Čtení ke kávě: O ženě, která nechala dohořet svíčky, 2. část (Renata Šindelářová)

O ženě, která nechala dohořet svíčky, 2. část

26.12.2023 Renata Šindelářová Bez komentáře

Sindelarova_O zene ktera nechala dohoret svicky

Připadá jí bezcitně hloupé jít se zeptat. Samozřejmě že paní Jandové moc přeje, aby ji našli včas.

Ale i pokud ji jen odvezou do nemocnice a nechají si ji tam až do svátků, vzniká Věrce problém! Jiná cesta zřejmě neexistuje, bude muset najít odvahu a jít tam, jakkoliv je to trapné! Nemůže Natálku zklamat, zvlášť ne letos! Musí jí navzdory Michalově nepřítomnosti zajistit co nejpohodovější Vánoce!
Věrka udělá krok ven z bytu, pak zase couvne zpátky. Nemá smysl tam chodit dřív, než se někdo dostane dovnitř, napadne ji. Připadá si příšerně. Taková bezohlednost! Stará se o Natálčino kolo, zatímco paní Jandová možná za dveřmi právě bojuje o život!
Rozpolceně se vrací do kuchyně. Nepřítomně míchá připravené těsto. V mysli míchá podobně hutné ingredience. Tak tohle tedy je mateřská láska? Tohle? Být ochotný překročit pro své dítě hranici slušnosti? Protože Věrka ví bezpečně, že by ji nikdy nenapadlo kvůli žádné své osobní věci, jakkoliv důležité či extrémně cenné, narušit něčí záchranu života. Zatímco kvůli Natálce…
„Jéé, budou palačinky!“ raduje se malá treperenda, která se jí náhle objeví za zády.
Měla by je konečně začít péct. Měla by častěji vyhlédnout z okna, aby byla v obraze, co se pod nimi odehrává. Měla by zpytovat svědomí! Druhá svíce vyzývající k pokání.
„To už jsou zase reklamy?“ ptá se dcerky.
„To už je konec!“ hlásí vesele dívka.
„Tak běž vypnout televizi a přines si čtení,“ nařizuje Věrka.
Mezitím co dívka odběhne, zapíná sporák a znovu kontroluje dění z okna. Před vchodem stojí zatím pořád jen sanitka. Takže má čas.
Snad ho má i paní Jandová.
Obrací palačinky a téměř vůbec nevnímá, co Natálka čte. Jen občas postřehne příliš dlouhou pauzu, nesouvislá slova. Ačkoliv je dívka už ve třetí třídě, čte pořád dost špatně. Domácí výuka se na ní dost podepsala, ale možná že se z holky vyklube dyslektik. Věrka se snaží jí pomoci dohnat silnější spolužáky. Obvykle. Dnes ji vůbec nekontroluje, obsah slov jí uniká.
Před domem přibývají dva další vozy. Hasičský a policejní. Proč sem přijeli úplně všichni? Mají snad podezření, že ženu někdo přepadl? V jejich klidném domě?
Věrka si s hrůzou uvědomuje, že i zdánlivě bezpečná místa mohou mít svá rizika. Až dosud ji nenapadlo, že by mohlo na Natálku číhat nebezpečí přímo ve vchodě. Najednou jí ta představa uvízne v hlavě. Mohlo se stát kdykoliv cokoliv! Věrka se dosud užírala pouze obavami, aby malou nenapadlo si něco uvařit či si sama napustit vanu. Doufala, že ji Natálka poslechne a zakázaným činnostem se vyhne. Dosud jí ale nedala instrukci typu: „Nikomu za žádnou cenu neotevírej!“ Polilo ji horko, že na tak důležité varování zapomněla. A následně přišla druhá vlna tepla, když ji napadlo, že by se třeba naopak mohlo stát, že by v případě požáru v domě přišel pro dívku hasič – ale ona by mu neotevřela. Z těch různorodých možností se jí zatočila hlava. Jak jenom mohou rodiče zvládnout péči o děti, a přitom se nezbláznit strachem?
Nařídila Natálce, aby si šla připravit věci na zítra do školy, a znovu zamířila na chodbu. Z hlasů a zvuků bylo zřejmé, že záchranné složky se dostaly sice dovnitř, ale bohužel již opravdu pozdě. Věrčiny oči se zalily slzami. Paní Jandová opravdu zemřela! Dnes odpoledne! Přestože Věrka nebyla věřící, sepjala ruce a svým vlastním způsobem poprosila Boha, ať duše paní Jandové dojde klidu.
Nastal nejvyšší čas k sesbírání odvahy.
