Novinku Michala Viewegha s dlouhým názvem Malý Gatsby a Carmen z Chodoriva představilo nakladatelství Ikar, člen Euromedia Group, v květnu 2023.

Je tomu už zhruba rok, kdy jsme se společně podívali na zoubek zvukové podobě tehdy poslední práce Michala Viewegha v recenzi audioknihy Děravé paměti – Šedesát báječných let pod psa. Podobně jako v recenzi Zrušeného roku, jenž Děravým pamětem předcházel, i tentokrát jsem stránky na pohled velice drobného svazku otevíral s jistými rozpaky a opatrným očekáváním. Vlastně spíš bez očekávání, protože nikdo nechce být zklamán, když autorovi po většinu jeho kariéry fandil, ale začíná mít obavy, že zlaté roky jsou již kdesi v nedohlednu. Takže tady máme téměř kapesní knížečku, jejíž název se zdá být skoro delší než její obsah, a k tomu potlačované doufání: ať to tentokrát vyjde! A jak to dopadlo?

Nejprve fakta. Malý Gatsby… má zhruba sto šedesát sedm stran. Popravdě přepočteno na normostrany jich je jen zhruba sto dvacet, protože velké písmo a malý formát nějakou tu stránku navíc vygenerovaly. Ale dobrá, nemusí být každá kniha objemná. Titul je rozdělen do dvou částí, což lze ostatně vytušit již z jeho názvu. První, zhruba třetinová, představuje spíše soubor anekdot než nějaký souvislý příběh. Zato druhá část se téměř vrací ke kořenům autorovy tvorby a děj se (skoro) všemi jeho pravidly již nabízí. V obou případech povolal Michal Viewegh do činné služby své literární alter ego jménem Mojmír. Proč Malý Gatsby? Nu protože chcete-li nějakou přezdívku, nejlépe když si ji vymyslíte a prosadíte sami. Mojmír tak učinil. Za tajemstvím významu právě těchto dvou slov se ale vydejte do knihy, nepřísluší mi je zde odkrývat.

První část knihy, jak již bylo řečeno, nepřináší žádný kompaktní děj. Podobně jako v předchozích dvou Vieweghových knihách, i tady jde spíš o více či méně nesourodý soubor postřehů, humorných gagů a postesků (ano, ani tentokrát nejsme ušetřeni sebekritických připomenutí Mojmírových tragédií zdravotních či sexuálních – v tomto případě bych se již pomalu přikláněl k aplikaci hesla: méně je někdy více). Kdyby se v tomto duchu měl táhnout i zbytek útlého svazku, asi bych jej tentokrát již odložil nedočtený. Ale naštěstí druhá část titulu zamířila jinam. A i když i v ní si musíme přetrpět části mapující Mojmírův neutěšený zdravotní stav a partnerské katastrofy, konečně se přeci jen svezeme na vlně jakéhož takéhož příběhu. Nebojím se říci, že (jak jinak) milostného. Emocionálně a sexuálně vyprahlý Mojmír nabídne azyl mladé ukrajinské ženě jménem Oxana a jejímu devítiletému synu Sašovi. Očekávané se stává skutečností. Ale ačkoli to z mých úst možná zní banálně, na oné zhruba stovce mini stránek máme možnost vychutnat si „starého dobrého Viewegha“ se vší jeho jazykovou dovedností, vtipem, ale i smyslem pro budování příběhu nad zdánlivě všedními kulisami. Hurá.

Nechtěl bych se (opět) pouštět do úvah, nakolik je dílo Michala Viewegha před jeho zdravotním kolapsem jiné než to po něm. Myslím, že zkušenost tohoto druhu ovlivní každého. Co bych chtěl vyzdvihnout, je fakt, že přes všechna úskalí, jež s sebou zdravotní následky přinesly, kdysi nejúspěšnější český autor i nadále tvoří. A přes mnohé výhrady k opakování stále stejných stesků, možná zbytečnou vulgaritu a podbízivou snahu o necenzurovanou otevřenost musíme přiznat, že jeho práce jsou pořád tahákem. A není to jen setrvačností a stavěním na kdysi pevných pozicích. Co si budeme nalhávat, nic není tak křehké jako přízeň veřejnosti. Takže za pokračujícím úspěchem musí být něco jiného. Co to je? No samozřejmě autorův obrovský přehled, vypsanost a hlavně neoddiskutovatelné mistrovství ve vládnutí slovem. Ať už tedy Michala Viewegha jako autora milujeme, nebo zatracujeme, jeho pozici české porevoluční spisovatelské superstar mu upřít nemůžeme. A dle mého skromného soudu zaslouženě.

Malý Gatsby a Carmen z Chodoriva tedy potěší. Jediným zklamáním, které já vidím, tak může být onen malý rozsah, maskovaný navíc v drobném formátu s velkým fontem. Ale na druhou stranu, někomu možná drobotiny vyhovují. Dovedu si představit, že jako čtení do vlaku na cestu z Chebu do Prahy, možná do Brna, je to sousto tak akorát. Na rozdíl od jiných titulů Michala Viewegha, jež daly vzniknout celé řadě velice úspěšných českých filmů s hvězdným osazením, z této knihy nejspíš kasovní trhák nebude. Ale to nevadí. Rozhodně v sobě nese téma, které je nejen aktuální, ale hlavně hodno zamyšlení. Ano, po svém dávném zvyku i zde nastavuje autor zrcadlo sociální nenávisti a xenofobním náladám. Pokud se mu tedy podaří zapálit alespoň v někom plamínek zájmu o to, že ne všechno, co se ve společnosti říká, je skutečné, pak Carmen z Chodoriva nevznikla zbytečně.

Související knihy

Viewegh, Michal

Ikar, 2023