Přečtěte si předchozí část!

„Tak co?“ začnu hned, „máš nějakej závěr?“
Čaj jen pokrčí rameny.
„Bojíš se?“
Čaj přikývne.
„A čeho se vlastně bojíš?“
Josef Čaj zase pokrčí rameny a nejistě z něj leze:
„Je mi padesát. Jak mám teď někde začínat? Nechci ve svým věku bydlet někde v podnájmu.“
„Můžeš bydlet u mě.“
„Nevím, jestli by bylo dobře, kdybych se hned k tobě nastěhoval. Víš, jak to dopadlo. A ten byt, nezlob se, ale není úplně moderní.“
„Cože?“ téměř vykřiknu, „Takže můj byt pro tebe není dost luxusní? To je celej tvůj problém?“
„Ale to ne. Je tvý babičky. Je to jenom jedna plus jedna. Tam se ani nevejdem. A já teď nemám žádný peníze. Jsem zvyklej…,“ zarazí se.
„Na co jsi zvyklej?“ vyjedu.
Čaj mlčí.
„Na svý pohodlí? Ve velkym baráku v malym kamrlíku nad garáží, na to jsi zvyklej?“
„Ale ne. Ty jsi ještě mladá. Budeš chtít mít děti, já už jsem na děti starej.“
„Proč? Spousta chlapů má v tvym věku děti.“
„Ale já už bych to prostě nezvládnul… Dělalo by maturitu a mně by bylo sedmdesát.“
„Ale ani já nevim, jestli chci do tohodle světa přivést děti. Nejdřív to spolu můžeme zkusit a pak uvidíme.“
„No právě, pak uvidíme. Teď říkáš, že děti nechceš, ale za chvíli je chtít budeš a najdeš si někoho mladšího a na mě se vykašleš.“
„Takže se už dopředu bojíš, že se na tebe vykašlu?“
„Nevim.“
„Co nevíš?“
„Nic nevim. Je mi padesát, nic nemam, přeci teď na starý kolena nebudu začínat někde na podnájmu, u tebe to je malý, doma mam dceru, musim se s ní usmířit, už nechci děti, ty je budeš chtít a pak…,“ Čaj nedořekne a mlčí.
„Takže se bojíš všeho? Víš, co ti řeknu? Ty se hlavně bojíš změny. Bojíš se, že bys musel pohnout zadkem a aspoň jednou v životě něco risknout.“
Čaj najednou vztekle vyjede:
„A ty se snad ničeho nebojíš?! Čeho se bojíš ty?“
Celý tenhle rozhovor je mi těžko a při téhle otázce se mi nahrnou slzy do očí. Vzpomenu si totiž na bábinu. V žádném případě teď nechci brečet. Rychle vstanu a otočím hlavu.
„Tak tohle už nechci,“ vyhrknu nesmyslně, „já už teď jdu.“
Jenže Čaj mě chytne za ruku a také vstane.
„Ne, tak to ne! Já ti taky všechno řek, takže teď nemůžeš jít. Taky všechno řekni.“
Podívám se něj a opravdu mi vytrysknou slzy.
„Já… já se bojím, že až budu jako naše bábina… stará a nemocná… budu úplně sama,“ vyhrknu a rozbrečím se. Čaj mě obejme a nic nerozštípneme.

Začal květen. Už je to rok, co Tomáš odletěl do Madridu. A co jsem poprvé políbila Čaje. A také co jsem na volejbale potkala Petra. A dnes, poprvé po zimě, máme volejbal venku. Zase ve středu. Jedu tam na kole a jsem napjatá jak struna. Když se blížím k areálu, zvoní mi telefon. To mi ti klienti nemohou dát alespoň chvíli pokoj? Ale zastavím a vyndám telefon z batohu. Máma.
„Přijeď! Bábina nevypadá dobře. Vypadá to… no prostě hned přijeď,“ řekne a zavěsí.
Strnu. Dívám se na volejbalový areál, pak rychle otočím kolo a šlapu k domu rodičů. Jsem jak v transu, a když přejíždím silnici, prudce najedu na obrubník. Po chvíli cítím, že se přední kolo divně viklá a vidím úplně prázdnou duši. Zastavím. Co teď? Vezmu do ruky telefon, chvíli na něj koukám a pak zavolám Čajovi. Zvedne to až po dlouhé době a šeptá:
„Co je, prosim tě? Co se děje?“
„Volala mi máma, něco je s bábinou. Jela jsem za ní a píchla jsem kolo, potřebuju tam hodit.“
„Ale já jsem doma, nemůžu teď nikam odjet.“
„Nemůžeš sednout do auta, hodit mě tam a zase se vrátit?“
„A jak to mám asi udělat?“
„Sednout do auta, hodit mě tam a zase se vrátit!“
„A co mam jako říct?“
„Že jedeš na chvíli pryč.“
„Nemůžu.“
„Proč?“
„Nevim, jak to mam udělat.“
„A slepíš mě aspoň tu duši?“
„A to mám jako přinést duši svý milenky k nám do garáže?“
Okamžitě zavěsím. Rukama svírám řídítka a telefon a nemůžu se pohnout. Nebrečím, jen slzy mi tečou po tvářích. Chvíli tak stojím, znovu se podívám na displej, vydechnu a zavolám tátovi.
„To jsem přesně věděl, že ty budeš mít nějakej problém.“
„Dojedeš pro mě?“
„A mam snad jinou možnost?“
Mlčím. Táta se mnou mluví jako vždycky, neměla jsem mu vůbec volat, lepší bylo jet po tom prázdným kole.
Po chvíli ticha táta křikne do telefonu:
„Tak co, sakra? Kde jsi?“
„Na rohu Rodinný a Dlouhý, vedle toho květinářství.“
„Tak tam hlavně stuj, nic nedělej a nikam nechoď, ať zase něco…,“ nedopoví a zavěsí.
Když přijedeme, bábinu už odváží záchranka, ani ji nevidím.

