Kristýna Sněgoňová a Lukáš Vavrečka v rolích editorů sestavili antologii mysteriózní a fantastické prózy s názvem Hlubiny města, kterou nakladatelství Epocha vydalo v první polovině dubna 2023. Sbírka hostí celkem patnáct povídek, jejichž nosným tématem mělo být právě prostředí, nálada, či jakékoli ozvěny města jako komunitní veličiny.

Zhruba čtyři sta šedesát stránek si mezi sebe rozdělili (kromě „Slova úvodem“ Bena Aaronovitche a „Slova závěrem“ od editorského páru) následující příběhy: „Česká mlátička“ od Dalibora Váchy, „Poslední brána“ Pavla Renčína, „Zavařovačky“ od Jana Štiftera, „Vlčice“ z pera Lukáše Vavrečky, Druhý septagon“ Petra Stančíka, „Rutina“ od Martina Paytoka, „Pan Twardowski“ z dílny Přemysla Krejčíka, „Zakantum“ Veroniky Fiedlerové, „Luna ve spletitých uličkách“ Františky Vrbenské, „Lamaris hoří“ Vilmy Kadlečkové, „Špatný den“ Michaely Merglové, „Dno výkopu“ Viléma Koubka, „Splnit si sen“ Lucie Lukačovičové, „Tyhle věci neexistujou“ od Anny Bolavé (civilním jménem Bohumily Adamové) a konečně „Pan Frýdek a slečna Místek“ Kristýny Sněgoňové.

Ač jsem zakládajícím členem sci-fi klubu Andromeda, jehož kořeny sahají ještě před pád předchozího režimu, což tak trochu naznačuje, že mé povědomí o žánru by mohlo být spíše nadprůměrné, musím přiznat, že jsem se současnou českou scénou kontakt zjevně ztratil. Některá jména přispěvatelů jsem zde viděl poprvé. Pohledem do veřejně dostupných zdrojů jsem tedy ke svému překvapení zjistil, že všichni na Hlubinách města participující autoři již nějakou dobu publikují. S jednou dvěma výjimkami za sebou mají i desítky vydaných knih. Medailistou na tomto neformálním žebříčku je jistě Petr Stančík se svými čtyřiceti dvěma tituly, byť jistá část z nich zahrnuje drobné (s nadsázkou párstránkové) dětské knížečky. Na opačné straně spektra pak najdeme Martina Paytoka s jedním vydaným románem a Veroniku Fiedlerovou se zatím dvousvazkovou sérií.

Zkušení čtenáři vědí, že úspěšnost literárního útvaru stojí na mnoha faktorech, mezi nimiž pravopis a gramatika zdaleka nezujímají první místo. Většinou rozhodují spíše osobní preference konzumenta konkrétního díla, založené často na vlastních zkušenostech, ale nezřídka i na vztahu k pisateli. O svých (ne)vazbách na autory jsem se již zmínil. Ze zbytku uvedeného tedy plyne i obecné pravidlo a zároveň i zádrhel všech literárních soutěží: jako u každého umění je hodnocení předmětem vysoce neobjektivním. Lidsky řečeno: co se líbí mně, nemusí se líbit ostatním. A obráceně. Příměr s literární soutěží uvádím zcela záměrně, protože popravdě při četbě některých příspěvků jsem zažíval silné pocity déjà vu ze své bohaté porotcovské zkušenosti. Budu zcela upřímný – o postupu některých povídek do dalšího kola bych ani sekundu neuvažoval. Na druhou stranu jsem narazil i na takové, jejichž medailové umístění bych s radostí podpořil.

Proč ty negativní pocity? Převládající faktor tohoto pólu sympatií staví na mých potížích zorientovat se v příběhu. Věřím, že mnozí fanoušci těchto tvůrců jsou obeznámeni s jejich literární tvorbou natolik, že se dokážou ve smyčkách často vysoce magických zákoutí vyznat. Já v nich povětšinou tápal, až jsem se nezřídka úplně ztratil. Ale na druhou stranu se našly i případy, jeden dva, kdy mi prostě jen nevyhovoval použitý polopatický styl psaní, který nenechává moc prostoru pro čtenářovu fantazii. Trochu paradox, že? Příliš mnoho, či naopak příliš málo čehokoli zkrátka škodí.

A co pozitiva? Sláva, těch je tu také mnoho, ale uvedu jen tři z mého pohledu nejzajímavější. Mezi mé favority jednoznačně patří „Rutina“ právě od (zatím) publikačně nejméně četného Martina Paytoka. Skvěle vyprávěný, vtipný detektivní příběh, který se nepodbízí, ale pobaví. „Zavařovačky“ Jana Štiftera jsou z mého pohledu ukázkou naprostého mistrovství ve splétání a rozplétání emocemi nabitého projevu. Brněnský příběh Viléma Koubka s názvem „Dno výkopu“ dokáže čtenářům roztáhnout koutky do úsměvu, stejně jako je zkřivit do šklebu trpkého poznání vlastní rezignace, to vše opět ve svižné a stylově velice přívětivé formě.

Z Hlubin města si tedy odnáším dva závěry. Za prvé: česká literární scéna je velice aktivní a i bez znalosti statistik si troufnu odhadnout, že budeme patřit mezi špičku co do počtu píšících autorů na velikost populace. Za druhé: téma města jako nosné vlny je tak široké, že dokáže pojmout téměř cokoli. Zároveň ale přímo vybízí ke snění, ke splétání dalších a dalších příběhů, temných i zářivých, veselých i slzotvorných. Ostatně právě nad tímto tématem vybudovali klasici žánru svá nesmrtelná díla. Bez nadsázky tedy mohu prohlásit, že všichni, kdo byli k účasti na tvorbě antologie Hlubiny města přizváni, mohou být na své postavení hrdí. Stojí totiž po boku jmen jako Ray Bradbury, Clifford D. Simac nebo John Wyndham, abych uvedl alespoň některá. A to už stojí za to, ne?

Související knihy

kolektiv autorů

Epocha, 2023