Na tento okamžik jsem se těšil celou věčnost. Byla to dlouhá a trnitá cesta, ale minulost zůstala za mnou, teď bylo teď a já se stával součástí splněného snu.
Kamarád stojící ve frontě přede mnou opustil dveřní prostor. Jaké to bude? Nepamatuji si, jakou nohou jsem vykročil ani jak jsem prošel malými dvířky vojenského Antonova. Všechny mé vjemy si přivlastnilo klima Perského zálivu, jehož horký vítr mě pohladil po tváři a nesmlouvavé sluníčko se bez optání podívalo pod letní uniformu. Vítej, Kuvajte!
Nehodlám vás na příštích řádcích nudit popisem logistické síly největší armády světa ani počtem proslulých elitních jednotek, které jsem potkal a o nichž jsem jako kluk z malé vesničky četl. Ne. Napíšu vám o dni, který mě změnil, uspořádal životní hodnoty a ovlivnil mé vnímání světa.
Muezzinův melodický hlas nás vítal do nového dne. Stejně tak v pravidelném rytmu dupající a zpívající američtí vojáci, kteří si ranní rozcvičku neodpustili ani o víkendu. Kdyby nebyla válka v plném proudu, jeden by si to ráno i užil.
Nákladní cisterny dekontaminační čety načerpaly v této oblasti to nejcennější, vodu. Celá kolona se i s doprovodem, jehož jsem byl součástí, vydala do jihoiráckého města Basra, kde den předtím prošla fronta a civilisté strádali po všech stránkách.
Panovalo neuvěřitelné horko. V plné výstroji i s neprůstřelnou vestou jsem řídil Land Rover bez klimatizace. Otevírat okénka bylo přísně zakázáno. Ten den jsem si se čtrnácti litry vypité vody vytvořil osobní rekord.
Po několika hodinách jsme vjeli do předměstí největšího jihoiráckého města. Vraky bojových strojů i trosky domů nikoho nepřekvapily. To válka nás objala.
Zastavili jsme na předem domluveném místě. Padesát metrů od nás pily dvě děti ze zelené polovyschlé kaluže.
Připojené hadice k ventilům cisteren pomohly odstranit počáteční obavy místních obyvatel, kteří pomalu vycházeli ze svých domů. V rukou prázdné kanystry, lavory i kýble.
Pouze děti se smály a bez ostychu předběhly dospělé a i přes zákaz našich velitelů nám za jeden dolar prodávaly pro ně bezcenné bankovky, na kterých nechyběl Saddám Husajn.
První nádoby se plnily průzračně čistou vodou. Ostych posledních zdrženlivců zmizel. Musel jsem vystoupit z auta a jako jeden z mnoha udržovat pořádek.
Ulice se brzy zaplnila, ale naše cisterny se vyprázdnily. Zklamání v očích stařenek, držících za ruku malá vnoučata a prázdnou nádobu na vodu, nemohlo být větší. Stejné zklamání a smutek pociťovali i mladí muži, kteří upustili kanystry a sebrali ze země kameny.
Když jsme za doprovodu bubnujícího kamení o naše auta chvatně ujížděli pryč, mlčel jsem. A mlčím i dnes, po dvaceti letech.
Snad někdy, občas, když si lidé stěžují, jak těžce se v dnešní době mají, řeknu: „Otočíš doma kohoutkem a teče ti voda? Máš před okny zelenou trávu? Když se podíváš kolem sebe, vidíš v bezpečí sedící blízké, co tě milují? Ano? Tak se každé ráno upřímně zasměj, protože jsi nejbohatší člověk na světě.“
Za toto poznání životu děkuji, toto byl můj splněný sen.

David Věrný

Autor je celou svou duší dobrodruh, milovník přírody a hrdý otec. Jako osmnáctiletý kluk utekl do cizinecké legie, odkud se brzy a pěšky vrátil, aby se již jako příslušník 4. brigády rychlého nasazení účastnil vojenské mise v Kuvajtu a Iráku. Po odchodu z armády prošel mnohými nadnárodními korporacemi a v manažerské pozici působí dodnes.
Autor svou literární tvorbu zasazuje do neotřelých lokací a dějové linky nenásilně doplňuje vlastními životními zážitky, čímž se obsah knihy stává pestřejším, zajímavějším a především uvěřitelnějším.

Související knihy

Věrný, David

Vendeta, 2023