Bábina dostala v nemocnici infúzi a úplně ožila. Po třech dnech ji pustili zpátky domů. Chvíli byla jako vyměněná, a pak se pomalu, ale jistě dostala zpátky do úplný apatie. Na Čaje vůbec nereaguju. Nezvedám telefon, na zprávy neodpovídám, v práci se mu vyhýbám. Zamilovala jsem se do něj a chtěla jsem být s ním. Nemám děti, tak nemohu soudit, ale tuším, že musí být těžké od nich odejít, proto jsem mu dávala tolik času. Jenže jeho věta To mám duši svý milenky přivést k nám do garáže? ve mně něco zlomila, už nemůžu pokračovat. Když jsem ho od té věty potkala poprvé, řekla jsem jen: „Je konec. Nepiš mi, nevolej. Je prostě konec.“
Ale on mi stále píše srdceryvné zprávy, hlavně když je v hospodě. Beze mě prý život nemá smysl, ať mu dám ještě šanci, ať ještě počkám. Dokonce u mě i třikrát zvonil, nikdy jsem mu neotevřela.

Táta mi opravil kolo a další středu jedu opět na volejbal. Nejdu na pivo, i když mě všichni přemlouvají. Jedu domů, těším se, až budu sama. Když na mě ve sprše padá horká voda, cítím klid.
Vyjdu z koupelny. Okolo těla obtočený ručník. Miluju tyhle chvíle po osprchování, nikdy se mi nechce jít spát. Všechno se mi zdá svěží jako nový začátek.
Na stole leží telefon a bliká mu upozornění. Nechce se mi ho vzít do ruky a podívat se. Úplně by se narušila tahle kouzelná chvíle. Stejně to bude Čaj a tomu rozhodně odpovídat nebudu. Už ho mám dost. Jdu otevřít okno. Nejraději bych ho v teplých večerech měla otevřené pořád, ale tady v prvním patře se bojím.
Sotva na to pomyslím, někdo na okno zaklepe. Úplně ztuhnu, to přeci není možný? Zaklepání se ozve znovu. Zaslechnu volání: „Petro! Petro! Nelinko!“ Ten hlas je mi povědomý. Utáhnu si ručník okolo těla, silou vůle překonám strach a donutím se okno otevřít.
Vlevo na hromosvodu visí Čaj.
„Pomoz mi,“ vyhrkne místo pozdravu.
Můj strach se změní ve vztek.
„Co tady sakra děláš?“
„Pomoz mi, nebo spadnu,“ opakuje.
Zkusí se jednou rukou chytit za plechový parapet, ale ruka mu sjede a fakt málem spadne. Naštěstí se zachytne zpátky o hromosvod.
„Jak jsi na mě klepal, když tam visíš jak švestka?“
„Panebože, takhle!“ vyhrkne a znovu rukou švihne. Tentokrát se chytne za spodní rám okna. Snaží se přitáhnout, nohama šlape po paneláku, ale je jasný, že nemá dost síly.
„Tak už mi konečně pomoz, nebo se zabiju!“
„Nikdo se tě neprosil, abys sem lez,“ vyjedu na něj, ale chytnu ho za ruku. Zkouším ho vytáhnout nahoru, ale kdyby tahal komár, vypadalo by to stejně. To je to jeho tučný břicho. Přehmátne z okenního rámu na moje předloktí, sevře ho a přitáhne se. To mě zlomí v pase a málem vylítnu z okna za ním. Naštěstí se zaseknu za rám. Vyškubnu a vykřiknu: „Dyť mě zabiješ!!“

… pokračování příště…

Zbyněk Mrvík

Autor se narodil v Sušici, vyrůstal v Plzni, nyní žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako účetní a daňový poradce ve vlastní firmě. Prózy a krátké básně píše pro radost. Byl oceněn v literárních soutěžích „Proseč Terezy Novákové 2017“ a „Prvotiny 2018.“ V roce 2022 mu vyšla kniha Jsme zde, abychom byli šťastní.

Související knihy

Mrvík, Zbyněk

ŠtenglPetr, 2022