Přinášíme vám ukázku z knihy Život je příliš krátký,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

Kvílení.
Siréna, ďábelské mimino ze sousedního bytu, ječelo už asi milion hodin v kuse. Ležel jsem v posteli a ve tmě zíral do stropu.
Rachel vedle mě zasténala. „Musíš něco udělat. Běž tam.“
Odfrknul jsem si. „Nepůjdu tam. Neznám ji.“
Myslím, že jsem svou sousedku jednou zahlédl dole v hale, když si vybírala schránku, ale telefonovala a nenavázala se mnou oční kontakt, tak jsem ji nepozdravil. Teď jsem si přál, abych ji znal aspoň natolik, že bych jí mohl napsat zprávu a požádat ji, aby se laskavě přesunula do místnosti, která nesousedila s mou ložnicí.
Rachel frustrovaně vydechla a já se obrátil a přivinul jsem se k jejím zádům.
Napnula se. Vlastně byla napjatá celé tři dny, co tu byla.
„Co se děje?“
Obrátila se ke mně přes rameno. „Nic. Jsem jen unavená. Ještě tak dvě vteřiny a půjdu se vyspat do hotelu. Bez tebe,“ vtipkovala.
Unaveně jsem se uchechtl. Rozhodně věděla, jak mě popíchnout.
Trávil jsem se svou holkou jen jeden víkend v měsíci. A přijít o poslední noc před jejím odjezdem do Seattlu kvůli sousedce a jejímu miminu jsem fakt nechtěl.
Do prdele.
S nechutí jsem vylezl z postele, natáhl si tričko a pantofle a vyrazil na chodbu.
Netušil jsem, jestli mi otevře. Byly čtyři hodiny ráno a já byl cizí. Rachel by nejspíš zavolala policii, kdyby uviděla nějakého cizího chlapa, jak jí uprostřed noci klepe na dveře.
„Kdo je tam?“ ozval se ženský hlas ve snaze překřičet kvílení.
„Váš soused.“
Na druhé straně dveří zarachotil řetízek a dveře se otevřely.
No jo, byla to ta ženská od schránky. Vypadala příšerně. Měla na sobě vytahané seprané tričko s dírou ve švu na rameni a flekaté tepláky na gumu. Pod očima tmavé kruhy, rozcuchané kudrnaté vlasy.
„Co je?“ zeptala se a dívala se na mě přes droboučký a hlučný uzlíček, který svírala v náručí.
V životě jsem neviděl tak maličké dítě. Měl jsem v lednici sýry, které byly větší než tohle děcko. Vypadalo, jako když ani není skutečné.
Ovšem znělo velmi reálně.
Netrpělivě na mě vyvalila oči. „No tak?“
„Za čtyři hodiny mám stání u soudu. Myslíte, že byste mohla…“
„Že bych mohla co?“ Zírala na mě.
„Že byste se mohla třeba přesunout na druhou stranu bytu? Abych se mohl vyspat?“
„Já nemám žádnou druhou stranu bytu. Tohle je garsonka.“
Jasně. To jsem věděl. „No jo… No a nešlo by…“
„Nešlo by co? Umlčet ji?“ Naklonila hlavu. „Třeba ji strčit do skříně? Protože vám nebudu lhát a tvrdit, že mě to nenapadlo.“
„Já…“
„Tohle není trumpeta, na kterou bych tu vyhrávala. Není to televize, kterou jsem pustila moc nahlas. Je to malá lidská bytost. Nedá se s ní domluvit a odmítá jakékoli pokusy o vyjednávání, takže nevím, co vám mám říct.“ Pohoupala kvílejícího kojence, který nijak nereagoval a ječel dál. „Je nakrmená a čistá a v suchu. Nemá horečku. Na prořezávání zoubků je ještě moc malá. Dala jsem jí léky na bolesti bříška. Houpu a chovám ji a pomalu docházím k závěru, že to je prostě nějakým karmickým trestem za zločiny, které jsem spáchala v minulém životě, protože za boha nedokážu pochopit, co dělám špatně.“ Roztřásla se jí brada. „Takže ne, nemůžu to zastavit. Nemůžu pomoct vám ani sobě ani jí a opravdu se omlouvám, jestli vám mé osobní peklo působí nějaké nepříjemnosti. Strčte si do uší špunty.“
Zabouchla mi dveře před nosem.
Stál jsem tam a mrkal na kukátko.
Super. Takže teď jsem za kreténa.
Přejel jsem si rukou po bradce, dlouze a unaveně jsem vydechl a znovu jsem zaklepal. Věděl jsem, že stojí za dveřmi, protože zoufalé kvílení se ozývalo z těsné blízkosti. Otevřela. „Co je?“ Po tvářích jí tekly slzy.
Rukou jsem udělal gesto naznačující, aby mi svůj uzlík dala. „Půjčte mi to mimino.“
Zírala na mě.
„Běžte se osprchovat. Podržím ji.“
Zamrkala. „Děláte si srandu?“
„Nedělám. Očividně si potřebujete dát pauzu. Třeba to pomůže.“
Když budete opakovat pořád dokola totéž, nedočkáte se jiného výsledku. To, co dělala, nefungovalo, a bylo jasné, že situace se bez zásahu zvnějšku nevyřeší.
Prohlížela si mě, jako bych zešílel. „Nedám vám svoje dítě.“
„Proč? Bojíte se, že bych ji naštval?“ Jako by ta malá chtěla zdůraznit, že mám pravdu, vzala svůj výstup o oktávu výš. „Podržím ji, než si uděláte, co potřebujete. Jestli nemůže ani jeden z nás spát, je zbytečné, abychom trpěli oba. A vy máte ve vlasech zvratky.“

————————————-

Stáhněte si presskit s celou ukázkou a dalšími materiály.

————————————-

O autorce

Abby Jimenez je americká spisovatelka. Není jen autorkou bestsellerů podle deníku New York Times, ale také držitelkou několika prestižních ocenění „Food Network“, které získala její společnost Nadiiny koláčky jakožto nejlepší cukrářství a pekařství roku. Debutovala romancí Jenom kamarádi, na kterou tematicky velmi volně navázala dalšími dvěma tituly Šťastně až navěky a Život je příliš krátký. Abby Jimenez v nich s vtipem, nadhledem a špetkou erotiky zkoumá komplikované vztahy mezi ženami a muži, přičemž se nebojí ani témat, o nichž se obvykle nežertuje. Zatím poslední autorčinou knihou je román o druhých šancích Navždy tvoje. Abby Jimenez žije v Minnesotě, zbožňuje dojemné a vtipné romance, kvalitní kávu, malé pejsky a pokud je to jen trochu možné, tak nevychází z domu.

Zdroj informací: Mystery Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (genealogické thrillery Stopy v krvi a Hluboký hrob) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Jimenez, Abby

Mystery Press, 2023