Rozhovor se spisovatelkou Petrou Klabouchovou

„Na co jsou nám vymyšlené krvavé detektivky o deseti mrtvolách, když pak nesneseme pohled do vlastní minulosti“ říká spisovatelka Petra Klabouchová. (II. část)

24.8.2023 Martina Hradilová Bez komentáře

Dnes pro vás máme druhou část rozhovoru s českou autorkou Petrou Klabouchovou, kterou jsme představili už v minulém týdnu. Její knihy hovoří nejenom o české minulosti, avšak právě ta je poměrně palčivým tématem. Přečtěte si závěrečnou část rozhovoru…

Přečtěte si první část rozhovoru.

Teď asi nejžhavější tituly: Prameny Vltavy a U severní zdi. U pramenů Vltavy jsem se osobně čtenářsky trochu „rozkoukávala.“ Prvky detektivky jsou tam, ale zároveň je tam i inspirace s tématem dodnes zamlčovaného koncentračního tábora Prameny Vltavy. Proč právě tento příběh?

Já ze Šumavy pocházím, stejně jako moje rodina. Po několik generací. Tenhle příběh se u nás v kopcích vypráví, ale pořád jen tak šeptem. Ještě když jsem pracovala v regionálních novinách, jakmile se o tom místě něco psalo, vždycky přišly podivné telefonáty. A pamětníci se stále bojí mluvit. Ani se není čemu divit, prožili si tam všechny režimy, to, co řekneš dneska, můžeš tvrdě zaplatit zítra, mají s tím zkušenosti. V místní kronice chybí sto stránek, přesně z období existence utajovaného koncentračního tábora i tajné podzemní fabriky na zbraně pod Františkovem, a když Kvilda zakládala muzeum, zjistili s překvapením, že veškeré informace kolem těchto událostí jsou oficiálně ještě dnes tajné. Dotklo se mě, že v místech, kde stával koncentrační tábor, na tolik turisticky známém místě jako prameny Vltavy, dodnes není žádná připomínka zdejších mrtvých, není tu kam položit kytičky, zapálit svíčku. Kromě místních nikdo neví. Přitom jich byli stovky, možná tisíce a nepřežil nikdo, nesměl. A mě prostě baví psát o tom, o čem se nemluví. A psát o tom tak, jak se věci děly, bez příkras a ohledů. Na co jsou nám vymyšlené krvavé detektivky o deseti mrtvolách, když pak nesneseme pohled do vlastní minulosti.

Letošní novinka U severní zdi mě opravdu zasáhla. Nejenom zpracovaným tématem, ale i tím, jak je drsná ve smyslu obsahu i formy příběhu (zločiny éry 50. let spojené s Ďáblickým hřbitovem a pomsta těch, kteří tím byli poznamenání). Jak se stane, že si jako předlohu vezmete „takový“ příběh – v tomto případě Ďáblický hřbitov – a ještě jej tak „brutálně“ přednesete čtenářům?

Když jsem toto téma objevila, nebyla jsem si vůbec jistá, že o tom chci psát. Tak jsem se na Ďáblický hřbitov k dětským náhrobkům vypravila. Abych mohla o něčem psát, musí se mi to dostat do duše, zabydlet se v hlavě. A tady na místě stačil jediný pohled. Nikdy už mi z hlavy nezmizí. Nejdřív jsem dětský hřbitůvek nemohla najít. Věděla jsem jen, že je u severní zdi. Nakonec jsem se zeptala na cestu a velkou náhodou mě na místo doprovodil starý pán, který k tomu kousku hřbitova tak nějak patří. Pravděpodobně tam dole totiž odpočívá jeho maminka s čerstvě narozeným bratříčkem, kteří zemřeli na Pankráci během neasistovaného porodu. Po pár slovech s tím mužem jsem už věděla, že tuhle knížku napíšu. Přál si to. Přál si, aby lidi konečně věděli. A já se vrátila domů a ještě ten den napsala první kapitolu. Tu poslední. Vždycky začínám od konce. Pokud se knížka zdá psaná brutálně, originál byl mnohem silnější. Skoro rok jsme ji s vydavatelstvím čistili, aby vůbec mohla ke čtenářům. Nechala jsem se strhnout vší tou hrůzou z dopisů, záznamů a vyprávění. Přála jsem si, aby každý věděl, co se těm lidem, těm mladým maminkám, ve skutečnosti dělo. Nakonec zůstaly jenom náznaky, bez krve a detailů, zbytek je na představivosti čtenáře. Takže o knížce bych neřekla, že je brutální. Je bolavá, plná beznaděje a slz nad lidským zlem. Protože takové byly osudy těch žen i dětí, a tak jsem je chtěla poslat dál. S respektem k jejich utrpení, s úctou k jejich odvaze, rozkopnout dveře našeho mlčení.

Nebojíte se jako autorka kritiky, že jste se rozhodla příběhy podle skutečných událostí zpracovat? Nebo zpracovat tím způsobem, jakým to konkrétně uděláte?

