Čtení ke kávě: Intuice (Hana Militká)

Intuice

11.7.2023 Hana Militká 1 komentář

Lidé věří na různá náboženství, na osud, na všelijaká znamení a spoustu jiných momentů a záležitostí.

Většinou tato víra vzniká proto, aby lidem ulehčila život. Daří se jim lépe překonávat potíže, strach z nemocí, ze smrti, z vlastní neschopnosti. Lépe se někomu žije s představou, že své blízké, kteří odešli a bez nichž život těžko snášejí, uvidí po své smrti. Někdo věří v různé úkazy, znamení. Občas se stává, že si dva lidé na sebe vzpomenou ve stejnou chvíli. Je vzpomínka jednoho tak silná, že doletí až k dotyčnému objektu?
Taky v něco věřím. Bez naprosté víry je život těžký. Někdy skoro beznadějný. Věřím v dobré lidi, v rodinu, kde máme skvělé vztahy. Věřím sobě, že se nezradím a vždycky si přiznám pravdu. Je to krásná víra plná naděje.
A co intuice? Těžko říct. Občas se mi stává, že mám náhle v něčem jasno, přestože ještě neznám konkrétní fakta. Že by intuice?
Léta jezdím do lázní. Zvlášť do jedněch, které jsme kdysi navštívili s manželem. Cítím se tam dobře. Mají perfektní procedury na pomoc pohybově postiženým. Kromě toho se jedná o horské prostředí s nádherným vzduchem. Musí se tam však jet v létě, než začnou místní lidé topit v kamnech. Pak se nedá mluvit o dobrém ovzduší.
Každý rok se moc těším, že zase pojedu do lázní. Dají mě do figury a celé léto budu fit. Než přijdou první podzimní plískanice a virózy.
Letos mi lékařka opět doporučila lázně. Pojišťovna mi potvrdila čtyři týdny léčení.
Zvláštní bylo, že se u mne neobjevilo těšení. Nějak jsem nemohla v sobě najít radost, že mi všechno vyšlo a budu zase v pořádku. Dokonce se mi podařilo docela získat kondici.
Blížil se den odjezdu. Pořád mě ještě nepopadlo balení. Jako kdybych neměla nikam jet.
Přesto přišel ten den. Bráška pro mne přijel a dovezl do lázní. Vždycky mi pomůže s věcmi, donese je na pokoj. Tím mi moc pomůže.
Proběhla jsem obvyklou procedurou. Nejdřív zapsat příjezd. Tím jsem přijatá. Pak na vstupní prohlídku k lékaři. Vykračovala jsem si jako královna. Pak kafíčko s bráškou. Poté odjel domů.
První den jsme měli bez procedur, abychom se zabydleli. Televizi nešlo pouštět, je stará, zahuhlaný zvuk. Nerozuměla jsem, o čem se mluví.
Další potíže se objevily pár dní před odjezdem. Před pár měsíci mi praskla nová korunka. Udělali mi novou. Díky záruce po mně nechtěli peníze. Mám malou zubní náhradu, která tam teď nesedí. Lékař se snažil vše upravit, abych neměla problémy. Zcela se to nepodařilo. Vzal mi nové otisky, aby se vyrobila nová náhrada. Při jídle mi občas protéza vyskočí ze svého místa. Musím ji složitě jazykem vracet zpátky. Tohle je dost nepříjemné. Teprve se vše řeší.
Večer jdu spát. Ráno nemůžu vstát. Mám přeleželá záda. Bolí mě páteř a bolesti jdou ze tří stran do stehna pravé nohy. Sotva dopajdám na procedury. Naštěstí jako třetí mám fyzioterapeutku, která ovládá měkké techniky. Udělala mi skvělou masáž a bolest byla rázem poloviční. Sdělila mi, že bolesti mi vznikly v posteli. Prý si stěžuje víc pacientů na příliš měkké matrace.
Druhý den ji mám zase. Předplatila jsem na ni rezervaci. Ona se tentokrát omluvila, že si musí něco zařídit. Ujala se mě její asistentka, kterou tam má moje kamarádka terapeutka na zaučení. Nejsem si jistá, že všechny pohyby, které se mnou asistentka prováděla, byly ku prospěchu věci.
Moje terapeutka se vrátila v poslední minutě mé procedury. Moc se mi omlouvala. Poradila mi, abych si v recepci lázní půjčila trekingové hůlky a chodila s nimi. Od té doby mi hůlky pomáhaly v pohybu. Rozhodla jsem se, že musím za sestrou. Bolesti se opět vrátily do původní síly. Moje běžné prášky nepomáhaly. Ten den nebyla sestra k nalezení – aspoň pro mne. Měla sice zprávičku na dveřích, že je v jiné budově, ale nenapsala číslo dveří, kde se nachází. Záda i noha bolely. Skončila jsem v posteli.
Následující den bolest nešlo vydržet. Našla jsem sestru a ta přivolala lékaře. Dal mi ze skříně deset tabletek léku Ultracod. Nesměle jsem podotkla, že by mi možná pomohl obstřik. Lékař na mne ani nepohlédl a řekl: „To my tady nemáme.“ Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila celou skutečnost, kterou vyslovil. Rozum protestoval: „Přece se tady zotavují samí pohybově nemocní lidé. Musí mít nějaké ošetření, pokud se jim něco stane.“
Ne, nemají nic.
Cítila jsem se velmi ohrožená. Pokud nemají takovou maličkost, jakou je obstřik, co si počnu? Je nebezpečné tady zůstávat. Pokud mi záda zatuhnou, můžu z toho mít trvalé následky. V nejhorším nebudu chodit. To je to poslední, jak bych si mohla ublížit. Nakonec jsem skoro nemohla chodit. Začali mi vozit jídlo na pokoj. Sestra se tvářila překvapeně, když jsem jí řekla, že musím odjet domů. Prý mám ráno zavolat. Uvidíme, co na to řekne lékař.
Jednalo se o dalšího lékaře. Nedovolala jsem se mu. Sestra mě objednala k paní primářce. Ta mi oznámila, ať přijdu za hodinu a půl, že má teď poradu. Moje chůze byla namáhavá, záda i noha moc bolely.
Po konzultaci s bráškou ho napadlo, že mi přiveze z Prahy moji matraci. Jeho nápad mě překvapil a dojal. Nebylo možné to přijmout, protože bolest přetrvávala, nikdo mě neléčil. Skvělé prášky od jednoho doktora nezabraly ani maličko.
Paní primářka byla přísná. Na pár věcí se mě zeptala. Zjistila, že pocházím z města, kde pracovali její rodiče. Od té doby se na mne usmívala a napsala mi návrat domů ze zdravotních důvodů. Ten důvod je velmi důležitý. Při samovolném opuštění přiděleného pobytu v lázních pacient hradí pojišťovně celý pobyt včetně procedur i jídla. To by stálo přes 40 000 Kč. Takovou legraci si jako důchodkyně nemohu dovolit.
Ptáte se, jak to dopadlo?
Bráška pro mne přijel, odnosil všechna zavazadla do auta, naložil mě a odvezl domů. Všechno mi donesl do bytu. Po týdnu v lázních efekt kromě bolesti žádný.
Hned mě přijala lékařka a čekaly mě obstřiky.
Bolest se ještě drápkem drží. Ale je snesitelná. Zvláštní je, jak jsem se tam najednou cítila ohrožená. Dosud nechápu, jak je možné, že tam nemají žádné ošetření akutních problémů. Asi nám není dáno všechno chápat.
A co intuice? Jednalo se o ni, když se mi výjimečně vůbec nechtělo odjet do lázní?

