Přečtěte si předchozí část!

„Podívej se, taková byla domluva. Já ji po všechny ty roky plnil. Teď jsi na řadě ty. Se vším jsi souhlasil.“
„Byl jsem dítě.“
„Tenkrát. Tenkrát ano. Ale teď už jsi dlouho dospělej. Nikdy jsi neodporoval, jen přijímal, včetně tvý mámy i všech dvanácti bratrů. Teď je řada na tobě.“
„Já to prostě nezvládnu. Tak to jenom posunem.“
„Ne, není kam. Víš dobře, že jsem v kontaktu s Kaifášem i ostatníma farizejema. Ty jsou zase domluvený s Římanama. Musí se to stát teď.“
„Ale vždyť je to úplně zbytečný. Spoustu lidí ukřižujou, umíraj v šílenejch bolestech a nikoho to nezajímá. Moje ukřižování taky nebude.“
„Bude. Nejsi jen tak někdo. Přinesl jsi novou víru. Aby lidi uvěřili, musí vědět, že jsi věřil tak, až jsi obětoval vlastní život.“
„Novou víru. Novou víru. Každej má nějakou víru, nějaký bohy. Jednoho nebo deset. Lidi se kvůli víře zabíjej, co svět světem stojí,“ vykřikne podrážděně Ježíš.
„Tahle víra je jiná a ty to víš. Nikdy to nebylo tak, že bys jen tupě opakoval to, co ti říkám do náušnice. Vzpomeň si, jak jsi prožíval kázání na hoře u Galilejského jezera. Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem. Když tě někdo uhodí, nastav druhou tvář. To seš přesně ty. První víra postavená na lásce a pokoře. To je velká změna.“
„I tuhle víru použijou, jen aby mohli vládnout, aby se lidi báli. O nic jinýho nejde. Budou další války, zabíjení, mučení.“
„Sám jsi teď řek, že lidi válčí pořád. Tak je jedno, jestli pro novou, nebo pro starou. Ale tohle je naděje, že to bude lepší. Ne hned. Postupně, možná za stovky let. Ale stane se to. U nás to taky tak bylo. Teď jsme slavili 500 let bez války. Chápeš? 500 let na celé planetě.“
Ježíš zkoprní. „Co? V nebi se válčilo? A proč říkáš nebi na planetě? Co to je? “
„To je jedno,“ odsekne najednou odměřeně Virakoča, „zhoršit to prostě nemůžeš.“
„Já to zkrátka nezvládnu.“
„Od malička živím celou tvoji rodinu a starám se o ni – o matku, bratry, jejich ženy. Všichni to víte. A všichni jste věděli, že přijde čas platit. Taková byla domluva. Tvá matka to odsouhlasila, ještě než ses narodil.“
„Byla v takovej bídě, že musela,“ řekl nejistě Ježíš. „A taky tomu uvěřila. Všichni jsme tomu uvěřili. Nedělali jsme to kvůli tvejm zlatejm grošům.“
„Tak vidíš,“ usměje se Virakoča, „má to smysl.“

