Dalibor Boubín za svůj život stihl odžít již několik běžných životů, jak sám říká v našem rozhovoru. Já jsem se zaměřila jen na tu část, která souvisí se světem knih a která ho vedla až k letošnímu vydání románu Vlastní zákon. Pokud vás zajímá, jak dlouho trvá vydání prvotiny v českých podmínkách, pak se začtěte do našeho dialogu.

Vaše recenze se objevují na našich stránkách již od roku 2013. Pamatujete si, co Vás ke spolupráci s Klubem knihomolů přivedlo?

Měl jsem za sebou několik velmi různorodých životů a usoudil jsem, že bych pro změnu mohl začít dělat něco kolem psaní. Teď by mohlo přijít dlouhé vyprávění o tom, jak jsem již jako malé robě vymýšlel příběhy a snažil se je sepsat a mířil k roli spisovatele na plný úvazek, ale to si asi necháme na jindy. Matně si vzpomínám, že jsem se poohlížel po zcela novém životním stylu, díky němuž bych se k psaní dostal blíž. A narazil jsem na inzerát KK, který se ovšem posléze ukázal jako již notně uleželý. Přesto mi tehdejší vedení KK nabídlo, ať zkusmo něco sepíšu (byl to medailonek Leea Childa – nakonec vyšel jako můj druhý příspěvek až asi tři dny po recenzi na Jasona Bournea od Roberta Ludluma), že se juknou, jestli bych se nějak uplatnil. Také si vybavuji, že výsledek okomentovali nějak ve smyslu, že používám velmi atypický styl. A že to tedy zkusíme.

Pokud vím, už mnoho let posíláte své povídky na různá témata do literárních soutěží. Nezřídka se Vám podařilo v konkurenci uspět. Můžete připomenout, o jaké soutěže šlo, a zda jim ještě věnujete také svoji pozornost?

V roce 2013 jsem poslal svůj (po snad třiceti letech) první příspěvek do soutěže Albatrosu – tehdy bylo téma motivované Padesáti odstíny šedi. Nadšeně jsem dokonce osobně odvezl do redakce (jedno z mála nakladatelství, kam soutěžní příspěvky ještě dnes odevzdáváte v tištěné formě a několika kopiích) svůj dle mého tehdejšího soudu skvělý příběh. S odstupem samozřejmě vidím, jak děsný ten příspěvek byl. Zhrzen neúspěchem jsem si dal od soutěžení na několik let pauzu a až v roce 2017 se do toho zase pustil. Obeslal jsem Tovaryše kalamáře pořádané tehdy nakladatelstvím Gorgona Books. V prvním ročníku jsem ještě neuspěl, ale z jejich zpětné vazby jsem si vzal ponaučení a ještě téhož roku získal medailovou pozici v České lupě Tondy Mazáče. Díky účasti v Ceně Karla Čapka se má povídka Kořeny objevila ve sbírce Kočas 2022. A od roku 2019 i skromně přispívám do Literární kavárny divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Párkrát jsem také psal pro Vidoucí, kde jsem se letos objevil v užším výběru. A vlastně nesmím zapomenout na vůbec nejstarší literární soutěž, do jejíhož prvního ročníku jsem psal již před mnoha desítkami let – soutěž o Stříbřitělesklý Halmochron. Letos jsem si z nostalgie (a abych se elegantně vyhnul porotcování /smích/) dovolil znovu přispět – tak uvidíme.

Přece jen, první kniha je něco víc než jen uveřejněná povídka. Jak dlouho Vám trvalo dát do kupy rukopis? A kde se vlastně vynořil námět knihy?

