Přečtěte si první část!

Nechtěl přijít ani o trochu tepla, než bylo nezbytně nutné k tomu, aby je uvařil. Nacpal dovnitř hrst polámaných větviček a potom i pár větších kousků, vše zapálil a dvířka zavřel, aby kamna dostala pořádný tah. Potom si přisunul stoličku tak, že se sporáku pomalu dotýkal koleny. Slyšel, jak vevnitř začíná praskat oheň. Nechal dřevo ještě trochu rozhořet a potom přiložil větší polínka. Dvířka zůstala otevřená a on div nestrčil své kostnaté ruce dovnitř. Třel je o sebe a nastavoval je žáru. Celý se před kamny kroutil, aby se co nejvíce ohřál. Vařit musel, aby měl co jíst. Většinou brambory. Udělal jich vždy plný hrnec a vydržely mu tři čtyři dny. Ale jinak nezatápěl, aby šetřil dřevo. Vždy u vaření byla chvíle, kdy se mohl do sytosti ohřát. Ta chvilka, kdy přikládal, nemohla stačit, aby vytopila prochladlou světnici, ale aspoň na pár hodin zde bylo příjemněji. Vždycky seděl ještě u dvířek, i když brambory byly uvařené, vevnitř už jen skomíraly drobné uhlíky, ale pořád hřály. Kamínka zavíral, až když teplo bylo malé, tah slábnul a kouř z oharků se vytáčel do světnice. Ale i potom měl před sebou ještě večeři, kdy jednou za pár dní seděl u stolu a jedl teplé jídlo. Pár brambor na talíři, ze kterých se kouřilo, a kozí mléko. To jediné mu zůstalo. Brambory ve sklepě a koza. Ostatní zásoby docházely. Stařík seděl u stolu, odstrčil od sebe talíř a napil se z hrnku. Bude muset vyrazit do města. Dobře věděl, že teď je potřeba, aby každý den dostal do chalupy co nejvíc dřeva, než přijde zima, ale v domácnosti už docházelo téměř všechno.
Zhluboka si povzdechl. S Vilímkem by to bylo všechno snazší. Navíc ani přesně nevěděl, komu jeho syn prodával kořalku ze své pálenice. Bude si muset na záda naložit demižón a někde ji udat. Bez spousty věcí se obejde, ale něco nakoupit musí. Jen o bramborách se žít nedá a ve sklepě jich taky není až do jara. Navíc je potřeba něco nechat na sadbu. A taky koza přestává dojit, a až bude jenom na seně…
Ačkoli venku bylo ještě slušně vidět, ve světnici už bylo šero. Lampu rozžínal jen výjimečně. Dopil mléko, zvednul se, aby uklidil ze stolu. Vtom uslyšel klepání. Nechal nádobí, jak bylo, a vydal se otevřít. Na zápraží stála Jaruna Krutišová a měřila si ho pohledem. Za ní její muž Gustav, který se na něho sice podíval, ale hned sklopil zrak někam bokem.
„Poďte dál, táhne mě do chalupy,“ řekl Hloušek a pustil je kolem sebe. Prošli do kuchyně a on za nimi pečlivě zavřel dveře. Znal ji už od dětských let a dobře věděl, jaká je. Znal její lakotu. Byla dříč, strhala by sebe i svého poslušného muže. Ale hlavně byla lakotná. Hladná Jaruna jí říkaly. Přesto mu svitla naděje, že Jaruna s Gustavem by snad, jako jediní, mu mohli nějak pomoct. Vždyť přece Vilímka nechala, aby si v její staré stodole rozložil tu nešťastnou palírnu. Na oplátku se podílela na jeho výnosech. Mohla by teď po tom všem, co se stalo, trochu pomoci.
„Sednite si ke stolu,“ řekl Hloušek a přistrkoval jim židle. Potom otevřel kredenc a vytáhnul z ní lahev pálenky a tři skleničky.
„To pálil Vilém?“ ozvala se Krutiška, když před ni postavil pálenku.
Stařík se posadil vedle nich.
„Jo jo, loňská, z hrušek, ta se moc povedla.“ Potom všichni tři do sebe panáka otočili a chvilku bylo ticho. Hloušek vzal do ruky lahev a znovu nalil do prázdných sklenic. Kořalka ho hřála na hrudi a připadalo mu, jako by se svět obracel k lepšímu.
Jaruna dvakrát mlaskla.
„Přišla sem se s vama domluvit na náhradě.“
Hloušek zvedl oči k její tvrdé tváři.
