Knihu Kocour, který zachraňoval knihy vydalo nakladatelství Prostor.

————

Hlavně a především: děda už není. Trochu drsný začátek příběhu, jenže tenhle fakt se dá popřít jen stěží. Nejde s tím dělat o moc víc než se skutečností, že ráno vychází slunce a že v poledne dostane člověk hlad. I kdyby nad tím chtěl zavřít oči, zacpat si uši a tvářit se, že o ničem neví, dědu mu to zpátky nevrátí. Realita byla neúprosná a Rintaró Nacuki proti ní stál bez jediného slova, jako zkamenělý. Navenek snad mohl působit jako opravdu klidný mladík. Což některým z návštěvníků pohřbu bezpochyby připadalo dost zvláštní. Na kluka, co chodí sotva na vyšší střední a právě nečekaně osiřel, se totiž Rintaró zdál klidný až moc. Když beze slova nehybně stál v koutku obřadní síně a díval se nahoru na portrét zemřelého dědy, působilo to až skoro mysticky. Rintaró ale zas tak velký kliďas nebyl. Jen si zkrátka nedokázal úplně spojit svého dědečka, který vždycky působil dojmem, že existuje mimo tento svět, s tak neslýchanou představou, jako je smrt. On, který považoval za naprosto samozřejmé, že do života jeho dědy, neúnavně a vytrvale proplouvajícího monotónní, téměř neměnnou každodenností, se smrtka jen tak vetřít nedokáže, teď sledoval, jak tu děda najednou leží a nedýchá, a měl přitom pocit, že pozoruje scénu z nevydařeného dramatu. Opravdu, dokázal by si bez problémů představit, jak se děda, který ve své bílé rakvi vypadal úplně stejně jako vždycky, najednou zvedne, jako by se nic nestalo, zabručí své obvyklé „tákže“, na petrolejových kamínkách uvaří vodu a navyklým postupem si udělá černý čaj. Představil by si to docela snadno, realita však byla jiná.
Děda už neměl nikdy otevřít oči, natožpak vzít do ruky svůj oblíbený čajový šálek. Jenom tu ležel v rakvi, mlčky a vlastně tak trochu majestátně. V obřadní síni mezitím nezúčastněný hlas dál odříkával sútry, až se z toho člověku klížily oči, a po troškách se trousící a zase mizející smuteční hosté tu a tam prohodili k Rintaróovi pár slov. Hlavně a především: děda už není. Ta skutečnost začínala Rintaróovi konečně docházet.
„Dědo, to je strašný,“ uklouzlo mu nakonec tichounce, nikdo mu ale neodpověděl. Rintaró Nacuki je jenom středoškolák. Docela normální středoškolák, který není moc vysoký, nosí silnější brýle, je pobledlý a málomluvný, je pohybový antitalent, nemá žádný předmět, v němž by nějak vynikal, ani žádný oblíbený sport. Poněvadž se jeho rodiče rozvedli, když byl ještě malý, a navíc mu matka umřela mladá, vzal si ho k sobě, když začal chodit na základní školu, jeho dědeček. A od té doby žili pořád spolu. Okolnost snad trochu zvláštní na to, že byl koneckonců jen středoškolák, pro něj samotného to ale představovalo jen drobný detail v každodenní bezútěšné realitě jeho života. Teď, po dědově smrti, se ale věci poněkud zkomplikovaly. Jelikož ta smrt přišla tak nečekaně. Jednoho obzvlášť studeného a nepříjemného zimního rána se děda, který byl vždycky ranní ptáče, najednou neukázal v kuchyni, a když to Rintaróovi přišlo divné a nakoukl do potemnělého pokojíku v tradičním japonském stylu, našel ho tam zachumlaného do přikrývek a už bez dechu. Nezdálo se, že by trpěl, vypadal spíš jako spící socha a doktor ze sousedství, který sem zanedlouho přispěchal, usoudil, že zřejmě děda skonal na náhlou srdeční zástavu a neměl ani čas trpět.
„Měl milosrdnou smrt,“ konstatoval.
Že Rintaróovi v tu chvíli přišlo silně nepatřičné spojovat dohromady pojmy „smrt“ a „milosrdný“, bylo nejspíš tím, jak byl otřesený. Doktor ve skutečnosti nejspíš dobře pochopil, v jak náročné situaci se Rintaró ocitl, jelikož netrvalo dlouho a kde se vzala, tu se vzala, z dálky si to k němu domů přihasila jedna příbuzná, které říkal tetičko. Tahle dobrosrdečná paní pak hbitě a obratně zařídila všechno potřebné, od procedur s vystavením úmrtního listu až po různé pohřební a další ceremonie. Rintaróovi, který všechno bedlivě sledoval, to sice pořád připadalo skoro neskutečné, přece jen ho ale napadlo, že by bylo namístě tvářit se aspoň trochu zkroušeně. I tak se mu ale zdálo divné, že by se měl před dědovým pohřebním portrétem usedavě rozplakat. Divné, hloupé a falešné. Dokázal si představit, že se děda v rakvi ušklíbne a napomene ho, ať toho hned nechá. A tak se stalo, že Rintaró zachoval až do konce rozloučení s dědou naprostý klid. Když bylo po všem, zůstala mu jenom ustaraná tetička… a jedna prodejna.
