Jidáš byl ukřižován v pátek v poledne na hoře jménem Golgota. Římští vojáci mu zlomili holeně, takže jeho utrpení netrvalo dlouho. Stejně se po celou dobu usmíval. Byl pohřben ještě před soumrakem. Všichni si mysleli, že ukřižovali a pohřbili Ježíše.
Přečtěte si předchozí část!
V sobotu v Jeruzalémě dál probíhaly oslavy pesachu, jako by smrt ještě před několika dny oslavovaného krále nikoho nezajímala. V sobotu večer vešel Virakoča do Ježíšova pokoje: „Přišel tvůj čas. Zítra po ránu tě vezmu do hrobu, kde je teď pohřben Jidáš. Jeho tělo dnes v noci zmizí, to už jsem zařídil. Ty zítra sehraješ roli vzkříšenýho. Nemusíš se bát, zas ti budu vše říkat do náušnice.“
„Ale tu já jsem zahodil někde v Getsemanské zahradě,“ odpověděl Ježíš nejistě.
Virakoča se jen usmíval, sáhl pod plášť a v dlani ukázal Ježíšovi jeho náušnici.
„Jak jsi ji našel?“ ptal se udiveně Ježíš.
„Ježíšku, ty jsi pořád jako dítě,“ nepřestával se usmívat Virakoča a pokračoval, „teď usneš, ráno se probudíš a budeš mít náušnici zpátky v uchu, jizvy na rukou a na nohou budou vypadat jako od hřebíků. A jizva pod srdcem bude vypadat jako od kopí.“
Ježíš zbledne a nahrbí se.
„Neboj se, říkám, že usneš. Nic neucítíš. Bude to ošetřený, líp než od ranhojiče. Vždyť víš, jak umím léčit.“
„Vyléčíš mě před tím, než mě zabiješ?“
„Podívej se, to, že jsi poslal Jidáše na kříž, bylo dokonalý. Všichni věří, že Ježíš je mrtvej. A v neděli ráno uvidí tebe – opravdovýho Ježíše. Žádnýho dvojníka. Dokonce i to rozřízlý ucho je skvělý. Až to uvidí Petr, bude si úplně jistej, že seš to ty. Tahle skvěle bych to nevymyslel ani já sám. Takže máš zásluhy, já to oceňuju a zkusím s našima domluvit, aby tě nechali živýho.“
„To určitě,“ odsekne s posměškem Ježíš, „a máš dvojníka? Toho musíš taky zabít, ne? Zabiješ i Máří?“
„Víš co, už končím, už mám těch zbytečnejch řečí dost,“ řekne vztekle Virakoča. Prudce vyskočí a vytrčí proti Ježíšovi ruku. Ten se zhroutí v bezvědomí na postel. Virakoča udělá vše, o čem před chvílí mluvil. Pak zanechá Ježíše v hlubokém spánku. Má pro dnešní noc ještě několik úkolů.
Rychle přejde o několik domů dál. Zaklepe na okno. To se ihned pootevře. Stojí v něm muž vzdáleně podobný Ježíšovi.
„Vem si plášť s kapucí, půjdeme se podívat k Ježíšovu hrobu, abys zítra ráno věděl, jak to tam vypadá.“
Za pár minut už oba muži procházejí Jeruzalémem. Za posledním domem, který stojí u úpatí hory Golgota, stojí ve stínu čtyři muži v kápích. Připojí se k nim a všichni směřují k Jidášovu hrobu, který hlídají dva římští vojáci. Virakoča k nim dojde sám a oba se zhroutí k zemi. Virakoča dojde až k obrovskému kameni, kterým je zavalen vchod do hrobu. Sáhne pod plášť, klekne si ke kameni a ten se pomalu odvalí, jako by ho táhlo koňské spřežení. Hrob je otevřen. Dva muži v kápích jdou dovnitř a vytáhnou Jidášovo tělo.
„Odvezte ho daleko do pouště a zahrabte tak hluboko, aby ho žádná zvěř nevyhrabala.“
Muž podobný Ježíšovi jde směrem k hrobu a zeptá se:
„Takže tady odsud zítra ráno vyjdu?“
Nevšiml si, že za ním stojí jeden z mužů s kápí, tak ani nestačil vykřiknout, když mu dlouhý nůž zajel do zad.
„Toho zakopejte s ním,“ řekne Virakoča.
Brzy ráno, když ještě v ulicích Jeruzaléma není živá duše, Virakoča přijde do pokoje k Ježíšovi. Ten ještě pořád spí ve stejné poloze na posteli. Virakoča mu přiloží něco před ústa a Ježíš se vzbudí. Vyskočí z postele a dívá se na svoje rány na rukou, nohou a na boku. Vypadají téměř zahojeně. Nemůže uvěřit a při pohledu do zrcadla vidí, že má znovu v uchu náušnici a rána je také téměř zahojena, nicméně je pořád dobře viditelná.
Virakoča vetře Ježíšovi něco do vlasů, takže jeho tmavé vlasy nádherně září. Totéž udělá s jeho kůží. Pak mu podá překrásné bělostné šaty a přes ně přehodí tmavě rudý plášť s kapucí a odejdou z pokoje. Ulice Jeruzaléma jsou pořád prázdné. Dojdou až k Jidášovu hrobu. Oba římští vojáci před ním pořád spí.
