Carrie Ryanová – Les rukou a zubů

Matka mi vyprávěla o oceánu. Říkala, že existuje místo, kde není nic než voda, kam až oko dohlédne, voda, která se pořád převaluje, žene se k vám a pak zase utíká. Jednou mi ukázala obrázek a tvrdila, že na něm je moje praprapra-babička stojící jako dítě u oceánu. Od té doby už uplynula spousta let a ten obrázek kdysi dávno lehnul popelem, ale já si na něj pamatuju, na to, jak byl vybledlý a odrbaný. Malá holčička obklopená nicotou.

V matčiných příbězích, které se předávaly už od dob je-jích pra a prababiček, oceán zněl jako vítr ve větvích a muži brázdívali jeho vody. Jednou, když jsem už byla starší a naše vesnice trpěla suchem, jsem se matky zeptala, proč máme roky, kdy nám prameny takřka vyschnou, když někde exis-tuje tolik vody. Řekla mi, že oceán se pít nedá – ta voda je plná soli.

Tehdy jsem jejímu vyprávění o oceánu přestala věřit. Jak by mohlo být na světě tolik soli a jak by mohl Bůh připustit, aby tolik vody zůstalo bez užitku?
Avšak někdy, když stojím na kraji Lesa rukou a zubů a dí-vám se do divočiny, která se táhne donekonečna, přemýš-lím, jaké by to bylo, kdyby všude byla jenom voda. Zavírám oči a naslouchám větru v korunách a představuju si svět slo-žený jenom z vody, která se mi uzavírá nad hlavou.

Byl by to svět bez nečistých, svět bez Lesa rukou a zubů.

Matka často stává vedle mě, zvedá si ruku k očím, aby si zastínila pohled před sluncem, a dívá se za ploty ke stro-mům a keřům, protože vyhlíží, jestli si pro ni nejde její manžel.
Jako jediná věří, že se neproměnil – že se domů jednou může vrátit jako stejný člověk, který odcházel. Já se nadě-je na otce vzdala už před mnoha měsíci, pohřbila jsem bo-lest z toho, že jsem ho ztratila, jak nejhlouběji to jenom šlo, abych mohla dál žít. Teď se občas bojím chodit na kraj lesa a vyhlížet za plot. Obávám se, že ho tam uvidím s ostatní-mi: v roztrhaných šatech, s povislou kůží, žadonícího s dě-sivým sténáním, prsty odřené až na kost z toho, jak škrábou o drátěné pletivo.

Nikdo ho neviděl, a to dává matce naději. Večer se mod-lí k Bohu, aby otec našel nějakou enklávu podobnou naší vesnici. Aby někde v tom hustém lese nalezl bezpečí. Ale nikdo jiný už nedoufá. Sestry tvrdí, že naše vesnice zůstala na světě jediná.

Můj bratr Jed se dobrovolně přihlásil na směny v hlíd-kách ochránců, které dohlížejí na linii oplocení. Vím, že si stejně jako já myslí, že náš otec se změnil na nečistého, a jenom doufá, že ho najde při hlídce a zabije ho dřív, než matka zjistí, co se z jejího manžela stalo.

Někteří lidé v naší vesnici zešíleli, když viděli své milova-né jako nečisté. Jednu ženu – matku – pohled na syna na-kaženého při hlídce šokoval natolik, že se upálila. Shořela přitom půlka vesnice. Byl to ten požár, který zničil dědictví naší rodiny, když jsem byla malá, a zpřetrhal poslední pou-ta, která jsme měli k lidem před Návratem – ačkoli většina z nich byla už tehdy tak vetchá, že z nich zbývaly spíše jen záblesky vzpomínek.

S Jedem matku bedlivě sledujeme a nikdy jí nedovoluje-me přiblížit se k plotu bez doprovodu. Občas nám při tom hlídání pomáhala i Jedova manželka Beth, než musela uleh-nout, protože čeká první dítě. Teď je to jenom na nás.
—
A pak za mnou jednou přijde Bethin bratr, zrovna když má-chám prádlo u jednoho z postranních ramen velké řeky. Harold je můj kamarád, co si pamatuju. Je jedním z mála lidí ve vesnici, kteří jsou v mém věku. Podá mi kytičku di-vokých květů, vezme mi mokrá prostěradla z ruky a potom tam sedíme a díváme se, jak voda proudí přes kameny, a on ta prostěradla ždímá, na mnohokrát přeložená, aby je co nejvíc vysušil.

„Jak se má matka?“ ptá se, protože je to zdvořilý člověk.

Sklopím hlavu a umyju si v řece ruce. Vím, že bych se už měla vrátit, i tak jsem si dnes dopřála pro sebe času víc než dost a ona už tam nejspíš neklidně přechází a čeká na mě. Jed má dlouhou hlídku na kraji vesnice, kontroluje pev-nost plotů, a matka ráda tráví odpoledne poblíž lesa, aby mohla vyhlížet otce. Musím tam být, abych ji případně utěšila. Abych ji držela dál od plotu, kdyby otce spatřila. „Pořád ještě doufá,“ říkám.

Harry soucitně mlaskne. Oba víme, že už nezbývá moc naděje.