„Ano, láska a pokora. Jak krásný. Ale už teď to zneužívaj. Jenom chtěj bojovat proti Římanům a pak vládnout. Ani trochu jim nejde o lásku. A co je boží království, vůbec nechápou.“
„Lidi se nezmění hned, bude to trvat stovky let, ale musí se začít.“
„Nevěřim tomu. Odjíždim z Jeruzalema. Ještě dnes večer.“
„Neodjíždíš,“ říká pomalu Virakoča.
„Můžeš mi v tom zabránit?“ Ježíš se podívá zpříma na Virakoču.
„Ano. Zabiju nejen tebe, ale i celou tvoji rodinu, včetně tvý matky a tvý tajný lásky Máří Magdaleny. Budou umírat a ty se na to budeš koukat. Tebe zabiju nakonec. Pomalu, pomalinku. Znáš mě. Víš, co umím. Víš, že to dokážu.“
Ježíš ztuhne, vůbec nemůže pochopit. „Vždyť tě posílá Bůh, Bůh přeci…“
Virakoča ho přeruší a pokračuje zastřeným hlasem: „Poslali mě sem. Ale ne z nebe. Z jiný planety. To je svět skoro stejnej jako tahle Země. Jenom je jinde, v hvězdách. Taky k nám kdysi přišel takovej Ježíš, jako jsi ty. Taky přivez novou víru. A taky ho ukřižovali. A přesně jak jsi říkal, začalo šílenství ve jménu nové víry. Zabíjení, mučení, války. Trvalo to tisíce let. Ale teď je mír. Skoro všichni žijí v lásce, nehřeší, nedělají zlé věci. Takový Boží království, o kterym jsi mluvil.“
„A ty jsi jeden z nich. Jsi dobrý. Tak nás přece nezabiješ,“ zašeptá Ježíš.
„Skoro, chlapče, skoro. Pár zlejch se vždycky najde. Bez lásky. Bez pokory. To jsem přesně já. Když jsou všichni dobrý, jsou i důvěřivý a zlý věci se dělají snáz. Ale zase jsou velký tresty. A když někoho zabiješ, už z vězení nevyjdeš. A já nebyl jen zloděj a vrah, byl jsem král zlodějů a vrahů.“
„To neni možný, proč by sem poslali někoho takovýho?“
„Právě proto. Protože takovej to zvládne. Hodnej by vás nepozabíjel. Já jo.“
Ježíš nemůže uvěřit, kroutí hlavou. „To nedává smysl, proč bys sem chodil?“
„Protože mě chytli. Mohl jsem si vybrat. Buď doživotní vězení, nebo jít na tuhle Zemi a vytvořit tady příběh o Ježíši Kristovi. A když to dokážu, tak bohatství a svobodu pro mě i celou rodinu. Takže už víš, proč budeš v pátek viset na kříži?“
„Ne! Nevěřím, že někoho zabiješ.“
Virakoča v mžiku vyskočí ze židle. Chytne Ježíše pod krkem a úplně snadno, jako kdyby byl malé dítě, ho zvedne do vzduchu. Drží ho jednou rukou kousek nad zemí a Ježíš se dusí. Když už málem ztratí vědomí, zase úplně snadno, jako by nic nevážil, s ním mrskne o zeď. Ježíš dostane ránu do hlavy, ucítí prudkou bolest a spadne na zem.
„Víš co,“ řekne pomalu a klidně Virakoča, „když mi nevěříš, přivedu sem teď tvoji matku. Nebo raději Máří Magdalenu? To bude lepší, viď? A zabiju ji hned. Budeš se dívat. Předtím jí samozřejmě vysvětlíme, že umírá úplně zbytečně, jenom protože ty se bojíš.“
Virakoča se otočí ke dveřím.
„Počkej!“ vykřikne Ježíš. „Počkej.“
Virakoča se podívá na Ježíše. Ten se kroutí na podlaze jako žížala. Vypadá, že chce něco říct. Otevírá pusu, ale nemůže najít slova, a pak z něj vyjede: „Vždyť já…,“ zase se zarazí, „já jsem… za celej život jsem nepolíbil ani jednu ženu.“ Řekne to tak nešťastně, že i Virakoča zvedne obočí překvapením, ale rychle se vzpamatuje. „To ovšem není moje chyba,“ pokrčí rameny a dá ruce dlaněmi před sebe, jako by se vzdával. „Desítky, stovky, tisíce žen do tebe byly úplně zblázněný. Daly by svůj život, aby ses jich jenom dotknul. Stačilo jen kývnout. Stejně jako kývali všichni tvoji bratři a nejvíc Jidáš! A ty? Co jsi dělal ty?“
Ježíš skloní hlavu.
