Přinášíme vám ukázku z knihy Ta z katovny,
kterou vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Lucie si zavázala tkaničky starých běžeckých bot – dost pevně, aby dobře držely na nohou, ale zas ne příliš, aby ji při běhu netlačily –, zapnula si mikinu ke krku a vyběhla do mlhy. Bydlela tu teprve krátce, okolí ještě neznala dost dobře, a tak se držela vyšlapané lesní cesty. V chladném vlhkém vzduchu se jí hůř dýchalo, proto zpomalila tempo a prohloubila dech. Hluboký nádech nosem, dva krátké výdechy ústy.
Před pár lety začala běhat, aby upustila páru a nemusela myslet na věci, na které myslet nechtěla. Fungovalo to, a tak se z toho stal bezmála denní rituál, což o ní leccos vypovídalo.
Jenže dnes se jí nevítané myšlenky neodbytně vracely. Skoro uklouzla po mokrém kusu dřeva. Vybavovala si stále dokola ten poslední den, kdy se s ní Adam rozešel.
Řekl jednu jedinou větu, docela nevinnou. Stačila k tomu, aby Lucii v hlavě explodovala pomyslná nálož. Rozmetala křehké příměří namaděru a jeho kusy se jí jako šrapnely zaryly do měkké tkáně mozku. Bylo to, jako by krvácela. A jako každý zraněný člověk se stáhla do sebe a šetřila zbytky sil, snažila se za každou cenu uchránit dalšího poranění.
Ta věta zněla: „S mou prací není nic špatně, ale dřív nebo později ji změním, bez toho se člověk nikam neposune.“
Cvak, zapálená rozbuška.
V její hlavě se hned nato ozvalo: Znamená to, že jednou, dříve či později, takhle vyměníš i mě?
Bum.
Začaly létat šrapnely: Je nestálý – vztah pro něho tolik neznamená – nejsem jeho typ – jsme příliš rozdílní – vymění mě za jinou, jakmile ho to přestane bavit – opustí mě.
Samozřejmě že tyhle myšlenky měly původ v mnoha jeho jiných větách, které se v ní střádaly a které si vyložila po svém, zveličila tak, až narostly do obludných rozměrů. A v tu chvíli už tam byly. Úzkosti. Následný sex si Lucie neužila a další den se do úzkostí propadla v plné parádě.
Do večera se zvládla vzpamatovat jen částečně, což v Adamovi vyvolalo podráždění a hněv. Nesnášel tyhle její úzkostné stavy, neuměl si s nimi poradit. Vlastně vypadal, jako by z nich byl upřímně nešťastný. A pak zákonitě přišly další věty. Tentokrát nálož explodovala doopravdy, nejen v její hlavě. Je to pořád dokola, to se nedá vydržet. Já už takhle dál nemůžu, opakoval zvýšeným hlasem.
Ocenila, že jeden granát si nechal pro sebe, i když si to musel myslet: Jsi totální magor.
A tak zničila vcelku perspektivní vztah svými úzkostmi. Musela se od něho odstěhovat a pronajala si předraženou garsonku.
Lucie podvědomě zrychlovala, jak se snažila všem těm vzpomínkám utéct, až už nastolené tempo nedokázala udýchat a začalo ji píchat v boku. Musela se zastavit, zlomila se v pase a rychle, přerývaně oddychovala.
Zatraceně, už si to zase vyčítala. To úzkosti jí nalhávaly, že není pro nikoho dost dobrá, a ničily tak všechny její partnerské vztahy.
Přitom se s nimi snažila pracovat, snažila se jich zbavit, opravdu ano. Matka jí navrhla, aby kromě terapie zkusila také psychiatra. Byl to z její strany odvážný krok, když se vezme v potaz, že většina problémů vzniká v dětství. Ovšem představa, že by skončila na lexaurinu jako svého času máma, Lucii nepřišla příliš lákavá.
Netoužila ani po tom, aby ji máma opět přehnaně kontrolovala, zda se náhodou nepokusila znovu si ublížit, jako když byla v pubertě, jenže tomu se těžko vyhýbalo, když žily v jednom městě a máma jí bez ohlášení co chvíli klepala na dveře.
Bodavá bolest v boku konečně ustoupila a Lucie se pomalu narovnala. Cítila, jak se jí pod propocené oblečení dostává všudypřítomný vlhký chlad. Rozhlédla se po pochmurném lese kolem sebe, zahaleném do husté šedivé mlhy, která bezesporu mohla za to, že se jí dýchalo tak těžce, jako by vzduch nejdřív musela procedit přes síto jako hustou kaši.
A tak se ocitla tady, v zapadákově nějakých třicet kilometrů od německých hranic, kde je skoro pořád mlha nebo přinejmenším pod mrakem. Investovala tady do nemovitosti – za téměř všechny své našetřené peníze koupila barák co nejdál od lidí, aby konečně všemu unikla.
Připadalo jí příznačné, že její nový dům byl podle všeho bývalá katovna. (str. 9–11)

————————-

Stáhněte si celou ukázku v PDF.

————————-

O autorce

Diana Štelová se narodila v roce 1991 v Praze. Vystudovala bohemistiku a komparatistiku na FF UK v Praze, kde se zaměřovala na současnou popkulturu, a pracovala pro několik malých i velkých nakladatelství. Dva roky vedla knižní edici v Deníku N jako odpovědná redaktorka. V současnosti spolupracuje s nakladateli napříč českým trhem, koriguje novinové články a píše literární recenze do kulturní rubriky Deníku N. Ta z katovny je její první román. Je nadšenec do adrenalinových sportů, jako je paragliding a zipline, baví ji focení, jóga, fitbox, scrapbooking a její kokršpaněl.

Zdroj informací: web autorky

Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Související knihy

Štelová, Diana

Cosmopolis, 2023