, držím vás.“
To si uvědomovala až moc dobře. Jeho hlas s tím božským francouzským přízvukem byl tak uklidňující… Ale mohla se ocitnout v ještě trapnější situaci? Ležela na podlaze, hlavu měla položenou v jeho klíně, zatímco on jí držel u nosu chuchvalec papírových kapesníků. Naštěstí se zdálo, že po té první prudké záplavě jí krvácení z nosu ustalo. Ach bože, trhla sebou. V této poloze se mohla dívat jen na jediné místo, a to na něj. Bylo to všechno až příliš osobní a zdálo se, že se jí v žaludku vylíhlo hejno motýlů, kteří se rozletěli pokaždé, když se na ni podíval těma živýma modrýma očima a zkoumal její obličej.
„Myslíte, že už dokážete vstát?“
„Dáte mi ještě chvilku?“ Připadala si, jako by ji někdo hodil do pračky, zapnul ji na vysoké otáčky a pak ji vyplivl ven, takže se cítila jako zmuchlaný kus hadru.
„Máte skvělou angličtinu.“ Vážně to řekla nahlas?
„Díky.“
„Je velmi… velmi dobrá,“ dodala s vědomím, že to říká jen proto, aby něco plácla a nevyplodila nějakou hloupost.
„Žil jsem v Londýně. Po univerzitě jsem tam pracoval v otcově firmě. Už je vám líp?“

————-

K dispozici máte kompletní ukázku.

————-

O autorce

Julie Caplinová je závislá na cestování a dobrém jídle. Neustále se snaží vypátrat dokonalý gin a je až nezdravě vybíravá, co se sklenic, toniku a ozdob týče. Mezi ochutnávkami ginu napsala svůj první román, který se odehrává v jednom z mnoha měst, jež během života poznala. Jako PR ředitelka se několik let potloukala po Evropě a brala nejlepší žurnalisty zabývající se jídlem a pitím na novinářské exkurze (takzvané služební cesty), aby ochutnali gastronomické pochoutky v nejrůznějších městech v Itálii, Francii, Belgii, Španělsku, Dánsku a Švýcarsku. Byla to náročná práce, ale někdo to dělat musel. A právě tyto exkurze se staly inspirací k napsání série Romantické útěky. Její knihy jsou u čtenářů velmi oblíbené, v češtině již vyšly knihy Útěk na venkov, Hrad ve Skotsku, Domek v Irsku, Kavárna v Kodani, Chata ve Švýcarsku, Čajovna v Tokiu a Pláž v Chorvatsku.

Zdroj informací: Grada

Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Související knihy

Caplinová, Julie

Cosmopolis, 2023