Knihu Kočka na křižovatce vydalo
nakladatelství Paper Jam – Milan Hodek

Emílie

Emílie nechá auto dole pod lesem a rychlou chůzí se vydá nahoru kolem potoka. Jako rozpočítadlo jí v hlavě hučí titulky v časopisech: Zlatokopko, už máš dost? Kolik stojí pravá láska? Ta ta ta, ta chce bejt prachatá! Táta sice bulvár nečte, ale někdo mu jej laskavě přinese s dotazem. Podívej se, jak si ti novináři zase vymýšlejí, že? Že té vaší holce nedají pokoj. Po chvilce se stromy na pravé straně rozestoupí a objeví se chatová osada Na Samotě. Dojde k poslední chatce a zasněně se na ni zadívá. Vzdychne. Jasně že ho neopustí, ale stačilo by jí jenom občas, na víkend, být sama v tichu
a klidu. Vilu s vyhřívanou terasou, umělou pláží a bazénem by vyměnila za posezení na modré lavičce pod lípou. Jenom tak sedět a pozorovat zvlněnou středočeskou scenérii s Prahou v dáli, krajinu třešňových alejí, bukových hájů, rybníků a ohrad s koňmi. Mít klíč od malé chaty, cítit vůni dřevěných stěn a večer si zatopit v kamnech. Ta představa ji hladí po tváři a balí ramena jako hedvábný pléd. Svět se zastavil a zklidnil, jen ptáci zpívají. Tady je tvoje místo, zní z každého trylku. Měkké světlo jarního podvečera dopadá na záhony květin. Je neuvěřitelné, že krajina se po zimě ještě
neprobudila a tady přímo před ní bují obrovský oranžový koberec hustých květů. Rozbuší se jí srdce. Žaludek, který se v posledních letech proměnil v kámen, pozvolna měkne. Dech se zpomalí a ona se zvolna stává krajinou, měsíčkem lékařským, jeho okvětním lístkem, jeho vůní. Chtěla by si koupit malou chatu v blízkosti lesa a odstěhovat se od Arnošta. Jenže, má na to právo? Kdo by se o něj staral? Nemůže ho opustit, slíbila mu před Bohem, že v dobrém i zlém, dokud… Dokázala by unést tíhu vlastního selhání?
Vyloví telefon z kabelky a pořídí si pár snímků, včetně toho s číslem na realitní kancelář. Utrhne si pár oranžových kvítků a rozběhne se k autu. Nastartuje SUV 4×4, které jí koupil k narozeninám. Ve skutečnosti chtěl, aby ho mohla vozit k lékaři a byla z práce dřív doma. Auto má větší hodnotu než celá ta chata. Proč se jí nezeptal, co by si opravdu přála? Vrací se domů. V centru města zahlédne obchod se sportovními potřebami. Zastaví a vejde dovnitř. Koupí si běžecké boty, legíny, jarní bundu a funkční prádlo.
„Snad bude fungovat i do kopce,“ snaží se rozesmát otrávenou prodavačku, která kvůli ní bude zavírat o deset minut později. Vždyť bude účtovat tisíc korun za minutu přesčasu, to by se jí snad mohl na ten unylý obličej vrátit úsměv, pomyslí si Emílie.
„Já tady umírám strachy a madam si kupuje tepláky,“ řve Arnošt v kuchyni, když Emílie vybaluje nákup.
„Kolik chceš knedlíků?“
„Jakých knedlíků? Chceš mě zabít? Víš, že mám jíst zdravě a nemám se rozčilovat.“
„No tak se nerozčiluj. Trochu jsem se zdržela. Koupila jsem si běžeckou výbavu, abych se začala zase hýbat. Vždycky se ti líbilo, že mám nohy jak srnka.“
„Ty budeš mít nohy jako srnka a mě tady nakrmíš knedlíkama jako nějaké prase.“
„Ráno jsi říkal, že by sis dal borůvkové knedlíky, že se ti zdálo o lese, kde rostly borůvky velké jak angrešt, pár kroků od plotu zahrady…“
