Nový román z pera oblíbené současné autorky Aleny Mornštajnové s názvem Les v domě, který vydalo nakladatelství Host, vyvolal mnohé diskuse. Zejména o tom, zda, jak a kde mohou autoři čerpat inspiraci. Obhajoba autorské licence naznala obřích rozměrů a přinesla i vyspoilovaný obsah románu, aby každý mohl pochopit, na čí straně je právo. Těžko říci, zda taková atmosféra knize samotné pomáhá, či jí naopak škodí.

Nechci soudit, do jaké míry a kde se autorka inspirovala. Podle mne jde o velmi nešťastnou souhru okolností – protože i ve skutečnosti se případy zneužívání dětí velmi podobají. Možná ani nejde vymyslet příběh, který by v někom takto postiženém nerozezněl bolavou strunu v duši, protože vše už tady bylo… Navíc Alena Mornštajnová se nijak netají s tím, že inspiraci pro své romány hledá u skutečných lidí. Vzpomeňme Slepou mapu, Hotýlek, Hanu, ale i Tiché roky. Nebo třeba Listopád, protože i když si v něm autorka hrála s myšlenkou, co by bylo kdyby, tak i on vychází z reálných událostí.

Čtenáři Aleny Mornštajnové podle mne mají v oblibě její knihy právě pro jejich reálný základ a propracovaný příběh, který se velmi dobře čte. Silné výpovědi silných žen současně dávají povzbuzení, že člověk unese víc, než si myslí.

Stejný dojem jsem měla i při čtení románu Les v domě. Holčička „cácora“, která ani nemá jméno, trpí nedostatkem přijetí od svých nejbližších: matky a babičky. V podstatě do poloviny knihy máte pocit, že jde jen o toto. Navíc se dívka sama obviňuje, že všechno, co se jí děje, je jen její vina (kdyby se nenarodila, maminka by mohla dostudovat a odejít z rodného domu, kdyby mlčela, neodešel by od nich otec, kdyby…) Musíte s ní cítit, litovat ji a přemýšlet, co z ní jednou vyroste. A vlastně se ani nedivíte tomu, co autorka odhaluje v druhé polovině knihy.

Moje opravdové já se nestihlo vytvořit. Byla jsem odraz v zrcadle. Měnila jsem se podle očekávání člověka, který se na mě díval, protože jsem toužila všem vyhovět. Myslela jsem si, že když budu taková, jakou si mě lidé přejí mít, když budu říkat, co chtějí slyšet, přijmou mě mezi sebe. (str. 66)

Smutný příběh, ze kterého mrazí, ve skutečnosti může prožívat i někdo blízko nás. Za plot a zdi domu totiž nikdo nevidí… Kniha by tedy podle mne měla provokovat k větší vnímavosti toho, co děje kolem nás, než aby vířila vášně kolem inspirace. Každé vytržení z naší bohorovnosti budiž vítáno.

Doufám, že Alena Mornštajnová nepřestane psát, že čtenáři budou její knihy nadále číst a že těch skutečných tragických příběhů ubyde.

Můžete si připomenou povídku Aleny Mornštajnové, kterou napsala pro naši rubriku Čtení ke kávě.

Související knihy

Mornštajnová, Alena

Host, 2023