Finanční závazky mu z ní žádné neplynuly, jako dědictví ale kdovíjakou cenu taky neměla. Nesla označení Nacukiho knihkupectví a byl to mrňavý antikvariát ukrytý v jednom městském zákoutí.
„Jo, u Nacukiho člověk najde jen to nejlepší,“ zazněl Rintaróovi v uších mužský hlas.
„Myslíte?“ odpověděl stručně, ani se přitom neotočil a dál sledoval veliké knižní regály před sebou. Byly masivní, od země až po strop, a v nich nespočetné řady knih. Shakespeare a Wordsworth, Dumas a Stendhal, Faulkner, Hemingway a Golding… Nesčetná mistrovská veledíla z celého světa shlížela na Rintaróa z polic a velebný majestát z nich přímo čišel. Byly to do poslední knihy z druhé ruky, které už měly něco odslouženo, nevypadaly ale ani trochu opotřebovaně – zřejmě zásluhou dědy, který nelitoval námahy k jejich každodennímu ošetřování. Hned u nohou mu hoří doruda rozpálená kamínka na petrolej, která už taky mají něco za sebou. Snaha jim rozhodně neschází, moc toho ale nezmůžou, a v prodejně je proto překvapivě chladno. I Rintaró sám ale ví, že za to, že tu teď člověka tolik mrazí, nemůže jen nízká teplota okolního vzduchu.
„Zatím bych si vzal tuhle a tuhle. Kolik to dělá dohromady?“
Rintaró pootočí hlavu za hlasem, který se ho ptá, přivře oči a špitne: „Tři tisíce dvě stě jenů.“
„Paměť máš koukám pořád vynikající.“
Nepošklebuje se mu nikdo jiný než o rok starší spolužák ze střední Rjóta Akiba. Vytáhlý, s veselým výrazem v očích, přímo překypuje klidnou sebedůvěrou, která však nepůsobí nesympaticky. Kromě svalnaté postavy, vytrénované ve školním oddíle basketbalu, má taky hlavu s nejlepším mozkem v ročníku. Nadto je to syn praktického lékaře z jejich čtvrti, takže se v jednom kuse učí hory dalších věcí. Ten kluk je vlastně Rintaróův dokonalý protiklad.
„A tady bude ještě další úlovek!“
Na ta slova vyskládá Akiba na pult ještě pět nebo šest jiných knížek. Tenhle kluk je nejen dobrý ve sportech i ve studiu, ke všemu je to ještě i velký čtenář a patří mezi několik málo stálých zákazníků Nacukiho knihkupectví.
„Tohle je fakt super podnik.“
„Děkuju mockrát. V klidu si prosím vyber podle libosti. Všechny knihy jsou se slevou, máme finální výprodej před uzavřením obchodu.“
Rintaró to pronese tak bezvýrazným tónem, že není poznat, jestli mluví vážně, nebo si dělá legraci. Akiba na moment zmlkne. „To s tvým dědou je mi moc líto,“ dodá pak tišeji. Znovu se zadívá na regály s knihami, jako by v nich pátral po dalších svazcích.
„A to si tu ještě nedávno tak klidně četl,“ dodá nenuceným tónem. „Kdo to mohl tušit?“
„Pravda,“ souhlasí Rintaró.
Vysloví to ale studeně a přezíravě, jako pouhou frázi. Akiba nevypadá, že by se ho to zvlášť dotklo. Otočí se k Rintaróovi, zahleděnému nahoru k policím plným knih.
„Ale fakt není dobrý, že jsi potom, co ti umřel děda, přestal chodit do školy. Všichni si o tebe dělají starosti.“
„Kdo všichni? Nevzpomínám si na nikoho, kdo by o mě měl starost.“
„No jo, ty vlastně skoro nemáš kamarády, co? Na nikoho se nevážeš a je ti dobře,“ přitakal krátce Akiba. „Jenže tím možná děláš starosti dědovi. A ten pak nedojde klidu a může tu dál bloumat jako duch. Ke starým lidem se musíš chovat slušně a nepřidělávat jim problémy.“ Jsou to příkrá slova, v Akibově hlase ale zaznívá i jakási laskavá starostlivost. Snad právě díky Nacukiho knihkupectví se tenhle vzorný starší spolužák překvapivě tolik stará o svého samotářského mladšího kolegu. I ve škole ho každou chvíli přátelsky osloví a pouhý fakt, že k nim do podniku nepřestal chodit ani v téhle zapeklité situaci, jasně svědčí o tom, že ho opravdu zajímá, jak se Rintaróovi daří. Chvíli zamlklého Rintaróa pozoruje a pak dodá: „Budeš se asi stěhovat, co?“ Asi, kývne Rintaró a stále se dívá nahoru do knihovny.
„Chce se mě ujmout moje teta.“
„A kde bydlí?“
„Netuším. Po dědově smrti jsem ji viděl poprvé v životě.“
Rintaró to říká odlehčeným tónem, ale právě ten tón jako by bránil člověku odhadnout, co si doopravdy myslí. Akiba maličko pokrčí rameny a znovu se zadívá na knihy, které si vybral.
„Takže finální výprodej, říkáš?“
„Už je to tak.“
„Škoda, další knihkupectví, co by mělo knižní fondy jako to vaše, se už nikde nenajde. Podniků, kde mají kompletního Prousta v pevné vazbě, je jen málo. A Okouzlenou duši, kterou jsem sháněl celou věčnost, jsem našel taky až tady u vás.“
„Slyšet tohle děda, měl by velikou radost.“
