Čtení ke kávě: Proč si upřímně myslím, že je navýsost důležité, abyste četli Muminky (Veronika Opatřilová)

Proč si upřímně myslím, že je navýsost důležité, abyste četli Muminky

7.2.2023 Veronika Opatřilová Bez komentáře

„Velký odjezd je stejně významný jako první řádky knihy. Ty rozhodují o všem.“

Kdykoliv hledám expresní radu či se nemůžu rozhodnout nebo když je mi docela nanic, natáhnu se po drobné knížce Muminí moudra (vyšla v nakladatelství Albatros, 2006), kterou jsem kdysi dostala darem, náhodně vyberu jednu stránku a přečtu si, co mi Mumini sdělují. Knížka je totiž výběrem toho nejlepšího ze všech muminích příběhů. Moudra nahuštěna a připravena k okamžitému použití.

„Není zvláštní, že dovedeme být trudnomyslní a zlí z toho, že se máme dobře?“

Moje láska a obdiv k Tove Jansson začala právě s muminími příběhy, s knížkami vydanými v devadesátých letech nakladatelstvím Albatros s dokonalým překladem Libora Štukavce. Mnohem později si ke mně našly cestu i knihy pro dospělé, nejprve sbírka dopisů Tove Jansson, jež jsem četla ve Švédsku a ve kterých se mi odhalila celá komplexní a fascinující osobnost této finsko-švédské spisovatelky a umělkyně.

„Máme nejraději to, co je mírně proměnlivé a rozmarné, nenadálé a zvláštní.“

Brzy poté jsem propadla nenápadnému a strohému kouzlu knih jako Fair Play (vyšlo česky s Dcerou sochaře, Argo, 2022), Letní knížka (vyšlo česky v roce 2011, nakladatelství Plus) nebo The True Deceiver. I knihy pro dospělé fungují na stejném principu nezachytitelného kouzla obyčejnosti a hlubokých pravd, které jsou tak jednoduché a obyčejné, až jsou geniální. Nikdy jsem nebrala Muminky jako knížky pro děti. Vracím se k nim pokaždé, když v životě trochu tápu nebo potřebuju cítit teplo domova a ubezpečení, že všechno bude zase v pořádku, že tam někde na verandě čeká tác s obloženými chleby a horkou kávou.

„Jedni zůstanou a druzí odejdou, tak je to vždycky. Každý si může vybrat, co mu vyhovuje, ale musí se rozhodnout včas a nikdy nesmí váhat.“

A proto si myslím, že byste měli Muminky číst. Ať už poprvé nebo znovu. Ať už se jedná o symbolický příběh Kometa, vtipně ironický příběh s názvem Tatínek píše paměti, nebo mou nejoblíbenější – melancholickou a bolestně krásnou knihu Pozdě v listopadu.

Tove Jansson skrz pohádkové postavičky vyjadřuje svou vlastní lásku k životu i údiv nad světem, člověkem a životem vůbec a nabízí nám i nesmírně krásný filozofický, a přesto zcela obyčejný přístup, jak život zvládat. S odvahou, odhodláním a svačinou.

Veronika Opatřilová

Miluje pečení sušenek a vůni kardamomu, chodí denně do lesa a má jednu kočku, i když by jich rozhodně chtěla víc. Škola ji nikdy nebavila, ale bavily ji jazyky, proto pracuje jako překladatelka ze švédštiny. Píše skoro pořád, občas na blog Sverige.cz o Švédsku, občas povídky a hodně romány. Myslí si, že nejlepším místem pro život je ostrov, jakýkoli, protože kamkoli se člověk podívá, všude uvidí moře.