Měla jsem kolem sebe tým lidí, kteří mi profesionálně pomáhali usměrnit moji horkou krev. Myslím, že konečný výsledek může těžko někoho urazit. Změněna jsou všechna jména, spoustu otázek jsem nechala tak, jak jsou i ve skutečnosti. Bez odpovědí. Proto jsem také zvolila formu románu, abych vůbec o tomto tématu mohla psát. Jelikož neexistují téměř žádné historicky ověřitelné informace, „pouze“ svědectví pamětníků, jejich nejbližších a spolků komunistických vězňů, těžko by mohla vzniknout kniha literatury faktu. Já jsem si v románu mohla dovolit použít tato svědectví i bez razítek. Na odstranění důkazů měli viníci desítky let času, v roce 1968 při jednom hodně podivném požáru shořely i záznamy ze hřbitova, nezůstalo vůbec nic. Po revoluci jsme možná už nechtěli vzpomínat, spoustě lidí se to nehodilo do krámu a dneska už je na hledání živých pozdě. Přesto mě někdo kritizoval, že jsem knihu vydala příliš BRZY! Že JEŠTĚ není toto téma dostatečně prozkoumané. Není a už nikdy nebude. Takže aspoň ten román.

Letos vyšla ještě jedna knížka – Na plný koule –, která líčí historky z rockového podsvětí. Trochu předpokládám, že je tam spojitost s vaší prací hudební manažerky. Je to tak?

Nejen inspirace. Já vlastně jako spisovatelka mám jen mizernou fantazii, píšu stále jenom podle skutečných příběhů. Na plný koule je sbírka humorných příběhů z mých bláznivých cest po celém světě spolu s mými svěřenci, partou rockových muzikantů. Není to klasická kniha o hudebních hvězdách a jejich manýrech, ale o tom, jak musí obyčejná holka ze Šumavy přežít ve světě absolutních šílenců, a zároveň se snaží, aby přežili i oni. V téhle knížce jsem opravdová já a můj opravdový život. Žádné psaní o svědomí národa, jen krkolomná dobrodružství, trapasy a průšvihy jedné naivní manažerky.

Je taková knížka potřebná i pro Vás, ve smyslu jakéhosi odpočinku od těch předchozích, hodně těžkých a náročných témat?

Přesně tak. Psala jsem ji na střídačku s knížkou U severní zdi. Vždy jednu kapitolu severní zdi, a pak rychle k rozesmátým vzpomínkám. Jinak bych těžko chodila spát.

Pocházíte z Prachatic, dnes ale podle dostupných informací žijete v USA, Itálii a Česku. Kde má tedy Petra Klabouchová domov?

Tak s těmi Prachaticemi je to složité, ona nikde jinde poblíž porodnice nebyla. Tam jsem se opravdu jen vyskytla. Doma jsem doma u rodičů, na Šumavě. Tam mám svou základnu, kam se můžu kdykoliv vrátit. Druhé moje hnízdo jsou italské Benátky. Už to bude čtvrt století, co jsem tam zapustila kořeny. A z těchto dvou domovů vyrážíme na cesty za muzikou a za inspirací. Nerada někam jezdím jako turista, to člověk jenom věří, že tu zem poznal, ale to ani omylem. My sbalíme kufry a vyrazíme někam na rok, na dva. Do Los Angeles, Švédska, Holandska, Japonska nebo třeba Brna. Jen, když člověk někde opravdu žije, hledá byt, nakupuje, komunikuje s úřady, skončí v nemocnici, najde přátele, naučí se jazyk, tak teprve potom může říct, že tu zemi tak trochu zná. Určitě mi to pomáhá při psaní. Kolik jazyků umíš, kolik jiných kultur znáš, tolikrát jsi spisovatelem. A tak jsem tak trošku doma všude tam, kde jsem někdy žila, kde jsem nechala kousek srdce.

Jako čtenář a milovník českých autorů/autorek se nemůžu na závěr nezeptat: Co plánujete pro čtenáře dál?

Tak pár věcí už je hotových. Příští rok by měl vyjít můj pokus o horor. Ráda zkouším nové žánry, nebaví mě psát pořád to samé. Jakoby kuchař musel vařit pořád jenom svíčkovou… Takže tohle je folk mystery horor ze Šumavy. Psalo se mi to lehce, vlastně byl horor po předchozí knížce taková oddechovka. Ale samozřejmě, že bude plný malých i velkých dějin Šumavy. Dostala jsem do něj tragédie vzdálené historie, zločiny nedávné minulosti i dneška. Zkrátka všechny ty otevřené zlomeniny mého kraje, smíchané s prokletými místy a legendami. Knížkou vás provede příběh tajné vědecké výpravy, která se měla kdysi poblíž Křemelné v zakázaném vojenském prostoru ztratit a už se nikdy nevrátila. A mstít se bude sama Šumava.
Tato kniha je už hotová, dnes pracuju na jiných tématech. Dostal se mi do rukou deník člověka, který v devadesátkách klesl na úplné dno. Od šmelin a vykrádaček až po vraždu, kriminál. Jaké je to vidět do hlavy vraha, na co myslel ve chvíli, kdy mu pod rukama vyprchával cizí život, a jak se vlastně žije dál s vlastním svědomím. Mezitím mi čtenáři posílají své příběhy, je toho velká spousta, je ze mě taková zpovědní vrba. A jeden z nich mě opravdu zlomil. O tom bych ale ještě nemluvila, zatím ani netuším, jak se k němu postavit. S podzimem se na něj vrhnu, slibuju!

Autorce děkujeme za rozhovor a budeme se těšit na její další knihy.

Zdroj fotografií: Svinenské čtení (tým Svinenského čtení), Michael Ernhart (Český rozhlas)

Doporučení:

Share