Čtení ke kávě: Neviditelná (Blanka Hošková)

Neviditelná

18.7.2023 Blanka Hošková Bez komentáře

Zvláštní. Během dvou týdnů jsem třikrát slyšela, že ženy po čtyřicítce se stávají jakýmsi záhadným způsobem neviditelné.

Moc jsem tomu nevěřila. Viděla mne prodavačka, které jsem chtěla dát peníze za zboží, viděla mě kolegyně, se níž jsme tvořily složitou excelovou tabulku. Vidí mě dokonce i dcera, která mě dokázala na několik let až neuvěřitelně zasklít, a dokonce mě vidí i sympatický čtyřicátník, který je na první pohled docela sexy (na druhý už ne, protože znuděně postává u dveří v Lidlu a řve na mne, ať si nasadím respirátor). Vidí mě kamarád z volejbalu, jenž mi přihrává míč, abych mu nahrála na smeč. Vidí mě moje kadeřnice, protože jinak by mě přece nemohla ostříhat tak, aby mi to slušelo. Tak co pořád všichni mají? ptám se nejen sama sebe, ale i svého okolí. „Prostě zešedneš,“ odtajňuje mi kamarádka, a já si nemohu nevšimnout jejích pestrobarevných šatů. „Zapadneš v davu,“ posílá ke mně úsměv z dvoumetrové výšky a důležitě pokyvuje hlavou. Nerozumím tomu. Cíleně jdu do kavárny a za chvíli u mne stojí číšník v mírném předklonu. V tramvaji uvolňuji místo usměvavé babičce, která mi děkuje bezzubými ústy a vděčnýma očima. Pořád nad tím přemýšlím. Fakt se to tak jenom říká, nebo je to pravda? A jak dlouho to trvá? Třeba už je to období za mnou, a já jsem si toho ani nevšimla.
Sedím za volantem a svorně stojíme s mojí Japonkou (Suzuki) na červené. Rozjímám. V rádiu hraje příjemná melodie a otevřeným okýnkem proudí do auta teplý vzduch. Ani nevím, na co myslím, ale najednou mě z myšlenek vytrhne hlasité troubení a z levé strany mě předjíždí kabriolet s holohlavým mladíkem ve slunečních brýlích.
„Že se divím! Auto bez řidiče!“ huláká mým směrem a dlaní si utírá pot z čela. Nechci si myslet, že toto ostentativní gesto znamená něco jiného. Pohlédnu na semafor. Zelená. Uvolňuji spojku a přidávám plyn. Japonka se pomalu rozjíždí.
Večer nemůžu usnout. Zvláštní. Dnes poprvé jsem byla opravdu neviditelná.

Blanka Hošková

Autorka se narodila v Brně. V raném mládí se věnovala psaní poezie a svoji tvorbu přednášela v klubu Leitnerka. Svými články také přispívala do ženských časopisů, ale po narození dcery se literárně na jedenáct let odmlčela. Během pouhých tří let vydala vlastním nákladem ženské romány, v nichž se dotýká ožehavých témat současnosti – problémů s otěhotněním (Prohrané výhry), domácího násilí (Horko domácího krbu), skrytého alkoholismu (Dietnikum) nebo šikany na pracovišti (Kdo s koho). Od roku 2014 vychází její knihy v Nakladatelství JOTA. Její knihy jsou psané lehkou, čtivou formou, text má spád, příběhy děj. Jsou určené ženám, které si chtějí u čtení odpočinout a relaxovat. Jednotlivé příběhy vybízejí k zamyšlení, ale není to žádná hlubokomyslná filozofie. Hlavní hrdinky často řeší své problémy s nadhledem a sebeironií. Poselstvím příběhů je to, aby si ženy uvědomovaly samy sebe a svým rozhodnutím a sebekázní ve svém životě změnily, co se jim vymklo z rukou a činí jejich život nepříjemným. Více o autorce můžete najít na jejích stránkách.