„…a mě tu necháš o samotě strachy chcípnout. Víš, že tady na křižovatce byla nehoda? Že tam byl smrťák? Říkal Válek.“
„Ne, jenom plechařina, musela jsem objet půl města.“
„Plechařina? Proč by mi Válek lhal? Já tady strachy šílel a volal do nemocnice.“
„Je tam změna přednosti. Asi bude chvíli trvat, než si lidi zvyknou,“ ukončí rozhovor na téma silniční provoz, usměje se na svého muže a ptá se:
„Nevíš, kdy kvete měsíček lékařský? Někdy v létě, že?“
„Emílie, tvůj muž umírá strachy a hlady a ty se ptáš na nějaké býlí.“
„Promiň. Chceš ty knedlíky se šlehačkou nebo tvarohem?“
„Chci steak, proto jsem ti koneckonců volal.“
„Ráno jsi chtěl borůvkové knedlíky.“
„Ráno je ráno, teď je teď. Máš mi brát telefon,“ vztekle poposedává na židli.
„Tak fajn, vytáhnu z mrazáku krůtí prsa, ale bude to chvilku trvat.“
„Nemůžu čekat do noci, víš, že pak nespím.“
„Arnošte, prosím tě, uklidni se, večeře bude za půl hodiny.“
„Ukaž mi ten svůj telefon, schválně, uvidíš, kolikrát jsem ti volal.“ Emílie ztuhne. Snad jí nebude kontrolovat telefon.
„Mám ho v autě. Nezašel bys pro něj, prosím? Já mezitím udělám maso.“
Arnošt se pomalu zvedne od stolu, projde kolem ní, chytí ji za zadek a zašeptá do ucha: „Co bych pro tebe neudělal, Micinko moje.“
Emílie se ovládne a neodpoví. Napjatě sleduje, jak prochází předsíní a míjí kabelku, ve které je telefon. Sotva za ním zaklapnou dveře, vběhne do předsíně, vyloví telefon a vymaže fotky chaty, které pořídila dnes v podvečer. Hodí telefon zpět do kabelky a pro jistotu s ní zatřese. Vrátí se do kuchyně, vyndá maso z mrazáku, vloží do mikrovlnky. Nachystá si olej, sůl, koření. Přičichne k citronovému pepři. Jak snadné by bylo ho otrávit. Každý večer trocha… Čeho vlastně? Co by vymyslela Agatha Christie? Cinkne mikrovlnka a Emílii poleká její špatné svědomí. Slyší nějaké hlasy z venku. Její muž stojí u plotu se sousedem Válkem. Využije toho a zkontroluje mu telefon. Samozřejmě že nikam nevolal. Vždyť se neumí ani objednat k lékaři. A jí volal jenom dvakrát, asi tak pět minut předtím, než dojela domů. Oknem pozoruje svého muže. Ještě pořád se drží rovně. Vlasy vzadu mu zřídly, ale o tom on naštěstí neví. Ještě pořád vypadá dobře. A většinou mívá i dobrou náladu. Ale musí být po jeho, jinak je nesnesitelný. A ji stojí spoustu sil a diplomatického vyjednávání, aby byl doma klid. Dlouho jí trvalo, než si zvykla, že má dvě tváře, tu, kterou ukazuje světu a které ona nerozumí, a tu domácí. Když ho před patnácti léty potkala, byl laskavý a štědrý. Měl všeho hodně.

O autorce

Pavla Trnková je učitelka francouzšiny a tvůrčího psaní, autorka písňových textů a spisovatelka. Kočka na křižovatce je její druhou knihou, první vyšla v roce 2019 s názvem Rodoklamy. Můžete si přečíst autorčin příspěvek do Čtení ke kávě.

Zdroj informací: web autorky

Nakladatelství Paper Jam je registrováno jako nakladatelství Milan Hodek. Je úzce provázáno s tiskárnou a používá v logu společný symbol knih. Nakladatelství vydalo již více než 130 titulů.

Související knihy

Trnková, Pavla

Milan Hodek, 2022