Přečtěte si předchozí část!

Světlo do mě bodá ze všech stran a za chvíli mi nejspíš praskne hlava. Budík ukazuje deset hodin. Panebože, to není možný! Za půl hodiny mám schůzku u klienta. Rychle záchod, koupelna, převléknout do šatů a běžím. Stihnu to a jako ve snu vysvětluji klientovi podmínky pojistné smlouvy. Asi na mně nic nepoznal, když smlouvu podepsal. Zpátky do kanceláře jdu pomalým houpavým krokem. Vzpomenu si, že jsem slíbila mámě, že jí vyzvednu léky. Máma mi ale nepřeposlala e-recept, tak jí volám. Jenže ona zas neví, jak se zpráva přeposílá, i když jsem jí to ukazovala už nejmíň desetkrát. Zastavím se v podloubí a zvýšeným hlasem jí vysvětluju:
„Mami, když stojíš na té zprávě, tak nahoře jsou tři tečky, ty rozklikneš, dáš zkopírovat, pak vlezeš na mě a dáš vložit.“
„Slečno, já na vás taky klidně vlezu a dám vložit.“
Otočím se. Dlouhovlasý mladík se na mě směje žlutýma zubama. Stojí blízko, vrávorá, cítím pivo. Okamžitě mě napadne, jak si s ním domluvit rande. Zhrozím se sama sebe. Dlouhý vlasy, žlutý zuby, opilej v jedenáct dopoledne a moje první myšlenka je rande? Už jsem fakt zoufalá. A opilá stejně jako on.

Když se vracím do kanceláře, potkám na chodbě Čaje. Tajuplně se na mě usmívá:
„Tak platí dnes v pět u tebe?“
„Co v pět u mě?“ nechápavě na něj zírám.
„No v pět u tebe, rande se vším všudy.“
„Rande se vším všudy?“
„No, vždyť jsme se včera domluvili. Sama jsi mi to napsala.“
„Já?“
„Koukej,“ Čaj vytahuje telefon a ukazuje mi zprávu: Tak zejtra po práci v pět, přijď ke mně domů, dáme si pořádný rande se vším všudy. Chápeš? Se vším všudy!
Odesílatel jsem já, čas 23:55. Rychle se podívám do svého telefonu a zhrozím se, když vidím, co všechno jsem napsala.
„Prosím tě, nezlob se, ale já… já se včera trošku opila, a nemyslela jsem to tak.“
„Trošku?“ usmívá se Čaj. „Neboj, vím, že to byla jen sranda, nechceš se jít najíst?“
„A víš, že jo?“
Tak jdu s Čajem na oběd a celou dobu si povídáme a smějeme se. Když odcházíme z restaurace, uvědomím si, že už dlouho jsem se s nikým necítila tak v pohodě. Při loučení se obejmeme a Čaj mě podrží v náručí déle, než je obvyklé. A já, k vlastnímu překvapení a nejspíš i vlivem únavy a zbytkového alkoholu, mu na chvíli položím hlavu na rameno. Zavřu oči a cítím bezpečí. Ale rychle mi dojde, že je to ženatý kolega z práce. Hned se vytrhnu, ale odcházím s úsměvem a z dlaně mu po větru pošlu pusu.

Následující dny jsou zvláštní. Poctivě pracuji, ale je to, jako bych práci a starosti kolem ní vůbec nevnímala. Každé odpoledne navštěvuji bábinu ve stacionáři. I když se jí dívám do očí a držím ji za ruku, už se mnou není. Stýská se mi po ní, ona je moje poslední spojení s dětstvím a s dědou. Tomáš mi z Madridu nikdy sám nenapíše a na mé zprávy posílá jen povinné informace o práci a ubytování. Rozhodně ne, že na mě myslí nebo že se mu třeba alespoň trochu stýská. Obě tyhle starosti rozebírám s Čajem. Ne s kámoškou nebo mámou, o tátovi vůbec nemluvě, ale s Čajem. Chodím s ním teď na oběd skoro každý den a někdy ještě po práci zajdeme na kafe. Poslouchá mě pozorně, vnímá, co říkám, jako by to se mnou prožíval. Cítím se s ním v bezpečí. Dokonce už mě párkrát napadlo, že je škoda, že je ženatej. Ale tyhle myšlenky pokaždé hned raději zaženu. A ještě ke všemu pořád myslím na Petra od kolostavu, i když vím, že má tu svoji vlasatou nohatou krásku. Jenže to neumím ovládnout. Dokonce se těším na středu, až půjdu na volejbal, že ho třeba uvidím. Což se také stane. A nejenže ho uvidím, ale i si spolu dlouho povídáme. Jenže pak se objeví ta jeho vlasatice. On rychle ukončí hovor a jde jí naproti. A ona mu dá nechutně dlouhou pusu. A já jsem z toho zase hotová. Tisíckrát si říkám, že je to jedno, že je o deset let mladší a stejně by to nešlo, ale existuje snad nějakej návod na to, jak na někoho nemyslet?

