Nikdy nevíš

Hoskova_Nikdy nevis
Dnes jsem na FB potkala Pavla Macha. Spolužáka ze základní školy.

Hned jsme se pustili do sdělování si novinek asi pětatřicet let starých a já jsem si vybavila vzpomínku, jak jsem mu jeden jarní den ukazovala ve sklepě své diplomy, které jsem svým umem, pílí, ctižádostí a touhou po vítězství vybojovala v průběhu pěti prázdninových pobytů na táboře. Byl to jeden z ojedinělých pocitů, kdy se člověk dme pýchou, a já si ho dodnes pamatuji. Byla jsem na sebe pyšná, protože (anebo přestože) jsem asi ve druhé třídě jako jediná z ročníku dostala od paní doktorky na pravidelné lékařské prohlídce letáček s tajemným názvem „Cvičení pro otylé děti“, a tak se dalo předpokládat, že nebudu patřit zrovna mezi nejmrštnější, nejrychlejší nebo nejohebnější. Přesto jsem pokaždé zatínala zuby a s vervou sobě vlastní jsem se pouštěla do bojů, které byly předem zdánlivě prohrané. O mém pachtivém snažení a mnohdy i náhodných vítězstvích svědčilo několik medailí visících na stěně ve sklepě, kde jsme se tenkrát v zájmu obchodu s hliněnými kuličkami, které jsme hrávali za domem, s Pavlem setkali. Ty však pro něho nebyly žádným důkazem. Oba naši otcové pracovali v Kovolitu a medaile pro své děti na prázdninové pobyty v průběhu roku na mašinách vlastnoručně odlévali ve slévárně. Zlaté, stříbrné i bronzové. To znamenalo, že bystrý spolužák pochopil, že jsem medaile vůbec nemusela získat způsobem odpovídajícím nasazování vlastního života.
„Koukej na to jméno,“ nevěřícně kroutil hlavou a píchl prstem do příjmení napsané efektním hláskovým písmem, až málem protrhl křídový papír mého hýčkaného a právem zaslouženého diplomu. „Dresslerová. A tady Rösslerová.“ Se stejně nevěřícím pohledem jsem v duchu revidovala písmenko po písmenku a skutečně. Na ostatních diplomech jsem se ještě jmenovala Rösslerová a na nadepsání toho posledního už měli vedoucí zřejmě málo času, neboť jsem byla už jen Resslova. Dokonce s krátkým „a“. Jako ulice. Můj argument, že křesní jméno je správně a Blanka odpovídá skutečnosti, neměl na změnu jeho mínění žádný velký vliv a moje diplomy mi nebyly uznány. Rozhodla jsem se tenkrát, že se mi Pavel přestane líbit. A snaživě jsem šla večer za svým cílem. Předsevzetí se stalo skutečností. Druhý den ve škole se mi už vůbec nezdál pěkný. Přesto jsem ten den odpoledne se slzou v oku trhala své trofeje a s křivdou v srdci jsem se loučila se svými úspěchy.
Další patálie nastaly, když jsem začala sama chodit do prodejen, kde se objednávalo zboží na zakázku. S vysloveně erudovaným germanistickým akcentem jsem hláskovala své počeštěné německé příjmení a každého jsem poctivě upozorňovala, že má psát foneticky. Pokud tato informace nestačila, začala jsem hláskovat. Tady už to dopadlo o něco lépe. À propos: na malé účtenky se ještě uvádělo bydliště. Poděbradova většinou vyšla na první dobrou.
Naposledy střední škola. Vždycky, když začal nějaký „průhledný“ profesor zkoušet od konce abecedy, začala jsem se rychle šprtat tři poslední látky, protože bylo jasné, že stihnu na konci hodiny stát u tabule a chytat očima rty spolužáků, ze kterých bych mohla vyčíst nějakou přínosnou informaci, jež by mohla zkoušejícího uspokojit a mně tak vepsat do studijního průkazu něco jiného než nedostatečnou.
A tenkrát jsem se rozhodla. Nikdy nedopustím, aby moje dítě zažívalo stejná traumata jako já. Rozhodla jsem se! Vezmu si někoho, jehož příjmení bude začínat písmenem uprostřed abecedy a bude jednoduché a české.
Jednoho září jsem se ráda podepsala a vzdala se svého příjmení „Reslerová“. Od oltáře jsem odcházela s Hoškem.
Jsem přesvědčena o tom, že moje dcera nikdy nezažila takovou frustraci ze svého příjmení jako já.
Ještě musím přiznat, že jsem byla jedna z mála žen, která si i nadále nechává po dramatickém rozvodu příjmení svého ex a nevrací se ke svému dívčímu. A panu Fleischmannovi, Greifenneggovi ani Hauptvogelovi, kteří se mi během několika let dvořili (a musím přiznat, že někdy se mi to jejich tokání hodně líbilo), nikdy nepřiznám, proč jsem si je nechtěla vzít. (Dávala jsem několik let šanci Machovi, ale nechtěl.)

Závěr: Minulý týden mi moje dcera oznámila, že se bude vdávat. Nechcete vědět, koho si bere! I když musím připustit, že v podstatě proti Michaelovi Feureiselovi v zásadě nic nemám.


Blanka Hošková

Hoskova_BlankaAutorka se narodila v Brně. V raném mládí se věnovala psaní poezie a svoji tvorbu přednášela v klubu Leitnerka. Svými články také přispívala do ženských časopisů, ale po narození dcery se literárně na jedenáct let odmlčela. Během pouhých tří let vydala vlastním nákladem ženské romány, v nichž se dotýká ožehavých témat současnosti – problémů s otěhotněním (Prohrané výhry), domácího násilí (Horko domácího krbu), skrytého alkoholismu (Dietnikum) nebo šikany na pracovišti (Kdo s koho). Od roku 2014 vychází její knihy v Nakladatelství JOTA. Její knihy jsou psané lehkou, čtivou formou, text má spád, příběhy děj. Jsou určené ženám, které si chtějí u čtení odpočinout a relaxovat. Jednotlivé příběhy vybízejí k zamyšlení, ale není to žádná hlubokomyslná filozofie. Hlavní hrdinky často řeší své problémy s nadhledem a sebeironií. Poselstvím příběhů je to, aby si ženy uvědomovaly samy sebe a svým rozhodnutím a sebekázní ve svém životě změnily, co se jim vymklo z rukou a činí jejich život nepříjemným. Více o autorce můžete najít na jejích stránkách.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeProhrané výhry / Podruhé neznamená opakovat

Hošková, Blanka

Tribun EU, 2012

zobrazit info o knizeLáskobraní

Hošková, Blanka

Jota, 2014

zobrazit info o knizeHorko domácího krbu

Hošková, Blanka

Jota, 2015

zobrazit info o knizeKamilenky

Hošková, Blanka

Jota, 2015

zobrazit info o knizeZlato(v)lásky

Hošková, Blanka

Jota, 2015

zobrazit info o knizeVoňavé (na)dělení

Hošková, Blanka

Jota, 2016

zobrazit info o knizeTrojhra

Hošková, Blanka

Jota, 2017

zobrazit info o knizeDietnikum

Hošková, Blanka

Jota, 2018

zobrazit info o knizeKdyž se přání neplní

Hošková, Blanka

Moravská Bastei MOBA, 2021

Napsat komentář