„Jdi dovnitř jeskyně a počkej tady, až přijde tvoje matka s Máří Magdalenou a dalšími ženami. Pak už budeš jen poslouchat pokyny z náušnice. A nic nevymejšlej. Víš, co by to znamenalo.“
Ježíš jen přikývne a sedne si odevzdaně na kámen.
Mezitím do Lazarova domu v Betanii dorazí posel a všichni bratři a okamžitě vyjíždějí k Ježíšovu hrobu.
Virakoča se vrátí do domu na Bateinském náměstí. Vejde do pokoje k Máří Magdaleně a dá jí pokyn, ať vzbudí Matku Marii a ostatní ženy a vezmou masti a jdou k Ježíšovu hrobu. Podá jí papírek se vzkazem pro Ježíše.
Máří Magdalena se rychle obleče, ale ještě než odejde z pokoje, podívá se na vzkaz, co doslala od Virakoči. Je na něm napsáno: Přijď dnes večer v deset hodin do Getsemanské zahrady, tam na planinu za olivové lisy. Nutně se s tebou potřebuji domluvit, co budeme dál dělat. Máří se zamyslí a rychle hledá inkoust, pak pod vzkaz dopíše: Náušnici si dej na krk. Potom vyrazí k hrobu.
U hrobu jsou všichni v úžasu, že Ježíš žije. Matka Maria září štěstím: „Já jsem to věděla.“ Petr i ostatní bratři jsou u vytržení. Všichni uvěří ve vzkříšení. Máří Magdalena nenápadně předá Ježíšovi vzkaz. Virakoča slyší, že vše proběhlo, tak jak chtěl. Dá Ježíšovi přes náušnici pokyn, ať řekne, že teď už je vše splněno, že Virakoča odjíždí a dál budou už dostávat pokyny, jak šířit novou víru o lásce a božím království. Ježíšovi řekne, ať jde zpět do hostince, že ho navštíví zítra ráno a domluví se, co bude dál.
Ježíš si na pokoji po sté čte Mářin vzkaz. Vůbec nechápe poslední větu. Jak si má dát náušnici na krk? Ale pak mu to dojde. Vyběhne z hostince a dojde k nejbližšímu kovářovi. Nechá si uštípnout část ucha i s náušnicí a udělá z ní přívěšek na krk.
Večer Ježíš vyrazí na místo, které ve vzkazu určila Máří. Když přijde za olivové lisy, vidí, jak Máří čeká opřená o zeď na konci lisu. Přejde k ní a chce se jí zeptat, co bude dál, ale než stačí promluvit, vyjde zpoza rohu muž s kápí a v ruce má dlouhý nůž. Ježíš ztuhne. Muž se rozpřáhne, ale Máří mu ruku zadrží a řekne: „Počkej, podrž mi ho, já sama.“ Virakoča se u krabičky ve svém pokoji zasměje. Muž s kápí podá Máří nůž a chytne Ježíš zezadu za ruce, takže stojí proti Máří čelem. Ježíš se nebrání, uvědomuje si, že rychlá smrt od někoho jiného je pro něj nejlepší řešení. Máří se napřáhne a zabodne nůž těsně kolem Ježíšova těla do muže s kápí. Ten se skácí k zemi. Virakoča slyší žuchnutí a je spokojen. Máří ukáže Ježíšovi, ať ani nehlesne. Pak ho odvede za budovu olivového lisu, tam Ježíšovi sundá přívěšek s náušnicí a nechá ho na zemi. Vrátí se zpět k zabitému muži.
„Obleč ho do svých šatů, vezmi kámen a rozbij mu obličej, ať ho nikdo nepozná.“ Ježíš stojí a zaraženě kouká.
„Proboha, seber se!“
Ježíš udělá, co mu Máří přikázala. Za chvíli muž s rozbitým obličejem visí na stromě v Ježíšových šatech.
„Co bude dál?“ zeptá se Ježíš.
„Já mám od Virakoči dost peněz, abych mohla žít bez starostí, támhle kousek mám uvázaného koně, nasednu na něj a vracím se ke svém rodině,“ řekne Máří a odchází od Ježíše.
Ježíš se za ní dívá a mlčí. Když už ji téměř ztratí z dohledu, zavolá:
„Máří, já tě miluji.“
Máří se otočí. Poprvé za ten večer se usměje. Pak se vrátí k Ježíšovi a začne ho líbat. Dlouze. Oba stojí v objetí v Getsemanské zahradě, pár desítek metrů od viselce a tisknou se k sobě. Objímají se a krev z jejich rukou špiní jejich šat. Takové skvrny už nikdo neodstraní. Budou muset ty šaty vyhodit a pořídit si nové.
Zbyněk Mrvík
Autor se narodil v Sušici, vyrůstal v Plzni, nyní žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako účetní a daňový poradce ve vlastní firmě. Prózy a krátké básně píše pro radost. Byl oceněn v literárních soutěžích „Proseč Terezy Novákové 2017“ a „Prvotiny 2018.“ V roce 2022 mu vyšla kniha Jsme zde, abychom byli šťastní.
Související knihy
Jsme zde, abychom byli šťastníMrvík, Zbyněk
ŠtenglPetr, 2022
Napsat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.