Psaní básní jsem se věnoval jako mladý pubescent a mou cílovou skupinou byla samozřejmě děvčata.
Když jsem překonal tu touhu se zalíbit pouze právě jim, tak jsem pojal nový cíl, což bylo dobytí intelektuálního světa. Díky tomu jsem zjistil, že v opravdové poezii se pohybují autoři, kteří již dávno vyřknuli pocity a vášně, jimiž jsem se chystal obohatit civilizaci já. Zjistil jsem, že to byli a jsou zřejmě autoři poezie mnohem nápaditější a slovem obdařenější, a tak jsem se je naučil pouze číst a do tohoto řemesla pravých bohémů se neplést.
Co ale s tím? V prstech mi stále mravenčilo a touha po sebevyjádření a objevování jiných světů mě neopustila.
Pojal jsem tedy lásku k próze a začal psát krátké miniatury i delší povídky o osudech lidských i zvířecích a zjistil jsem, že to je přesně ono. To je to, co mě naplňuje a dělá šťastným.
ANO, je krásné psát všechny ty představy, touhy a fantaskní i reálné příběhy na bílou plochu nekonečných možností. Je skvělý pocit si po sobě přečíst povídku, která má hlavu a patu a vlastně jste s ní spokojen. Postavy, jež jste sám rozhýbal, si také sám zamilujete a jste na sebe tak trochu pyšný.
Jenže… máte to vyprávět tomu chlapíkovi v zrcadle? Máte se začít podezřívat z narcismu či jiných vrstev sebelásky? Číst svá vlastní díla sobě? Bez odezvy? Bez reakce, ať už bude jakákoliv, a přijít tak o chválu nebo zatracení? Být šťasten, nebo se utápět v sebelítosti jako správný umělec? NE! O tento nápoj Dionýsův jsem rozhodně nechtěl přijít.
Proto jsem se jednoho dne rozhodl otevřít všechna okna i východy z potemnělých koutů neznáma a vyjít s kůží na trh.
Ó, jak jsou ty začátky opojné, když vás přátelé plácají po ramenou a utvrzují v tom, že jste vlastně ten… no snad i… SPISOVATEL? Nebo jste na správné cestě se jím stát?
Vždyť ta poslední povídka posluchače a čtenáře opravdu chytla a nevadí, že jich bylo „pouze“ patnáct. Tedy možná jich v tom podniku bylo nejvýše osm, ale mně to přišlo jako celá aula posluchačů a díky tomu, že jsem se na ně moc nedíval, jsem nabyl dojmu, že pozorně naslouchají. Přišel i potlesk! Ten chlap na baru a ty dvě dívky u vína mi vážně zatleskali. Ti ostatní byli zřejmě tak unešení pointou, že neměli slov, a již vůbec sílu k bujarému potlesku.
Nepřipouštěl jsem si nic jiného, než že začátky NÁS – umělců – jsou vždy těžké a krkolomné. Je to přeci boj! Boj o místo na slunci v intelektuálním ringu, kde se nic neodpouští.
Nasadil jsem si pomyslné literárně-boxerské rukavice a šel se poprat.
Po nějakém čase jsem ale zvedl hlavu a zjistil, že těch posluchačů není tolik, kolik jsem původně viděl. Chlap na baru tam sice seděl pokaždé, ale většinou pospával a vlastně ležel, slečny jsem již nezahlédl a pokašlávající obsluha mi začala dávat čím dál více najevo, že program už končí.
Ještě že máme opravdové přátele. Opětovné poklepání na ramena a ujištění, že právě tahle povídka byla ta nejlepší, kterou jste kdy napsal, vás povzbudí do dalšího psaní. Poloprázdné kavárny, bary, literární večery jsem si odůvodnil přesyceností publika, a tak nastal čas. Čas vydat své první dílo.
Sepsal jsem tedy povídku určenou k vydání, která měla sice útlost manuálu k mixéru, ale byl jsem ták hrdý. Navrhl jsem si vlastní přebal a již jsem se viděl, jak přebírám jednu z literárních cen a s dojetím říkám publiku: „Tohle jsem nečekal!“
