Čtení ke kávě: O ženě, která nechala dohořet svíčky, 1. část (Renata Šindelářová)

O ženě, která nechala dohořet svíčky, 1. část

19.12.2023 Renata Šindelářová Bez komentáře

Sindelarova_O zene ktera nechala dohoret svicky

Druhá adventní neděle se nachýlila k závěru a Věrka Vlková s přicházejícím smrákáním zapálila nejen první, ale i druhou svíčku. Betlémskou, symbolizující lásku a vyzývající k pokání. S bolavým srdcem myslela na svého muže Michala. Nic o něm nevěděla.

Když nastupoval do věznice, věděla, že bude touto dobou doma sama, a připadalo jí nesmírně těžké ho nemít doma na Vánoce. Teď by tuhle drobnou nepříjemnost s jasně daným koncem ráda vyměnila za bezvýchodnou situaci, v níž se ocitla. Nevědomost je za těchto okolností děsivá. Přináší neklid a strach. Bolí bezmocností. Trhá ji na kusy!
Dala by cokoliv za informaci, co se s Michalem stalo. Jakoukoliv informaci! Třeba i tu nejkrutější, jenom proboha už zastavit v hlavě ten kolotoč sžírajících představ! Zbavit se toho extrémního tlaku!
Dřív jí připadalo, že nejhorší způsob ztráty milované osoby je násilná smrt. Nyní chápala, že mnohem horší je netušit, co se s dotyčným stalo. Násilná smrt přitom vždy tvořila jednu z možných variant. Věrku trápily noční můry, že možná Michala někdo surově mučí, a zatímco on k ní vysílá signály o pomoc, ona má klíč k tomu ho najít. Jenomže čím víc se snaží, tím spíš se jí řešení vzdaluje. Ráno se budila propocená jako v nejhorší horečce.
Celou tuhle konstelaci možností nijak zásadně nevylepšovala ani celkem milosrdná alternativa, že jí Michal opravdu jenom lhal a utekl. To pro ni bylo skoro totéž, jako kdyby zemřel. Část její duše by se rozpadla v prach.
„Mami, já tomu nerozumím!“ přerušila tok jejích myšlenek Natálka, která k ní vzhlédla od vánočních televizních reklam. „Jak může Ježíšek přijít, když už umřel?“
Maminkou ji začalo děvčátko nazývat poté, co se s Michalem rozhodli vzít. „Takže ti teď můžu říkat ‚mami‘?“ Uteklo od té doby pár měsíců, ale Věrku to oslovení stále dojímalo. Zvlášť když věděla, že se tím splnilo nejen její, ale i Natálčino přání.
„Pojď ke mně, popovídáme si o tom,“ rozpřáhla Věrka svou náruč. Potřebovala dívčino objetí, vnímat její přítomnost, potom snad dokáže s větší pokorou přijímat svůj úděl. Ztratila sice Michala, ale získala Natálku. Splnila si své tajné přání, stát se matkou. Nezůstala ve svízelné situaci sama, byly na ni dvě!
Přitom původně ji Michalova žádost o ruku zarazila. „Věruš, přemýšlela jsi někdy o tom, že bychom se vzali?“ zeptal se jí jednou zničehonic, bez jakékoliv romantiky, jako by chtěl vědět, jestli s ním půjde do kina – Věrka právě uklízela ze stolu nádobí.
Zaskočena otázkou si na ni nejprve odpověděla v duchu. ‚Ano, přemýšlela, Michale, a mockrát, ale spíš zpočátku.‘ Ale čím déle se spolu stýkali, tím víc se jí tento sen vzdaloval. Jejich vztah byl spíš přátelský než erotický, byť výjimečně i do této role vklouzl. Michal měl volnomyšlenkářskou povahu a Věrka bolestně tušila, že možná není jeho jedinou kamarádkou s výhodami. Někdy si s ní na víkend domluvil Natčino hlídání, a sám přitom zmizel. Kam, to vysvětlovat nechtěl, dělal s tím tajnosti. Že prý si lidé lépe rozumí, když o sobě nevědí všechno, vymlouval se.