„Kdyby byl naživu, mohl jsem ho potěšit ještě víc. Jelikož i mně fakt hodně pomohlo, že jsem tvůj kamarád, protože jsem se díky tomu snadno dostal ke spoustě super knih. A teď se budeš takhle narychlo stěhovat.“
Akiba se snaží mluvit drsně, ale vlastně tím projevuje starostlivost. Jenže Rintaró momentálně není ve stavu, kdy by na to dokázal říct něco inteligentního. Jen tiše zírá na stěny knihkupeckého krámu. Které lemují impozantní řady svazků. Třebas je tenhle podnik „jen“ antikvariát, nachází se tu soubor knih, jaký nepodléhá jen tak nějakým módním vlivům, najdete tu i nemálo knížek, co se už nedají sehnat vůbec, a člověk musí vážně obdivovat, jak dobře ten obchod při takovém uspořádání prosperuje i v dnešních časech. Akibova pochvalná slova jsou plně opodstatněná i v případě, že si odmyslíme to, co říkal jenom z ohleduplnosti.
„A nakdy plánuješ stěhování?“
„Nejspíš tak za týden.“
„Nejspíš? Koukám, že bereš věci pořád stejně s nadhledem.“
„Přesněji to nevím. A beztak nemám na vybranou.“
„Asi ne.“
Akiba znovu maličko pokrčí rameny a zadívá se na malý kalendář, co visí u pultu s pokladnou.
„Příští týden jsou ale zrovna Vánoce. Což pro tebe asi taky nebude nejsnazší.“
„To mi ani moc nevadí. Na rozdíl od tebe nemám žádné zvláštní plány.“
„Plány? Ty si myslíš, že je kdovíjaká výhra, když si to mám všecko organizovat? Skoro si říkám, že bych ten večer nejradši strávil hezky v klidu úplně sám čekáním na Santa Clause.“ A Akiba se svému vtipu chvíli hlasitě řehtá. Rintaró mu na to ale odpoví jen tichounkým „Opravdu?“ a už nic nedodá. Akiba se zatváří trochu zklamaně a povzdechne si.
„Možná ti připadá, že v tuhle chvíli už nemá smysl chodit do školy, ale nezapomínej, co se říká: Pták, který odlétá pryč, nenechává hnízdo v nepořádku. Nehledě na to, že leckdo z tvojí třídy si o tebe přece jenom dělá starosti.“ Na pultě s pokladnou, kam se teď Akiba letmo zadíval, leží pár potištěných papírů a sešit. Takový ten, co se do něj píšou omluvenky, když člověk nepřijde do školy. Nepřinesl ho Akiba. Jen před chvilkou mu ho doručila předsedkyně třídy. Spolužačka, co bydlí jen kousek od něj, jmenuje se Sajo Juzuki a s Rintaróem se znají už od základní školy. Velice rázná a spořádaná a s nemluvným, uzavřeným Rintaróem si nejsou nijak zvlášť blízcí. Když se tu zastavila se sešitem a uviděla Rintaróa, jak nepřítomně hledí nahoru do regálů s knihami, okázale si povzdechla.
„Dřepíš si tu v krámě a vypadáš, jako bys neměl jedinou starost. Vede se ti dobře?“ Dobře? Rintaró jenom pokrčil rameny. Předsedkyně třídy se zamračila a pak se obrátila k Akibovi, který stál jen kousek opodál. „A ty? Hodláš se tu s ním vybavovat dlouho? Na basketu se už po tobě všichni shánějí.“ A potom bez ohlédnutí odešla. Vůbec se nebála mluvit zpříma, ani se starším spolužákem. Tenhle rázný přístup byl pro Sajo Juzuki typický a byl daleko přirozenější než nějaká ironizovaná ohleduplnost a soucitné pohledy. Rintaró ji za to obdivoval.
„No jo, to je ta vaše zarytá třídní předsedkyně.“
„Bere všechno hrozně zodpovědně. Ten notes na omluvenky mi sem přece nemusela nosit osobně…“
Nejspíš sem zašla i proto, že bydlí nedaleko, když si ale Rintaró představí, že ani pro ni nebylo nejsnazší udělat si takovou zacházku v roční dobu, kdy jde člověku zimou pára od pusy, je mu jí upřímně líto.
„Dohromady to tedy bude za šest tisíc jenů,“ řekne Rintaró a zvedne se. Akiba povytáhne obočí.
„Na to, žes říkal něco o finálním výprodeji, to teda moc velká sleva není.“
„Deset procent. Níž jít nemůžeme. Když jsou to všechno tak slavné knížky.“
„Jojo, to jste celí vy – knihkupectví Nacuki v plné kráse.“
Akiba se zasměje, vytáhne z peněženky bankovky, vezme ze stolu odloženou šálu a rukavice a přehodí si přes rameno kabelu.
„Koukej se zítra ukázat ve škole,“ dodá ještě. Načež nasadí svůj obvyklý radostný úsměv a vyjde z knihkupectví. V obchodě najednou všechno ztichne, a než by se kdo nadál, nadejde soumrak, kdy se za dřevěnou mřížkou vstupních dveří všecko zabarví doruda. V koutě prodejny tichounce brblají kamínka, ve kterých pomalu dochází petrolej. Je čas jít nahoru do patra a začít chystat večeři. Jelikož to býval jeho úkol i v dobách, kdy ještě žili společně s dědou, není to pro Rintaróa žádná práce navíc. Chvíli ale ještě zůstane stát bez hnutí a jen pozoruje vchod. Večerní slunce mezitím kleslo níž, v kamínkách došlo palivo a v místnosti zavládla zima, Rintaró tam ale pořád stál jako zkamenělý.