Tohle jsem opravdu nečekal.
Na radu zkušených autorů jsem rozeslal svůj poklad snad do padesáti nakladatelství.
Ano… do týdne přišlo devět odpovědí. U šesti jsem měl počkat čtyři nebo šest měsíců na verdikt a tři pojala zájem mé dílo vydat. Čekat? Kde je má hrdost? Jednou budou litovat!
Byl jsem přesto šťastný i za ten vlažný zájem a mých dosavadních sto sedmdesát dva a půl centimetrů nabobtnalo do dvou a půl metru… tedy minimálně.
Poté jsem si přečetl navrhované podmínky k vydání a zjistil, že dva ze tří zájemců po mně požadují značný obnos k tisku. Zjistil jsem také, že to jsou spíše takoví tiskárenští dohazovači než seriózní nakladatelé a chtějí na mém veledíle jen utržit peníze a urvat si tak kus mé nastávající slávy. TAK TO NE!
Jsem umělec. Nejsem komediant!
Po dalších dvou měsících, kdy se mi nikdo jiný z našich giga nakladatelů neozval a neprojevil zájem, jsem se doslova urazil a přistoupil na nabídku třetího nakladatele, který po mně sice nevyžadoval žádný peníz, ale jeho možnosti byly (pouze v uvozovkách) skromné, a to v tom smyslu, že se pohyboval… jako… COŽE? Ve světě E-KNIH?
Já, spisovatel a budoucí literární ikona že mám vydat svou příručku… ehm… tedy povídku jako e-knihu?
Přemýšlel jsem o tom vážně dlouho. Tedy, nejméně dalších pět minut, a pak po těžkém sebezapření svolil. Vydám tu krásku, to mé dítě, jako e-knihu. Budiž!
Ještě že máme ty přátele!
Na ramenou se mi vytvořil mozol smířlivosti a já začal pomalu přiškrcovat své sny a představy.
Za krátko mi tedy vyšla první kniha a objevila se na všech literárních serverech. Jméno Mašata dobude svět a, světe, TĚŠ SE! Tohle byl pouze předkrm. Hlavní jídlo se teprve vaří.
Nebudu vás trápit mou další literární evolucí a hlavně brát naději všem, kdo se na tuto dráhu teprve chystáte. Tak abych nebyl zase tak přehnaně sebekritický a negativistický, několik knih mi po čase vyšlo, ale co tím vším chce básník… tedy vlastně pisálek říci?
Přílišné očekávání od světa, který na nás, přiznejme si, nečeká, nesvědčí ani duševnímu ani fyzickému zdraví.
Cesta pisálka mě naučila jedné zásadní věci, a to, světe, div se, SKROMNOSTI.
Není ona tvrdost cest, ať už se vydáme, kam nás touha nese, vlastně tou nejlepší školou života?
Dokud budete snít, budete pořád na cestě, a v tom je vlastně to největší kouzlo.
Nevím, jestli se někdy budu moci nazvat spisovatelem, ale věřte mi, že i pisálkem býti, stačí vám ku lásce k žití.

Jan Mašata

Rodák z K. Varů, autor povídek, novel a románů pohybující se na hraně lyriky a drsnosti textů i příběhů. Má za sebou vydání několika děl, jak knih tištěných, tak jako e-knih. Začínal jako autor poeticko-lyrických formátů. V posledních letech se usadil ve sféře psycho-thrillerové s určitým erotickým nádechem, kde si zakládá na strhujícím spádu děje s jistou sociálně, nebo společensky konfrontační linkou. Rád nechává čtenáře tápat až do poslední kapitoly, kde prolíná více příběhů najednou a nechává je tak v určitém napětí a prostoru pro vlastní fantazii. Typickým znakem jeho stylu je užití mnoha neologismů v popisu děje, prostředí i postav. Tento karlovarský autor žije aktuálně v Plzni, kam často zasazuje zápletky svých příběhů.

Související knihy

Mašata, Jan

Petrklíč, 2021

Mašata, Jan

Petrklíč, 2021