Posledního května stěhujeme bábinu ze stacionáře zpátky k našim do baráku. Říká, že chce zůstat doma ve své posteli, že k žádnému moři už nejede. Nikdy by mě nenapadlo, že bude nemocniční pokoj považovat za svůj domov. Večer se vrátím do svého domova, do jejího bytu. Stojím v předsíni, a nechce se mi jít dál. Znovu vidím to starý lino, starý futra, starý dveře, starý papundeklový jádro. Mám pocit, že se udusím.

Druhý den se v práci stane neuvěřitelná věc. Jdu s Čajem dolů ze schodů. Čaj jde přede mnou o schod níž a povídáme si. Čaj se najednou zčistajasna zastaví a otočí se. Nečekám to a narazím do něj. Vlastně mu spadnu do náručí. A on mě začne líbat. A já? Já se nebráním. Normálně se líbám s Čajem. A nejhorší na tom je, že druhý den po práci s ním jdu na procházku do parku a tam se zase líbáme. A další den v kavárně znovu.

Tohle jsem nikdy nezažila. Nikdy v životě jsem neměla v hlavě víc než jednoho muže, a teď tohle! Vůbec nevím, co s tím, a jsem na to sama. Potřebuji si s někým promluvit. Vzpomenu si na kolegyni Andreu. Nejsme sice dlouholeté kámošky, ale v poslední době je mi nejbližší. Čaje teď nepočítám. Je o něco starší než já, nedávno jí bylo čtyřicet a má nadhled. Ale hlavně je veřejným tajemstvím, že Andrea, která je vdaná a má dvě děti, má ženatého milence. Třeba mi vysvětlí, jak je to vůbec možný. Tak jí navrhnu, že bychom si mohly dát spolu delší oběd, že potřebuju něco probrat, a všechno jí vyklopím. Andrea se tváří, že neví, v čem mám vlastně problém.

„No chápej,“ vysvětluju jí, „píšu Tomášovi a přeju si, aby se vrátil, i když on mě ignoruje, přitom se líbám s Čajem, kterýho mám docela ráda, ale proboha je ženatej, nikdy jsem nechtěla chodit s ženatým, a k tomu všemu pořád myslím na Petra, i když vím, že má tu svoji vlasatici. Nejsem nějaká promiskuitní?“