„Měl jsi oči jen pro Máří,“ Virakoča se najednou rozesměje, „a ona zas jen pro Jidáše. Ale nic si z toho nedělej, takovejch příběhů je v celym vesmíru hromada. I když ten tvůj je asi nejblbější. Ty jsi mohl mít víc polibků než všichni Židi dohromady.“
Virakoča se nečekaně otočí a odejde z pokoje. Ježíš se pomalu zvedá z podlahy. Má strach z té obrovské síly, kterou mu Virakoča předvedl. Bolí ho hlava i záda. Opře se o židli. Chvilku tak stojí a Virakoča vchází znovu do dveří a Máří Magdalena za ním.
„Ale to ne,“ ustrašeně volá Ježíš, „já… já…“
„Klid,“ pokyne mu Virakoča, „klid. Nic se neděje.“
Virakoča se obrátí k Máří Magdaleně.
„Máří,“ říká pomalu, „víš, co se má v pátek stát?“
Máří se ustrašeně podívá na Ježíše a zpět na Virakoču, pak pomalu přikývne.
„Musí se to stát kvůli naší víře, kvůli tomu, co jsme celou dobu hlásali, aby lidé uvěřili, není jiné cesty. Chápeš to?“
Máří zase nejistě přikývne.
„No, a Ježíš tady má strach. Kdo by se nebál. Potřebuje podpořit. Pomoct. Má jít na smrt, a ještě nikdy nepolíbil ženu. Všichni víme, že tě tajně miluje. Nemohla bys ho políbit?“
Máří Magdalena zrudne: „Já ho mám také ráda, ale já…“
„Ano,“ kývne Virakoča, „muž tvého srdce je Jidáš, ale tohle je výjimečná situace. Jen jednou jedinkrát. Prosím. Já se budu dívat z okna.“ Virakoča nenechá Máří protestovat, jde k oknu a dívá se ven. Ježíš stojí jako zařezaný, jen šeptne: „Máří, to… to nemusíš.“
„Ona to udělá,“ řekne Virakoča do okna.
A Máří skutečně jde k Ježíšovi, zastaví se před ním, chvíli váhá, postaví se na špičky a krátce se dotkne jeho rtů. Ježíš zavrávorá. Máří se otočí a kvapně odchází pryč, ale po třech krocích se zastaví. Překvapeně se na Ježíše podívá. Vrátí se, přitiskne se k němu a znovu ho políbí. Tentokrát dlouze. Zaklání hlavu a dlouhé vlasy jí sklouznou z ramenou na záda. Virakoča u okna otevře pusu. Neví, jak dlouho se na ně dívá, ale vyschne mu v krku. Máří pomalu oddálí rty a couvá ke dveřím. Ježíš nemůže popadnout dech a chytá se za židli. Virakoča zvolá od okna: „Máří, počkej.“ Jde k ní. „Děkuji ti, děkuji,“ říká a natahuje k ní ruku, jako by si s ní chtěl potřást. Ale pak ruku vymrští k jejímu obličeji. Ježíš ani nepostřehne, zda se jí dotkl, ale Máří se skácí k zemi. „Ty vrahu!“ vykřikne Ježíš, rozběhne se proti Virakočovi a veškerou svou silou do něj vrazí. Ale je to, jako by narazil do skály. Odlétne zpět na zem. Virakoča se usmívá, „Buď v klidu, jen spí, podívej se, dýchá,“ a udiveně dodá: „ale ten druhej polibek, to teda bylo něco.“ Ježíš přiběhne po čtyřech k Máří. Skutečně dýchá. Virakoča stojí nad nimi a Ježíš si ani nevšimne, že má najednou v ruce dlouhý ostrý nůž. Přísně se na Ježíše podívá: „Věříš, že ji zabiju?“
„Věřím,“ vyhrkne Ježíš a pohladí Máří po vlasech.
„A půjdeš v pátek na kříž?“
„Půjdu.“
Virakoča vztáhne ruku před Mářin obličej a Máří se probere. Udiveně se na oba podívá: „Co? Co se stalo?“
„Ale nic,“ usmívá se Virakoča, „jen se ti trochu zamotala hlava. Asi z toho polibku. Asi z toho druhýho.“
Máří zčervená, postaví se a uteče z pokoje.

… pokračování příště…

Zbyněk Mrvík

Autor se narodil v Sušici, vyrůstal v Plzni, nyní žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako účetní a daňový poradce ve vlastní firmě. Prózy a krátké básně píše pro radost. Byl oceněn v literárních soutěžích „Proseč Terezy Novákové 2017“ a „Prvotiny 2018.“ V roce 2022 mu vyšla kniha Jsme zde, abychom byli šťastní.

Související knihy

Mrvík, Zbyněk

ŠtenglPetr, 2022