Hana Militká

Absolventka JAMU, pochází z Hradce Králové. V Brně studovala obor herectví v ročníku spolu s Nikou Brettschneiderovou, Marcelou Večeřovou, Miroslavem Donutilem, Pavlem Zedníčkem, Františkem Horáčkem, Svatoplukem Skopalem, Pavlem Trávníčkem a dalšími. Stala se členkou divadla Husa na provázku.
V roce 1981 odešla se svým manželem do Prahy.
Spolupracovala s režisérem Jurajem Herzem na filmu Zastihla mě noc a na seriálu Wolfgang, s Jurajem Jakubiskem na filmu Frankensteinova teta, Perinbaba, s Janem Svěrákem na filmu Kolja a dalšími. Pro švýcarskou televizi ztvárnila roli Mileny Jesenské v němčině ve filmu Wer war Kafka, režie Richard Dindo, s Jaroslavem Soukupem točila seriál Policie Modrava.
Hostovala 31 let v Národním divadle.
Herečka je velice plodnou spisovatelkou:
Povídky z povětří vyšly v roce 2013. Následovaly detektivky: Záhadný šepot (2015), Pronikavý smích (2016) a Vražedný lov (2017).
Povídky z povětří byly vydány roku 2016 jako autorčina první elektronická kniha, poté vyšly romány Vilma, Sára a na podzim Jiří. Před Vánoci vyšel Kapitán Bartoš zasahuje 1: Složitý případ. Začátkem roku 2017 se objevila kniha 13 povídek Pro Klub Knihomolů. Jedná se o povídky napsané pro magazín Klub knihomolů.
V červenci 2017 vychází nová detektivní série nazvaná Velké případy kpt. Černé 1: Čas nedoběhneš.
Román I Blázni chtějí žít I se objevuje v nabídce zjara roku 2018. Jedná se o napínavý román z hereckého a zpravodajského prostředí.
V říjnu 2018 se překvapivě objevuje Dívka s mašlí, čtení pro malé slečny. Do konce roku 2018 se ještě objevila v elektronickém vydání detektivka – Případy kpt. Váchala: Travička zelená. Poslední knihou toho roku byl napínavý román nazvaný Ze Sýrie do Číny, inspirovaný služebními cestami autorčiných bratrů Jana a Jiřího Militkých.
Velké případy kpt. Černé 1: Čas nedoběhneš a Velké případy kpt. Černé 2: Nemilosrdná vášeň. – původně elektronické knihy vycházejí v tištěné podobě.
Začátkem března 2019 vychází kniha Kytička veršů a za měsíc se objevuje první díl z nové krimi série MONIQUE s.r.o. 1: Záhadné úmrtí. Tváří obálky je Ing. Jana Jemalová. Portrét vytvořil umělecký fotograf Bohuslav Hybrant, který napsal i předmluvu. Vychází jak elektronicky, tak i tištěná. K otcovým narozeninám začátkem května vysílá do světa autorka svou knihu kreseb nazvanou Vášeň a nevinnost, své kresby doplnila příběhem.