„Takže si to zopakujeme,“ řekne břitce Andrea, „Tomáš je od tebe vzdálenej asi tak dva tisíce kilometrů a má tě úplně víš kde. Čajovi jsi dala pár pus. A Petr kolostav? Promiň, ale ten sotva tuší, že existuješ. A ty se mě ptáš, jestli nejsi promiskuitní? Nevychovával tě náhodou nějakej katolickej nebo muslimskej duchovní vůdce?“
„Jo, vychovával, můj táta, to je kombinace obojího.“
„Jasně, takže se uklidni. Vždyť ani s jedním nespíš.“
„S jedním se líbám, ale myslím na všechny tři. To je to. Nikdy jsem nemyslela na víc než na jednoho chlapa. Jak jsem měla jednoho, ostatní pro mě neexistovali.“
„No nazdar, strašná představa,“ otřese se Andrea.
„Já jsem prostě založením monogamní, chci milovat jen jednoho muže a myslet na něj, to je snad normální.“
„To tedy není normální.“
„Cože?“ Andrea mě úplně vyrazí dech. „To tedy je normální!“
„To není. Tak se podívej kolem sebe, podívej se do přírody, je tam snad někdo monogamní?“
Zamyslím se a pak skoro vykřiknu: „Jo, labuť!“
Andrea se usměje a pohladí mě po tváři: „Ty jsi taková moje labuť, viď?“
„A jaký to je,“ ptám se pomalu, „mít doma manžela, a přitom…“
Zarazím se a podívám se na Andreu, jestli se nezačne zlobit. Ale ta se jen usmívá.
„A přitom co?“ tlemí se na mě. „A přitom mít milence?“
„No,“ přikývnu.
„Je to jako si zajít do cukrárny na větrník.“
„Cože?“ vyvalím na Andreu oči. „Jako jít do cukrárny na větrník?“
Ta se jen směje a zeptá se mě:
„Jak dlouho jsi vlastně chodila s tím Tomášem z Madridu?“
„Skoro tři roky. Nejdřív mě půl roku uháněl, moc se mi do toho nechtělo, přeci jenom byl o osm let mladší. A pořád jsem byla vyřízená z rozchodu s Jindřichem. Ale nakonec mě udolal a já se zamilovala až po uši, a teď mám oči pro pláč. Přesně tak, jak jsem si myslela.“
„Možná proto, že sis to tak myslela, tak to tak dopadlo.“
„Nikdy se ke mně nenastěhoval. Nikdy u mě nepřespal sedm dní v týdnu, vždycky aspoň jednu noc u maminky, která mu prala, a pořád měl u ní věci.“
„Ještě holt dítě. Takže tři roky v pytli. Za chvíli ti bude třicet tři. Co bylo předtím? Co ten Jindřich?“
„S ním jsem začala chodit v posledním ročníku vejšky. Potom jsme se spolu nastěhovali do podnájmu. Všechno bylo skvělý. Začali jsme plánovat, že se vezmem, postavíme dům. Dokonce jsme koupili stavební parcelu. A když se blížila třicítka, řekli jsme si, že spolu chceme dítě.“
„A to se nepovedlo?“
„Povedlo, ale jen napůl.“
„Jak napůl?“
„Dítě s ním čekala jeho kolegyně v práci.“
Andrea vyprskne smíchem.
„Proboha, čemu se směješ? Víš, jak to bylo hrozný?!“
„Promiň, promiň. Já vím, že to pro tebe muselo bejt strašný, ale jak jsi to tak řekla, přišlo mi to vtipný.“
„Jo, vtipný to bylo velice. Skoro jsem se složila. Pak se mi nechtělo do vztahu s o osm let mladším Tomášem. A dopadlo to přesně podle předpokladu. On v Madridu a já v pekle.“
„A co ten Čaj? Tak to s ním aspoň zkus.“
„Když já nevím. Je mu padesát, o sedmnáct let starší.“
„To nevadí, stará stodola nejlíp hoří!“
„Dobře, věk vem čert, ale je ženatej!“
„To nevadí. Prostě si dej větrník a uvidíš, jak ti bude chutnat.“
„Ale já to nechci mít jako větrník v cukrárně. Chci normální vztah, s mužem, kterej mě bude mít rád a já jeho. Jenom jednoho, v pravdě a lásce.“
„Jo, jo, v pravdě a lásce,“ odpoví Andrea poněkud ironicky, „kdo je venku, chce dovnitř, kdo je uvnitř, chce ven.“
„Nejsi spokojená v manželství?“
„Hmm, spokojená…,“ pokrčí Andrea rameny, „není to špatný, ale ani žádnej zázrak.“
„Copak tobě nevadí, že svého muže podvádíš?“
Andrea se na mě podívá a zas pokrčí rameny:
„Láska není zakázaná podle žádnýho zákona ani podle božího, na lásce není nic špatnýho. Naopak.“
Venku na ulici se rozprší. Na stole mi leží telefon, automaticky natáhnu ruku a najedu na počasí. Když se aplikace otevře, Andrea si všimne, že tam mám zadáno Madrid.
„Ty máš v počasí zadáno jako místo pro předpověď Madrid?“
„No,“ říkám pomalu, „Tomáš nemá rád velký pařáky, tak se dívám, kolik je v Madridu stupňů, jestli mu tam není moc horko.“
„Tak on tě opustil, ani ti neodpovídá na zprávy, a ty tady každej den sleduješ, jestli mu náhodou není moc horko?“
Nic neříkám, jen zčervenám.
Andrea vstane, obejde stůl, nakloní se ke mně a obejme mě.

… pokračování příště…

Zbyněk Mrvík

Autor se narodil v Sušici, vyrůstal v Plzni, nyní žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako účetní a daňový poradce ve vlastní firmě. Prózy a krátké básně píše pro radost. Byl oceněn v literárních soutěžích „Proseč Terezy Novákové 2017“ a „Prvotiny 2018.“ V roce 2022 mu vyšla kniha Jsme zde, abychom byli šťastní.

Související knihy

Mrvík, Zbyněk

ŠtenglPetr, 2022