Tato kniha měla dlouhou inkubační dobu. Původně vznikla jako povídka, kterou jsem vytvořil na základě vyprávění jedné své kolegyně. Mladá samoživitelka s dvojčaty, biologický otec padouch a lump – to je ta první kapitola ve Vlastním zákonu s názvem Pravidla smíření. V roce 2014 jsem ji poslal do soutěže pořádané nakladatelstvím Fragment. Samozřejmě bez úspěchu. Pak ležela mnoho let v pomyslném šuplíku, až mě někdy v roce 2019 oslovil Martin Goffa, jestli nechci přihodil něco do plánované sbírky na téma smrtelné hříchy, kterou tehdy chystal Boris Hokr z Euromedie. Vylovil jsem tedy Marušku a poslal. Boris označil můj styl za „balzakovský“, ale dal mi šanci to celé přepracovat. Poučen z mnoha nezdarů a několika úspěchů jsem tedy uplatnil umění škrtu, zkrátil to celé skoro na polovinu a kompletně změnil styl. Zrychlil tok děje, uplatnil víc přímé řeči místo dlouhých filozofických úvah. A odpověď zněla: hele, pojďme z toho udělat spíš román. Někdy v srpnu 2019 jsem tedy dodal osnovu a plácli jsme si. Rukopis jsem odevzdal v prvním březnovém týdnu 2020. A přišla světová pandemie…

Proč je Vaší hrdinkou žena? Nebylo pro Vás příliš obtížné vciťovat se do opačného pohlaví? Měl jste nějakou „konzultantku“, s níž jste probíral hodnověrnost svých líčení ženina niterného světa? Nebo Vám stačilo to, co máte za ty roky „načteno“?

Odpověď je ukrytá v té předchozí. Prostě jsem slyšel příběh, který mě zasáhl natolik, že jsem cítil potřebu jej zviditelnit. Nebyl totiž jediný svého druhu. Ono se to celé navíc sešlo s dobou, kdy jsem pracoval na souboru příběhů z internetových seznamek. Z něj jsem pak bohatě čerpal do další kapitoly ve Vlastním zákonu. Je až šokující, co všechno se „tam venku“ děje. Takže Maruščina role tak nějak vyplynula sama od sebe. Ne že bych kohokoli nabádal k tomu, aby šel doslova v jejích stopách (smích). Nicméně mužských superhrdinů máme spoustu. Chtěl jsem trochu zviditelnit, že pohlaví ani fyzické dispozice nejsou tak docela rozhodující. Jestli jsem měl konzultantku? Vlastně ano, celou řadu. Všechna ta děvčata (a mluvíme i o dámách starších než já), která mi ochotně odkryla své zkušenosti ze seznamky. A do třetice, když jsem ještě pracoval v ozbrojených složkách, z mně dodnes nejasného důvodu jsem byl nominován do vedení právě dívčí jednotky (smích). To ze mě sice experta na ženský pohled na svět neudělalo, ale jako základ to určitě pomohlo.

Musím říct, že jsem se u knihy Vlastní zákon skvěla bavila – což je zřejmé i z mojí recenze. Ovšem ne všichni (podle reakcí na Databázi knih) pochopili, že nejde o pokus dokumentovat práci policie či nájemných vrahů, ale o povolenou hru fantazie na „co by, kdyby… “ Jaké hlasy Vám dělají největší radost?

Samozřejmě pochvala z pera naší šéfredaktorky zahřeje. Ale vůbec nejúžasnější reakci jsem dostal od dceřiny patnáctileté spolužačky. Zrovna když dorazily autorské výtisky, byla u nás na návštěvě a projevila zájem si Vlastní zákon přečíst. A pak už mi jen dcera nosila vzkazy, která postava je kamarádce sympatická a která ne, kdo by měl být s kým ve vztahu, a hlavně otázky typu jestli se ještě objeví její oblíbený Jiří Chomout a jestli se Maruška rozejde s… Zkrátka bylo vidět, že příběhem opravdu žije. A nic nepotěší více, než když vidíte, že jste svým textem dokázala zaujmout, pohltit.

Mimochodem k tomu „co by, kdyby…“ – ano, Vlastní zákon není skutečný. Ale každá jeho kapitola stojí na něčem reálném. V každé kapitole se objevují skuteční lidé, skutečné zápletky. Jen některá rozuzlení a některá vysvětlení jsou upravená, nebo dokonce zcela vymyšlená. Ale předlohou pro celý příběh stál život sám. Strávil jsem doslova stovky hodin přípravou podkladů, rozhovory s „očitými svědky“ a návštěvami těch správných míst. Třeba kapitola z nemocnice je jedna z těch bolestně odžitých na vlastní kůži. Úvodní kapitolu se zásahovkou jsme připravovali s tehdejším velitelem takové jednotky. Havárie rogala se skutečně odehrála… Série vykrádaček plnila jeden čas média… A tak dále…

Jak dlouhá byla cesta od rukopisu k vydání knihy? Máte nějaké „povinnosti“, které se odvíjí od vydání knihy? Připravujte (nebo již proběhl) nějaký křest knihy či autogramiádu?