„Na jaké náhradě?“
„Kvůli té Vilémově palírně mně stavení lehlo popelem, takže vy mi teďka uhradíte tu škodu!“
Staříkovi poklesla brada, až bylo vidět do jeho vykotlaných úst. Otočil pohled ke Gustavovi, ale ten hlavu skloněnou koukal na svoje ruce, jak otáčí plnou sklenicí pálenky.
„Ale dyť ti Vilímek z každýho vypálenýho platil…“
„Jo, to byl nájem, že ho tam nechávám. Taková byla dohoda. Ale ta škoda, kteró mi udělal, to je něco jinýho. Todle mi musíte zaplatit.“
Chvíli bylo ticho. Hloušek do sebe obrátil svou sklenici a nalil si další.
„Dyť víš, že nemám ani korunu, co si na mě chceš vzít?“ Jako by mu kořalka dodala bojovnosti, vystrčil bradu a podíval se jí do očí.
„A sténě, jak dokážeš, že to byla Vilímkova chyba, že to shořelo?“ Cítil se teď silný v kramflecích. On nemá nic. A ta hamižná bestie si na něm nic nevezme!
„Mladé to pálil na černo, to vijó všeci. A vy ste mu pomáhal. Beztak máte ve sklepě eště hezkéch pár litrů kořalky, kteró musíte před zimó prodat. Jestli se nedohodnem, tak vás pudu udat. Důkazů a svědků o tom vašem pálení se nande dycky dost!“
Vyštěkla na něho. Hloušek stisknul pěsti na stole. Nejraději by ji vypráskal bičem, ale musel v sobě potlačit vztek. Měla pravdu. Když se jí zamane, dostane ho na starý kolena do kriminálu. I když to byla Vilímkova práce, on by to odnesl taky. Vždyť mu ve všem pomáhal. A navíc těch sto litrů kořalky, ze které může přežít do jara, musí někde prodat. Kdepak, ona moc dobře ví, že ho má v hrsti. A teď se rozvalovala za stolem a čekala, až to starému všechno hezky dojde. Hloušek si otřel rukou čelo, jako by chtěl zahnat chmurné myšlenky, a potom rozpačitě řekl.
„Ale dyť mě nic nezvostalo.“
„To je vaša věc. Já chcu náhradu.“
Hloušek přeskakoval očima hned na Gustava, hned na Jarunu, hledaje aspoň náznak záchrany. Krutiš seděl za stolem, nic neříkal a za celou dobu se na něho ani nepodíval. Teď vzal do ruky svoji sklenici a najednou ji do sebe obrátil.
„Ale já vopravdu nic nemám, jenom tu kořalku a kozu…“ Díval se na ni prosebně, jako by čekal nějaké gesto soucitu, jako by se ona měla najednou rozesmát a říct mu: co bylo, to bylo. Místo toho vyštěkla:
„Koza je málo za stodolu, ne?“
„Koza je málo…,“ zopakoval po ní Hloušek potichu a bezděčně.
„Chcu to vaše pole,“ řekla Krutišová a natáhla se na stůl pro svou sklenici, polovinu z ní upila a pak ji zase postavila na stůl. Aniž by chtěla, sklo do úplného ticha bouchlo o stůl.
V Hlouškovi hrklo. To je jeho jediný zdroj obživy. Když zasází brambory, může s nimi vyjít i rok. A k tomu trochu řepy, cibuli, trochu obilí… Jak by mohl žít bez pole? Copak on se svými vetchými silami může ještě pracovat v lese nebo v lomu? Napadlo ho, že by prostě tu prokletou kořalku vylil na hnojiště. Zničil by aspoň největší důkaz. Jak by ale potom přežil tuhle zimu? Ty peníze potřebuje. Stejně, i kdyby to udělal, našlo by se dost svědků na to, aby ho zavřeli.
„Todle nemůžeš, Jaruno…“
„To pole je jediný, co mě můžete dat jako náhradu. Do Vánoc zandem k notářovi to sepsat a na jaře už tam zasejem my.“
Hloušek seděl se sklopenou hlavou za stolem a rukama svíral lahev.
Krutišová do sebe nalila zbytek pálenky a zvedla se od stolu, židle hrkla po dřevěné podlaze. Šťouchla loktem do manžela. Ten se zvednul, zapnul si kabát a beze slova se otočil k odchodu.
Ještě chvilinku postála.
„Takže domluveno, Hlóšku?“
Neřekl nic a potom tiše pokýval hlavou. Potom už jenom slyšel její kroky a její protivný hlas:
„Dobró noc.“
Pak se dveře potichu zavřely.

