Přinášíme vám ukázku z knihy Nářek drozda,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

Měli být po smrti.
To jsem ve dnech před návštěvou místa činu slýchal pořád dokola. Mluvil jsem s rodinou a přáteli, se záchranáři a hasiči, kteří tam tehdy zasahovali, a všichni se shodli na tom, že Cate a Aiden Gascoigneovi autonehodu nemohli přežít.
V den, kdy jsem plánoval na to místo zajet, jsem si ráno ještě naposledy zapnul počítač a centimetr po centimetru si silnici, odkud se jejich auto zřítilo, prohlédl na mapách. Vinula se kolem východních svahů Surrey Hills a byl to prostý, dvouproudý pás asfaltu lemovaný stromy. Na západní straně se nacházel prudký sráz. Gascoigneovi by ho při cestě z kopce měli po pravici, třebaže by ho z auta neviděli. Cesta byla od vrcholku kopce k úpatí dlouhá sotva kilometr a půl. Na jednom konci ji ohraničovala křižovatka s M25 a na druhém vesnička Gatton. Na trase byly dvě mírné zatáčky a silnice jako taková se zdála být v dobrém stavu. Gascoigneovi se s autem do téměř třicetimetrové rokle zřítili večer, ale byl to jasný lednový večer. Žádná námraza, žádné náledí, ani náznak deště.
Špatné počasí tedy za nehodou nestálo.
A nemohl za ni ani stav nebo typ vozovky.
Gascoigneovi vlastnili dva roky starý, černý Land Rover Discovery. Nikdy s ním neměli problémy, a navíc auto právě prošlo pravidelnou servisní prohlídkou, takže automechanici všechno, včetně pneumatik, zkontrolovali jen pár dní předtím. Přesto tři minuty poté, co odbočili z M25, a jen deset vteřin nato, co je na Gatton Hillu zachytila kamera – přičemž nic nevypadalo v nepořádku –, ztratil Aiden Gascoigne kontrolu nad řízením a jejich vůz sjel ze silnice.
Fotografie z místa havárie, které pořídil policejní technik, byly pochopitelně lepší než nic, ale nebyly ani zdaleka tak nápomocné, jak mohly být. K nehodě došlo za soumraku, a proto byla většina fotek příliš tmavá, i když jsem si je na počítači upravil, nebo byly naopak přesvětlené a vybělené září blesku a velikých přenosných lamp, co si s sebou policie přivezla. Zbytek snímků ve složce tvořily kopie vyvolaných fotografií, které visely na nástěnce místního policejního oddělení. Tyhle fotky měly původně mnohem vyšší kvalitu, ale v době, kdy je sundali z nástěnky a naskenovali do počítače – protože případ bez závěru odložili –, už stačily nasbírat celou řadu vad, od trhlinek a přeložených míst až po vybledlé béžové skvrny, jako by je někdo omylem polil.
Jedna fotka však přežila bez úhony.
Pořídil ji vyšetřovatel, který stál na okraji srázu, asi osm metrů nad místem dopadu vozu. Vylezl po svahu o kus zpátky, aby mohl zabrat trosky z lepšího úhlu. V záběru překáželo pár stromů – třebaže byly všechny holé kvůli zimě – a dno rokle pokrývala tenká vrstvička námrazy. Kolem auta však půda zmrzlá nebyla, naopak. Lemoval ho černý prstenec ohořelé trávy, mechu a větví, které pohltil požár šířící se z motoru.
Landrover ležel na střeše a téměř už ani nepřipomínal auto. Proměnil se v pomačkanou změť kovu. Přední část se poskládala jako harmonika až k palubní desce a všechna okna byla vysypaná. Vyšetřovatelé načrtli pravděpodobnou trajektorii pádu auta a naznačili, kde přesně při kutálení narazilo do svahu, ale v závěru na tom nejspíš nezáleželo. Nezáleželo na tom, kolikrát se auto převrátilo ve vzduchu a kterou částí dopadlo na skály, ani na tom, s jakou silou nakonec přistálo na střeše na dně rokle. Výsledná zkáza byla zcela zřejmá, krutá a dechberoucí. Podobná havárie mohla pro muže za volantem a manželku po jeho boku skočit jediným způsobem.
Oba měli být po smrti.
Jenže právě v tom byl ten háček. Právě proto visely fotky zmačkaného, ožehlého landroveru tak dlouho na nástěnce místí policie. Proto média případ překřtila na „Záhadu z Gatton Hillu“ a proto mělo video zabírající Gascoigneovy jen deset vteřin před nehodou na youtube přes tři miliony zhlédnutí. Každému bylo jasné, že to nemohli přežít, že měli skončit rozdrcení nebo roztrhaní na kusy. Měly tam být ohořelé pozůstatky těl. Žár ohně je měl proměnit v seškvařené ostatky.
Jenže se to nestalo.
Když totiž záchranáři k nehodě deset minut po pádu vozu dorazili a slezli dolů do rokle, zjistili, že je s landroverem něco v nepořádku.
Vůz byl prázdný.
Po Gascoigneových se slehla zem.

——————————-

Stáhněte si celou ukázku.

——————————-

O autorovi

Tim Weaver je bývalý novinář a redaktor řady časopisů. Přestože byla jeho novinářská kariéra úspěšná, rozhodl se psát raději thrillery. Počínaje Honem na mrtvého tak vzniklo zatím jedenáct knih, které uvedly na scénu soukromého detektiva Davida Rakera, specialistu na hledání pohřešovaných osob. Weaverův čtvrtý a desátý román, Není cesty zpět a Nikdo není doma, byly prezentovány v prestižním britském knižním pořadu Richard and Judy Book Club. Jeho knihy se pravidelně objevují v žebříčku nejprodávanějších titulů podle Sunday Times a dvě z nich, Žena mého života a Nikdo není doma, se v něm udržely dokonce několik týdnů za sebou. V sérii dále vyšly knihy Němé oběti, Zlomené srdce, Údolí mrtvých či Muž bez minulosti. Dosud jediným autorovým románem mimo sérii s Davidem Rakerem je krimi thriller Ztracené střípky. Žije s manželkou a dcerou nedaleko Bathu v jihozápadní Anglii.

Zdroj informací: nakladatelství Mystery Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (thriller Stopy v krvi) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Weaver, Tim

Mystery Press, 2023