„Copak tys o tom někdy přemýšlel?“ přehodila mu nakonec otázku po krátké pauze zpátky, aniž by odhalila své slabiny. Křečovitě zatajila dech. V hrudníku jí tlakoval papiňák. Tušené rozuzlení se toužilo radovat, ale brzdila jej. Bála se, že by se shodila přílišnou horlivostí. Schovala před Michalem svůj obličej, otočila se k němu zády. Pustila se do mytí nádobí. Klasicky ve dřezu, tak to měla ráda.
„No…,“ hlesl, čímž potvrdil hloubku problému. „Pochopím, když řekneš ne. Ale jde o to, že by to pro nás všechny bylo snadnější. Jestli mě totiž zavřou, dají Natku do děcáku. To samozřejmě nikdo z nás nechce. Ale jako moje manželka bys měla přednostní právo se o ni starat.“
Hrudník jí explodoval. Hlavní příčina změny v jeho názoru na manželství spočívala ve strachu o dceru! Souvisela s tím, že Michalovi kriminalisté před pár dny zabavili dvacet rostlin, kilo sušené marihuany a k tomu pár lahviček konopného extraktu. Hazardér dostal strach.
Měla chuť vykřiknout. Uhodit ho. Nadávat mu. A přitom dopředu věděla, že i když jí srdce svírají kleště zklamání, jeho nabídku neodmítne. Už kvůli Natálce, ani ona o ni nechtěla přijít, ani ona jí nechtěla přivodit tak nepříjemné zážitky.
„Chápu,“ vyhrkla suše, aniž by se k němu otočila. „No tak se vezmeme.“ Knedlík v krku málem vyskočil ven.
Se zdánlivým klidem dokončila činnost a mlčky se přesunula do soukromí. Až tady, na toaletě, dala volný průchod svým emocím. Zaťala ruce v pěst a zakřičela z plných sil, aniž při tom vydala jediný zvuk. Němě ze sebe vypouštěla vztek z nejhlubších částí svého nitra a pouze napjatá pozice jejího těla prozrazovala skutečnou povahu tohoto aktu.
Když odpustila páru a hrudní vzducholoď zase mohla normálně fungovat, vrátila se k Michalovi. „A co když tě nakonec nezavřou?“ nastínila další alternativu.
„Když už, tak už. Rozvádět se kvůli tomu nebudeme,“ pravil rozhodně.
Přestože se snažila tvářit neutrálně, nejspíš konečně pochopil, jak nepříjemně se cítí. „Věruš, vždyť já tě mám rád,“ řekl. „Kdyby to tak nebylo, tak bych ti to nikdy nenabízel, opravdu. Ani kvůli Natálce ne.“
Trochu ji tím uklidnil. Přestože nad jejich sňatkem z rozumu jí zůstala v ústech nevstřebaná pachuť hořkosti. Přicházela hrdlem zdola, ze srdečního svalu.
Holčička se na gauči zavrtěla. „Kdepak, pojď ty ke mně!“ provokovala.
Věrka se s úsměvem přesunula k ní.
„Pamatuješ, jak jsme si říkaly, že mrtví zůstávají s námi?“ připomínala jí. „I když je nemůžeme vidět, můžeme si s nimi povídat, protože nás slyší. Jejich duše je s námi napořád.“
„Takže Ježíšek je duše z nebe, která sem chodí na návštěvu,“ dedukovala Natálka.
„Ano, přesně tak,“ souhlasila Věrka a pohladila dceřiny jemné vlásky.
„A taky se umí převtělovat.“
„Opravdu?“ divila se Věra. „Proč si to myslíš?“
„Protože někdy je to děťátko a jindy dědek,“ vysvětlila holčička.
„No to je fakt.“
Není divu, že v tom mají dnešní děti guláš, došlo Věrce. Srovnat si v hlavě představu zarostlého dědy Santa Clause, ukřižovaného mučedníka Ježíše Krista a malého Ježíška jezulátka je opravdu už trochu moc.
„Já si stejně letos přeju jenom jeden dárek. Dopis od táty,“ vzdychla Natálka.
Věrka zatím nenašla odvahu jí říct, že se její táta ztratil, a že jí tedy žádný dopis nenapíše. Už od října holčička věděla, že táta bude dlouho ve vězení a jeho návrat neočekávala, s tím byla srovnaná. Věrka jí nechtěla přidělávat další starosti. Zatím. Dala si ale novoroční předsevzetí. Pokud se do konce roku Michal ani žádná zpráva o něm neobjeví, řekne Natce pravdu. Aby věděla, proč se táta neozývá, že se na ni nevykašlal.
