Veškeré hodnocení je čistě subjektivní. Jaký je potom jeho účel? Skrz svoje hodnocení nemůžeme jinému člověku zprostředkovat objektivní pohled na dílo dalšího člověka. A proč by vůbec někoho mělo naše hodnocení zajímat?
Není tlačítko odpad jen otevřenými dveřmi pro šíření negativity a jakousi propustkou našich vlastních frustrací či neúspěchů? Podle jakého kritéria spadá kniha do kategorie odpad? Protože se mi nelíbí? Protože mě nebavilo ji číst nebo mě rozzuřila hlavní postava? A proč to někomu vnucovat? Když se mi kniha nelíbí, tak ji odložím. Když mě nebaví, taky ji odložím. Nikdo nikomu nedrží pistoli u hlavy a nenutí k dočtení knihy a jejímu následnému hodnocení.
Jak si vůbec může někdo troufnout zhodnotit dílo jiného člověka jedním bolestným a prázdným slovem?
Přemýšlím, co nás nutí k hodnocení literatury – něčeho tak subjektivního, hluboce osobního a neuchopitelného. Literární ceny a recenze, kritiky a názory. Vždyť nic takového jako objektivní pravda a objektivní hodnota nějakého uměleckého díla neexistuje!
Pochopitelně, i já hledám externí validaci. A každé pozitivní hodnocení mé knihy mi dodává sílu, potvrzuje a zdůrazňuje smysl veškerého literárního plahočení. Kdyby mi nikdy nikdo nenapsal svůj názor, kdybych nikdy nedostala žádnou zpětnou vazbu, jaké by to bylo? Prázdné plahočení? Tápání v nejistotě? Je snad tohle smyslem hodnocení?
Ale odpad? Přiznám se, že bych si nedovolila tlačítkem odpad ohodnotit ani knihu, která by byla prázdná, jen se slovem nic uprostřed. Stejně bych přemýšlela: Jak dlouho autorovi trvalo, než přišel na to, kam to slovo nic umístit? Doprostřed, nebo někam dozadu? A vůbec, proč právě tohle slovo? To přece není náhoda, no ne?
Jinými slovy: Lobuji za zrušení tlačítka odpad na Databázi knih. Ani odpad si nezaslouží být ohodnocen tlačítkem odpad. Úplně za každým uměleckým dílem stojí úsilí, myšlenky, strach, bolest a nesmírná práce.
A kdo jsem já, abych ho jedním slovem smetla ze stolu? Kdo jste vy?

Veronika Opatřilová

Miluje pečení sušenek a vůni kardamomu, chodí denně do lesa a má jednu kočku, i když by jich rozhodně chtěla víc. Škola ji nikdy nebavila, ale bavily ji jazyky, proto pracuje jako překladatelka ze švédštiny. Píše skoro pořád, občas na blog Sverige.cz o Švédsku, občas povídky a hodně romány. Myslí si, že nejlepším místem pro život je ostrov, jakýkoli, protože kamkoli se člověk podívá, všude uvidí moře.

Její románová prvotina Ostrov žije vyšla v lednu 2021 a nedávno vydala autorka novou knihu Počkej na moře.

Související knihy

Opatřilová, Veronika

Pointa, 2021

Opatřilová Veronika

Prostor, 2022