O autorovi

Sósuke Natsukawa je japonský lékař, spisovatel a scénárista, který se narodil v roce 1978 v prefektuře Ósaka. Vystudoval lékařskou fakultu na univerzitě Šinšú a vykonává lékařskou praxi v nemocnici v převážně venkovské prefektuře Nagano. Jeho několikasvazkový románový debut z roku 2009, získal několik cen a v Japonsku se ho prodalo přes tři miliony výtisků. Jeho román Kocour, který zachraňoval knihy se prodal do více než třiceti jazyků po celém světě.

Zdroj informací: Kosmas

Nakladatelství PROSTOR vzniklo v prosinci roku 1989 jako přímý pokračovatel samizdatové edice Prostor a stejnojmenné revue, která vycházela od roku 1982 v nepravidelných periodách. Nakladatelství se hlásí k hodnotám evropského liberalismu. Vedle beletrie se orientuje na historii a kulturní dějiny s přesahem do ostatních společenskovědních oborů. V hlavní ediční řadě vycházejí díla, jejichž autory nakladatelství považuje za kmenové a zároveň čtenářsky nejúspěšnější – jde například o prózy německého spisovatele Bernharda Schlinka či romány Američana Paula Austera. Vedle zahraničních prozaiků jsou zastoupeni i domácí autoři, například Edgar Dutka, Eda Kriseová, Lenka Procházková, Jan Vávra či Martin Komárek.

Související knihy

Nacukawa, Sósuke

Prostor, 2022