„Tak snad funguje aspoň ta ježíškovská pošta, když už ne ta lidská,“ nadhodila malé udičku. „Všichni dostanou, o co si napsali.“
„Jo!“ nadchlo se děvče. „Protože nedostat ani dopis od táty, ani kolo, to by byly ty nejhorší Vánoce na světě!“
„To máš pravdu,“ souhlasila Věrka. Potutelně se usmívala. Těšila se na Natálčinu radost, až dárek uvidí. Kolo pro ni měla dávno připravené. Aby ho nezbednice neobjevila dřív, odpočívalo v bezpečí sousedčina bytu a zůstane tam až do Štědrého dne. Někdy v průběhu svátečních příprav pak Věrka Natálku něčím zaměstná a kolo si nestřeženě převeze do ložnice, aby ho mohla ve správnou chvíli přemístit pod stromek.
Reklamy skončily a Natálka se zase zadívala do pohádky. Věrka se vzdálila do kuchyně. Připraví k večeři palačinky, Natálčino nejoblíbenější jídlo. A potom by si také měly chvíli číst, v tomto věku je to extrémně důležité a Natálka zatím dost pokulhává za ostatními dětmi. Michal první třídu poněkud zanedbal. Natálku přitom čtení docela baví – a Věrku ještě víc! Ona zanedbala děti obecně, žádné vlastní neměla. Však v ní biologické hodiny bušily jako ty nejhlučnější tamtamy! Znamenaly pro sebe s Natálkou spásu, jedna pro druhou. Kompenzovaly si nedostatky předchozích let. Natálce chyběla máma a Věrce dítě.
Z kuchyně zaregistrovala neobvyklý hluk přicházející z chodby. Jako by se někdo dobýval někomu do bytu proti jeho vůli… Nejdřív se podívala kukátkem, pak otevřela dveře. Zdola znělo bouchání. „Paní Jandová! Paní Jandová, otevřete!“ rozléhal se chodbou hřmotný hlas. Do toho někdo jiný konstatoval: „No tak to budeme muset zavolat hasiče a policii.“
Věrka se polekala. Proboha, co se s paní Jandovou stalo?
Následně přišla otázka: Co bude s Natálčiným kolem, jestli se jí něco stalo?
Z okna Věrka spatřila vůz záchranné služby. Až nyní si uvědomila, že předtím zaregistrovala sirénu, ale většinou si takových věcí nevšímá nebo je hned vypouští. Nyní se obě informace spojily dohromady. Paní Jandová si nejspíš zavolala záchranku, ale teď jí neotevírá. Možná omdlela. Ale možná… zemřela. Je jí hodně přes osmdesát, pravděpodobnost je tu poměrně vysoká.
Co teď?

… pokračování příště…

Renata Šindelářová

Na svém účtu má autorka 19 knih, z toho 4 pro děti, 1 pro mládež, ostatní pro dospělé, většinou se jedná o psychologické či společenské romány, dříve též romantické. V současné době spolupracuje na dětských knihách s nakladatelstvím Portál, romány vydává v nakladatelství Literární strom a dvě povídkové knihy vydalo též Město Klášterec nad Ohří. Jejím posledním úspěšným románem je kniha Bolest neutopíš, která vychází ze skutečného dramatického příběhu a poměrně výjimečně u této autorky je jeho hlavní postavou muž. V posledních letech se autorka opakovaně věnuje též ochraně přírody, což je téma dětské knihy Kdo zachrání planetu? a zároveň také zcela nového románu z prostředí Krušných hor Vlků se nebojím. Povídka O ženě, která nechala dohořet svíčky pochází ze zmiňovaného souboru povídek vydaného Kláštercem nad Ohří. Jednotlivé povídky se v něm mozaikovitě spojují do jednoho společného příběhu.

Doporučení:

Share