Pospíchala zkontrolovat Natálku. Zaúkolovala ji nyní na delší dobu. Kromě tašky a oblečení si má připravit i pití, ořezat všechny tužky v penále, odestlat si postel, vyměnit pyžamo a poklidit si na stolku.
Tiše se vykradla ven na chodbu. V patře pod nimi se teď pohybovalo hodně lidí, mluvili jeden přes druhého. Postupně opouštěli prostor. Věrka vykročila vpřed. Spěchala, a přesto se pohybovala obtížně. Připadala si jako obklopená neviditelnou zdí, přes kterou musí své tělo protlačit.
Před bytem Jandové stál policista. Jeho tvář už určitě viděla, ale jméno si nedokázala vybavit. Škoda, že to není Zdeněk Mühlfeit, s tím by se domluvila určitě!
Pozdravila.
Policista do ní zabodl svůj pohled. Podezřívavý, jak jinak, měl to v náplni práce.
„Omlouvám se, že obtěžuju. Je mi to opravdu trapné, ale slyšela jsem, že… paní Jandová zemřela, jestli se nemýlím.“
Místo odpovědi se muž odměřeně zeptal. „Proč to potřebujete vědět?“ Určitě nesnášel zvědavé baby, ale v tom s ním sympatizovala.
„To je mi opravdu moc líto, ale víte, stala se mi taková věc…,“ začala mu vyprávět. Rudla u toho, koktala, přeskakovala, zasekávala se. Mluvila tisíckrát hůř, než předtím Natálka četla. Půlku vět ani pořádně nedokončila.
Policista mlčel. Ani jednou ji nezastavil, nepovzbudil, jen tiše poslouchal, dokud sama neformulovala jasný požadavek. „Co myslíte, mohla bych si to kolo vzít?“
„Milá paní, víte, co je mým hlavním úkolem? Zabezpečit to tady,“ vysvětlil. „Aby se nic neztratilo, nevznikly zmatky, byly zajištěné všechny stopy, kdyby bylo potřeba.“
Věrka zvadla.
„Ale nejsem nelida,“ pokračoval muž tímtéž strohým úředním hlasem. „A protože tu není podezření na žádný zločin a budou Vánoce, tak se vás zeptám. Máte aspoň nějaký doklad k tomu kolu?“
Nejraději by mu zlíbala nohy! „Samozřejmě, že mám!“ vyhrkla nadšeně.
„Tak ho přineste, a když mi to kolo přesně popíšete, barvu či nějaký jiný detail, tak si ho můžete odnést. Ale stihněte to, než přijedou pohřebáci. Pak to tu zamkneme.“
„Děkuju!“ vyhrkla a rozběhla se zpátky do bytu. Zarazila se, otočila. „Paní Jandové je mi opravdu moc líto,“ pronesla. Muž pietně pokýval hlavou. Pocítila k němu příliv sympatií.
Vyběhla do svého bytu. Hledala doklad. V hlavě jí skákaly myšlenky. První: Odkud zná toho chlapa? Druhá: Kam dá to kolo, až si ho vezme k sobě?
První problém vyřešila okamžitě. Když jí muž předal fialová řídítka a povzbudivě se na ni usmál, vzpomněla si. Stejně mile se na ni tvářil tehdy, když byla nahlásit Michalovo zmizení. Neřešil její případ, jenom se minuli na stanici. Pomyslela si tehdy, že kdyby měl pátrání po manželovi na starosti on, možná by ochotněji připustil její verzi příběhu.
Dnes už se na to dívala jinak. Čím déle Michalova nepřítomnost trvala, tím spíše o svém muži Věrka pochybovala. Do policejní verze nakonec docela dobře zapadal i jeho náhlý nápad se svatbou, uvědomovala si. A i v dalším bodě měli kriminalisté pravdu. Proč by se jinak nikde neobjevilo Michalovo tělo, mrtvé či zraněné? Většina pohřešovaných osob bývá během pár hodin či dní nalezena. Navíc: Opravdu nemohla stoprocentně potvrdit, že se Michal někde neschovává. Neměla tušení o jeho známých z jeho tajných výprav. Jenom zkrátka nechtěla připustit, že by je opustil právě takhle, bez vysvětlení. Podobně ho kdysi opustila jeho první žena, Natálčina matka, a on se s tím dost dlouho pral.
Věrka si přivezla kolo výtahem. Nechala ho za dveřmi a opatrně vstoupila dovnitř. Nahnala Natku do koupelny a pak spěšně přesunula vánoční dárek na balkon. Tím vyřešila dnešní večer, než dcerka usne. A pak? Vymyslela plán…
