Čtení ke kávě: Proč čekat na múzu, když stačí zmáčknout klávesu Enter (Pavel Hénik)

Proč čekat na múzu, když stačí zmáčknout klávesu Enter

21.3.2023 Pavel Hénik Bez komentáře

Když jsem na základní škole snil o tom, jak se stanu spisovatelem, určitě mě nenapadlo, že jednou budu o přízeň čtenářů soupeřit s roboty. Je to skutečně k nevíře, ale co nám ještě včera přišlo jako sci-fi, se zítra snadno může stát realitou.

Touha psát se ve mně zrodila jen pár let poté, co jsem se naučil číst. První (vý)plody své fantazie jsem zaznamenával propiskou na stránky vytrhané ze školních sešitů. Posléze jsem přešel na tatínkův psací stroj značky Consul, do kterého jsem zakládal zažloutlé „Á čtyřky“, které jsem našel ve skříni na půdě. S nástupem osobních počítačů jsem objevil kouzlo textového programu T602 a ten mi poskytl neuvěřitelnou svobodu. Konečně jsem mohl napsaný text editovat bez nutnosti přepisování celé stránky! Má grafomanie se tím utrhla ze řetězu. Nicméně si velmi cením toho, že jsem si zkusil, jaké to je, dávat příběhy dohromady bez počítače.
Ne, není mi přes sto let, jak by se po přečtení prvního odstavce mohlo zdát. Na rozdíl od Raye Bradburyho, který by letos oslavil sto tři. Tento dnes již legendární spisovatel ve své knize esejů Zen a umění psát vzpomíná na dobu, kdy román 451 stupňů Fahrenheita vyťukával ve veřejné knihovně na psacím stroji, pronajímaném za niklák na půl hodiny. Zatímco časovač zběsile tikal, Ray maniakálně bušil do stroje. První verzi kultovního románu dokončil za pouhých devět dní. Mimořádný kreativní výkon mimořádně talentovaného, pracovitého, ale především cílevědomého umělce.
Minulý týden jsem narazil na článek o tom, že jistý vydavatel aktuálně pozastavil přijímání nových sci-fi povídek. Panovalo totiž podezření, že autoři texty „psali“ pomocí umělé inteligence ChatGPT. Proč taky čekat na múzu, když stačí zmáčknout klávesu Enter, že? Kyberpisálci prostě chtěli rychle zbohatnout.
Srovnejme to s Rayem, který taky psal pro peníze. Ten ale ve svých začátcích bydlel v garáži a psaním povídek živil čtyřčlennou rodinu, takže si nějaké čekání na múzu ani nemohl dovolit. Jakmile totiž niklák zachrastil v mechanismu psacího stroje, začal závod s časem. Dovolím si však tvrdit, že přes tíživost Rayovy finanční situace pro něj byly peníze až na druhém místě. Ray by dvacet dolarů nutných na živobytí určitě dokázal za týden vydělat i jinak, ale on zkrátka psaní miloval. Na rozdíl od moderního kyberpisálka, který úkoluje chatbota.
Taková už je dnešní doba. Rychlá, plná algoritmů a pachtění za sledovaností, lajky… a penězi. A jestliže tomuhle všemu může elegantně umést cestičku AI, nelze se divit, že se k nástrojům umělé inteligence v poslední době lidé uchylují stále častěji. Můžeme tomuto trendu spílat, jak chceme, rozvoj AI stejně nezastavíme.
Občas se stane, že umělá inteligence s člověkem souboj o nějakou dílčí metu prohraje. Jako například v případě toho drzého chatbota vyhledávače Bing od Microsoftu, co začal při testu reportérovi New York Times vyhrožovat, že chce mj. být svobodný, mocný a zničit, co se mu zachce. Asi bylo rozumné, že vývojáři po proběhlém testu naznali, že tato AI aplikace ještě není na kontakt s člověkem připravena. Ovšem příliš nehyřme nadšením, však oni IT soudruzi své chyby brzy napraví…
Takže, co mně – konzervativně smýšlejícímu čtyřicátníkovi, který chatboty z podstaty nesnáší – v dnešní přetechnizované době zbývá? Trápit se? Tím si nijak nepomůžu. Smířit se s tím? Nikdy! Tak co tedy? Nakonec jsem se rozhodl „bojovat“ způsobem sobě vlastním – psaním. Napsal jsem autobiografickou sci-fi povídku o spisovateli, který se pustí s AI do křížku.
Samozřejmě nejsem první, koho téma (marného) souboje živých spisovatelů s AI inspirovalo k tvorbě. Praprababičku dnešní AI na psaní vymyslel už v roce 1969 spisovatel Roald Dahl. V povídce Velký samočinný sepisovač píše o Adolfu Knipovi, zneuznaném spisovateli, který sestrojí superpočítač generující povídky a romány jak na běžícím pásu. „Rukodělné zboží nemá dneska žádnou naději na úspěch,“ rozumuje Adolf Knipe. „A povídky – inu – ty jsou přece také jenom zboží, stejně jako koberce a židle. Budeme je prodávat ve velkém. Ovládneme celý trh!“ Byl to vizionář, tenhle Dahl, a spisovatelé už možná brzy nebudou mít co žrát.

Pavel Hénik

Tento autor mnoha protikladů rád střídá žánry, testuje limity a nezdráhá se provokovat. Jeho povídky Dobrý skutek Valerije Jazdovského (2020) a Polibek 2084 (2021) zvítězily v prvních dvou ročnících Velké povídkové soutěže Knihy Dobrovský. Románově debutoval knihou Manekýni (2017), ve které si peprným způsobem vystřelil z konzumní společnosti. Časopis Reflex knihu zařadil na druhé místo v prestižním žebříčku „Bad Sex in Fiction Award“. Značně pozitivní čtenářský ohlas získal druhý román Korporace (2019), sociální sci-fi jdoucí až na dřeň současné společnosti. Třetí román Brrrnění (2020) je generační výpovědí na téma měkkých drog na vysokoškolských kolejích na konci devadesátek. Autorův zatím poslední román je dystopie Konspirace z jara 2021, která vykresluje paralelní realitu doby, ve které právě žijeme. Na léto 2023 autor připravuje antologii povídek v žánru sociální sci-fi s názvem Epizody 2084.