Tom Odpad

Autor pochází z malé kovozemědělské vísky, Hořice u Blanska. Již od útlého dětství byl plachý a ostýchavý až do té míry, že ho sousedé několik let považovali za němého. Ovšem malý Odpad je vyvedl z omylu ujištěním, že je jim po tom hovno. Poté, co se naučil číst, zažil první zklamání, když příběh o chromém mravenečkovi končí příliš dobře. Své zklamání přetavil do prvního literárního pokusu, kde toto vypravování narovnává a mravenec umírá pod koly nákladního vozu Liaz, protože neumí dostatečně rychle přeběhnout silnici. O svoji první práci záhy přichází, když mu ji na pastvě sežere koza. Od tohoto incidentu se nadále raději věnuje méně stravitelné poezii. Oproti vrstevníkům rychleji dospívá, hlavně co se týče ochlupení a sexuálních tužeb. Dalo by se říct, že pubertální období Odpadovi dramaticky formuje myšlenky pro celý další život, stejně jako osrstění, které se nadále hojně rozrůstá. Někteří kamarádi si ho za to dobírají, ale ve skutečnosti mu závidí mužný zjev. Tom to však považuje za malicherné a v přestávkách mezi masturbací lepí papírové modely z ABC. Střední průmyslovou školou prochází za přispění osvícené části učitelského sboru, která se staví proti snahám konzervativních kolegů rebela vystrnadit. Díky rodinné farmě má během studií, polních prací a dojení krav dostatek času formovat hluboké filozofické teze, které zhusta uplatňuje ve své tvorbě. Rozervaný mladý filozof je smýkán hormony od literatury přes hudbu a drama až k výtvarnému umění. Dráhu úspěšného hudebníka mu překazí hospitalizace na kožním oddělení, kde se pomocí zinkového oleje a sýrové vazelíny léčí ze svrabu. Povinná vojenská služba, kterou až na noční pomočování přečkal bez úhony, mu pomohla objevit kouzlo absurdních situací a také mu přinesla poznatek, že delší povídky se více hodí při nedostatku toaletního papíru. Technická profese, které se věnuje celý život, probleskuje do některých jeho děl až s konstruktérskou přesností a detailem. Stejně jako většinou strohý naturalismus. V současnosti autor vydal knihu povídek s názvem Umím s ním i mrskat. Jde o soubor dvaceti čtyř povídek, jejichž hrdina vás vtáhne a provede svými příběhy pitoreskních situací, které vznikají na první pohled na obyčejných pěšinkách běžného žití. Jejich pojítkem je úžasný nenucený a jakoby samozřejmý humor, který sem tam vybafne ze zatáčky, za níž by ho nikdo nečekal. Více o knize a autorovi naleznete na stránce www.tomodpad.cz.

Související knihy

Odpad, Tom

Ears a Wind Records, 2021