Vytáhla Natálku z vany a uložila ji do postele. Chvíli si spolu povídaly a pak Věrka přečetla malé pohádku. Měnila při čtení hlasy, jak to měla princezna ráda.
Sotva se na Natčině tváři usadila roztomilá nevinnost spánku, zvedla Věrka telefon a vytočila číslo jediného člověka, po kterém může v pozdním adventním večeru žádat pomoc, aniž by to bylo zcela nemístné. Jejího bývalého manžela. „Oldo, prosím tě, mohl bys pro mě něco udělat?“ šla rovnou k věci.
Olda souhlasil a za půl hodinky už se dárek bezpečně schovával před Natčinou zvědavostí v jeho domě, přiveze ho zpátky až na Štědrý den.
Věrčino srdce se naplnilo pokornou vděčností. Olda projevil pro svou první ženu pochopení. Možná i proto, že po boku té druhé působil šťastně a vyrovnaně. Nějakou dobu se sice trápil kvůli náročné práci, ale nakonec to v sobě nějak přepral. Nyní vypadal už úplně v pohodě. Fajn chlap. Proč na to přišla tak pozdě?
Bylo ale jiné s někým vycházet, když ho vidíte jednou za půl roku, a jiné, když s ním trávíte x hodin denně. Jejich společná léta nebyla ničím naléhavým třaskavá, přesto tu neexistoval ani žádný zvláštní důvod, proč by spolu měli setrvávat. Nudili se spolu. Neměli společný hodnotový žebříček. I to může být důvod k rozchodu.
Noc opět o něco pokročila a Věrka si teprve mohla v klidu sednout ke dvěma zapáleným adventním svícím. Celý večer tu hořely jen tak, samy pro sebe, jako bez důvodu, nikdo si jich pořádně nevšímal.
A Věrka v nich teď spatřila úplně jinou symboliku. Nevánoční.
První svíce hořela za Michala. Za naději, že se jim možná někdy vrátí domů, přestože Věrka ji v této souvislosti spíš proklínala. Nesnášela pocit bezradné nevědomosti, která ji tolik skličovala. Raději by volila tvrdou pravdu než stále trvající nejistotu. Bolest neměla šanci na přeléčení.
Druhá svíce hořela za paní Jandovou. Hodnou starou paní, která dnes zemřela, a Věrka se místo prokázání úcty mrtvé dobývala do jejího bytu.
„Moc se omlouvám,“ pronesla k sousedce. Přesně jak to dnes vysvětlovala Natálce. Mrtví zůstávají stále s námi. I když je nemůžeme vidět, můžeme si s nimi povídat, protože nás slyší. Jejich duše je s námi napořád.
Našla odvahu promluvit i k Michalovi. „Jestli žiješ, vrať se domů, Míšo!“
Zbytek si ale už jen potichu pomyslela: A jestli ne, zkus zařídit, aby aspoň našli tvoje tělo. Ta slova říci nahlas nedokázala.
Samota ztěžkla nostalgickým dechem svící – tolik voní steskem po objímání, tolik přivolávají vzpomínky!
Rozhodla se, že dnes svíce na adventním věnci nechá dohořet až do konce. Zůstane s nimi v pokoji, dokud nezhasnou. Jedině tak budou splněna přání do nich vložená. Jedině tak jí může paní Jandová odpustit a Michal či aspoň jeho duše nalezne cestu domů.

Renata Šindelářová

Na svém účtu má autorka 19 knih, z toho 4 pro děti, 1 pro mládež, ostatní pro dospělé, většinou se jedná o psychologické či společenské romány, dříve též romantické. V současné době spolupracuje na dětských knihách s nakladatelstvím Portál, romány vydává v nakladatelství Literární strom a dvě povídkové knihy vydalo též Město Klášterec nad Ohří. Jejím posledním úspěšným románem je kniha Bolest neutopíš, která vychází ze skutečného dramatického příběhu a poměrně výjimečně u této autorky je jeho hlavní postavou muž. V posledních letech se autorka opakovaně věnuje též ochraně přírody, což je téma dětské knihy Kdo zachrání planetu? a zároveň také zcela nového románu z prostředí Krušných hor Vlků se nebojím. Povídka O ženě, která nechala dohořet svíčky pochází ze zmiňovaného souboru povídek vydaného Kláštercem nad Ohří. Jednotlivé povídky se v něm mozaikovitě spojují do jednoho společného příběhu.