Rukopis jsem odevzdal na začátku března 2020. Ani ne týden před prvním lockdownem. Pak přišlo dlouhé období nejistoty, kdy vydávání prací neznámých autorů rozhodně nestálo na prvních místech žebříčku priorit ani velkých nakladatelů. Bojovali doslova o přežití. Musím se velmi pochvalně zmínit o Borisu Hokrovi, který dokázal Vlastní zákon dotáhnout skrz všechna úskalí až k fyzickému vydání. Úlevou bylo rozhodnutí, že kniha doopravdy vyjde, které padlo někdy v roce 2022. Jenže pak zase nebyl papír, přišla válka na Ukrajině, takže se datum premiéry neustále posouvalo. Až po třech letech a asi jednom měsíci od odevzdání se nakonec sen stal skutečností.

Křest zatím neproběhl a nějaké aktivity v souvislosti s autogramiádami jsou v běhu, ale zatím bez pevných termínů.

Můžeme se těšit na nějaké další knihy z Vaší dílny? Případně ve kterých žánrech?

Už v roce 2021 jsme s jednou slečnou, která byla úspěšná v juniorské kategorii Literární kavárny DJKT, napsali young adult román „Nikdo si už nevzpomene“ na téma „Láska za doby korony“, což bylo zadání soutěže pořádané nakladatelstvím CooBoo. Tehdy jsme s konceptem románu sice obsadili medailovou pozici (viz má reportáž z HumbookFestu 2021), ale nevyhráli první místo a tím pádem ani fyzické vydání knihy. A od té doby zatím marně hledáme nakladatele. Přitom jde o velmi silný příběh plný celé škály emocí i nadějí i optimismu. Mimochodem, tento příběh jsme sepsali korespondenčně a fyzicky jsme se se spoluautorkou ještě nikdy neviděli.

Nu a ze všech těch desítek povídek, kterými jsem za posledních deset let obesílal různé soutěže s různými úspěchy či neúspěchy jsem připravil sbírku. I ta zatím čeká „u ledu“, jak dopadnou prodeje Vlastního zákona.

Rozepsaný mám romantický román, který stojí na vzpomínkách umírajícího staršího bodyguarda. Už z termínu „romantický“ je zřejmé, že jde víc o vztahové záležitosti než o nějaké akční scény. Ale nechybí notná dávka humoru, jaký dokáže vymyslet jen skutečný život. V pomyslném šuplíku také leží historická fantasy z doby Karla IV., jejíž základní příběh jsem napsal už někdy na přelomu tisíciletí. Tak uvidíme, jak to celé půjde.

Kdo je pro Vás inspirací při vlastní tvorbě? Pokud vím, tak jste učitel češtiny. Sbíráte náměty i ve školních lavicích?

Mou inspirací jsou lidé, které potkávám, a na jejich věku vlastně ani tak moc nezáleží. Už jsem naznačil, že mám za sebou několik životů. Tím samozřejmě (bohužel) nemyslím, že bych se tu potloukal stovky let, ale i za těch několik desítek jsem už stihl projít mnoha velice různorodými profesemi a na různých koncích téhle podivné planety. A i když se může zdát, že šance na skvělý námět pro dobrodružný příběh se snáze získá někde na cestách, ve skutečnosti lze na takový podnět narazit klidně i v „nudné“ kanceláři, o školních lavicích nemluvě. Stačí jen naslouchat a klást ty správné otázky. No, a trocha té fantazie pak samozřejmě také pomůže…

Děkuji za rozhovor a budu držet palce, abychom se mohli se jménem Dalibor Boubín potkávat nejen u našich recenzí, ale i v záhlaví nových knih.

Související knihy

Boubín, Dalibor

LASER, 2023