Dnes jsme pro vás připravili ukázku z knihy Ve jménu cti,
kterou vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Pokud šlo o mrtvé, nejlepší ze všeho bylo předstírat, že je nevidíte. Cas se to musel chtě nechtě naučit hned na začátku, když udeřil mor a země kolem něj byla plná zakrytých těl. A nyní když přecházel most, po boku s duchem, který s ním usilovně držel krok, mu bylo jasné, že se bude muset snažit ještě mnohem víc. Protože tenhle konkrétní duch začínal mít podezření. Cas ho znal. Jmenoval se Izaro. Za života hlídal most sousedící s pozemky po Casových předcích. Prošedivělý výběrčí mýta s černým plnovousem, který mu přetékal až na hruď, kompaktní jako tělo zvířete. Takže Izaro už to má taky za sebou. Kdo tu vůbec zbyl?
„Chlapče?“ oslovil ho Izaro hrubým, přísným hlasem. Zaskočil Case nepřipraveného, když se za ním zjevil zpoza stromu poblíž vjezdu na most. Cas nedokázal včas zamaskovat svůj úlek a Izaro musel spatřit něco – uvědomění či poznání –, co mu nasadilo brouka do hlavy.
(…)
„Ty mě vidíš, chlapče?“
Cas zívl. Došli už doprostřed mostu. Cas s klisnou pokračoval v chůzi, ale Izaro se zastavil. Konečně. Hlídač a výběrčí se nechal oblafnout. Cas za sebou uslyšel jen tiché zamumlání:
„Ále. Pitomý jako pytel koček. Přesně jako jeho matka.“
Cas strnul. Jen na kratičký okamžik. Ale stačilo to. Izaro se jedním švihem ocitl před Casem a vítězoslavně rozhodil paže.
„Takže mě vidíš! Já to věděl.“
Cas zavrčel: „Jdi mi z cesty.“ Posunul se doprava. Výběrčí mu zastoupil cestu. Posunul se doleva. Totéž. Cas nechtěl projít skrz něj, i když to šlo. Udělal to jednou a věděl, že už nikdy nezapomene na ten odporný pocit, jako když se mu kolem vnitřnost ovíjejí červi. Tenkrát ho to srazilo na kolena a pozvracel se do hlíny. Naštvaný Cas se napřímil do celé své výšky a vztekle přimhouřil oči. Bylo mu osmnáct let, poslední tři roky strávil mimo domov a za tu dobu vyrostl tak, že se mohl výběrčímu podívat zpříma do očí. Vylekalo je to oba dva.
„Co chceš?“ zeptal se Cas.
„Co já…? Jak to, že mě vidíš?“
„Nevím.“
Tuhle otázku si Cas sám pokládal mnohokrát. Jestli viděl duchy i někdo jiný, Cas o tom nevěděl. Nebyla to ostatně věc, na kterou jste se někoho ptali nebo ji někomu přiznávali, pokud jste chtěli mít klid. Blázinců bylo dost, a ani jeden z nich nebyl pěkný. „Je to všechno? Pak ti přeju hezký den, výběrčí mýta.“ Čekal, až Izaro pochopí jeho narážku a ustoupí mu z cesty.
(…)
„Pohřbíš mě?“
Cas se zastavil. Promluvil, aniž by se ohlédl. „Urazil jsi památku mé matky, a teď čekáš, že pro tebe udělám tohle?“
„Ále. To jsem řekl, jen abych tě rozčílil –“
Cas střelil pohledem přes rameno. „No, tak to se ti povedlo.“
„Lorde Cassiapee…“ Cas se na zvuk svého celého jména zašklebil. Izaro si toho nevšímal. Hleděl k opačnému konci mostu, opodál nějž stál kamenný domek. Po celá staletí sloužil jako místo, kde pracovali a přespávali výběrčí mýta. „Nezůstal nikdo, aby mě zaopatřil. Už přišla zvířata.“
Jeho slova vyvolala v Casově mysli sled hrůzu nahánějících obrazů. Zdráhavě zamžoural k domku. Část doškové střechy se propadla. Něco takového by se nikdy nestalo, kdyby Izaro zůstal naživu. Dveře zůstaly dokořán, vytržené z horního závěsu, takže se křivě opíraly pouze o ten spodní. Už přišla zvířata.
„Prosím,“ dodal Izaro.
Cas se podíval na své ruce. Zjizvené, mozolnaté. Ruce zvyklé pohřbívat mrtvé. Doufal, že už s tím skončil.
„Máš lopatu?“
Úleva na Izarově tváři ho až zahanbila. Cas se od něj odvrátil a předstíral, že ji nevidí.

———————————————-

K dispozici je pro vás také kompletní  ukázka.

———————————————-

O autorce

Makiia Lucier vyrostla na tichomořském ostrově Guam a vystudovala žurnalistiku a knihovnictví na Oregonské univerzitě a Wisconsinské univerzitě v Madisonu. Její knihy se objevily na mnoha významných seznamech, včetně nejlepších knih pro děti podle Americké asociace knihkupců. Její debutový román A Death-Struck Year (Smrtící rok) se odehrává v Portlandu v Oregonu během pandemie španělské chřipky v roce 1918. Inspirací v její tvorbě je jí mj. láska k filmům s Indianou Jonesem, stejně jako celoživotní fascinace starými mapami. V současnosti žije Makiia Lucier s rodinou v Oregonu.

Zdroj informací: web autorky

Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Související knihy

Lucierová, Makiia

Cosmopolis, 2022