Jeho ruce se pod vodou natáhnou a stisknou mi dlaně. Už celé měsíce tuším, že to přijde. Viděla jsem, jak se na mě dívá, jak se jeho pohled změnil. Jak se do našeho přátelství vkrádá napětí. Už nejsme děti a nejsme jimi už dlouho.

„Mary, já…“ Odmlčí se. „Doufal jsem, že bys se mnou mohla příští týden jít na oslavu dožínek.“

Podívám se na naše ruce pod vodou. Cítím, jak se mi prs-ty v tom chladu svraskávají. Jeho kůže je poddajná a měk-ká. Přemýšlím o jeho nabídce. Oslava dožínek na sklon-ku léta je přesně tou chvílí, kdy se mladí, kteří už mají věk na sňatek, obvykle dávají dohromady. Na podzim začínají námluvy a pár se pak za krátkých zimních dnů snaží zjistit, jestli spolu bude ladit. Skoro každé takové dvoření skončí na jaře Přísliby – týdenními oslavami, během nichž se sklá-dají manželské sliby a konají se křty. Námluvy se nevydaří jenom výjimečně. V naší vesnici se sňatky neuzavírají z lás-ky – tady jde o závazek.

Každý rok se divím, jaké páry se to kolem mě dávají do-hromady. Divím se, jak si bývalí kamarádi z dětství najed-nou nalézají partnery, navazují pouta, připravují se na další krok. Zaslibují se jeden druhému a zahajují námluvy. Vždyc-ky jsem předpokládala, že se totéž stane i mně, až ten čas
přijde. Věděla jsem, že kvůli nemoci, která vyhladila tolik příslušníků mé generace, když jsem byla malá, bude ještě důležitější, aby se mladí lidé ve vhodném věku dopracovali manželství – tak důležité, že hrozí nedostatek volných dí-vek, které by svůj život mohly obětovat Sesterstvu.

Dokonce jsem doufala, že budu mít štěstí a nakonec na-jdu nejen manžela, ale navíc i lásku – jako moji rodiče.
Ačkoli jsem však v posledních dvou letech byla jed-nou z mála vhodných dívek, nějak jsem zatím zůstávala stranou.

Poslední týdny jsem se starala jenom o to, že můj otec zmizel za ploty. Starala jsem se o matčino zoufalství a opuš-těnost. Starala jsem se o vlastní smutek. Až do tohoto oka-mžiku mě nenapadalo, že budu tou poslední, kterou někdo požádá o doprovod na dožínky. Nebo že by se mě nikdo ani zeptat nemusel.

Částečně se nedokážu ubránit myšlenkám na Harryho mladšího bratra Travise. To jeho pozornost jsem se přes léto snažila upoutat, jeho přátelství jsem toužila proměnit v něco víc. Ale on na mé nenápadné a rozpačité flirtování nijak nereagoval.
Harry jako by mi četl myšlenky. „Travis pozval Cassand-ru,“ prohlásí a já se neubráním pocitu prázdnoty a malos-ti a mám zlost, že moje nejlepší kamarádka získala to, co já získat nedokázala. Že má Travisovu pozornost a já ne.

Nevím, co na to říct. Myslím na to, jak se slunce rozehra-je Travisovi ve tváři, když se usmívá, podívám se Harrymu do očí a snažím se najít stejné hry světla. Ale vnímám pouze jeho dotek pod vodou.

Místo odpovědi se jenom pousměju, protože se mi ulevi-lo, že mě někdo konečně pozval, i když se tak trochu ptám, jestli to naše celoživotní kamarádství vůbec může během temných zimních měsíců námluv přerůst v něco víc.

Harry se zakření, nakloní ke mně hlavu a já dokážu mys-let jenom na to, že jsem nikdy nezatoužila, abych první po-libek dostala zrovna od něj. Ale než stačí přiložit rty k mým ústům, uslyšíme to.

Sirénu. Je stará a poslední dobou se už používá málokdy, proto v ní napřed zapraská a zasípe, než se rozkřičí naplno.
Harry se mi podívá do očí, obličej má jen vlásek od mého.
„Dneska měla být nějaká zkouška?“ zeptám se.

Vrtí hlavou, třeští oči a já je nejspíš musím mít vyvalené stejně. Jeho otec vede ochránce, Harry by věděl, kdyby se plánovalo nějaké cvičení. Postavím se a chystám se rozběh-nout co nejrychleji zpátky do vesnice. Každičký centimetr kůže mě svrbí, srdce mám sevřené jak v pevné pěsti. Doká-žu myslet jenom na matku.

Harry mě však popadne za paži a stáhne mě dozadu. „Měli bychom zůstat tady,“ prohlásí. „Je to tak bezpečněj-ší. Co když byly narušeny ploty? Musíme si najít nějakou plošinu.“ Vidím, jak se mu do očí vkrádá strach. Jeho prs-ty se mi zarývají do zápěstí, jako by mě držel pařát, ale já se od něj odtahuju, odstrkuju jeho ruce i tělo, dokud nejsem volná.

Vyškrábu se na kopec směrem ke středu vesnice a igno-ruju přitom klikatou cestičku, místo toho se chytám větví a listí, abych se po prudkém svahu vytáhla vzhůru. U vrcho-lu se ohlédnu, Harry pořád ještě stojí u potoka, ruce si drží před obličejem, jako by nesnesl pohled na to, co se děje nad
ním. Vidím, jak pohybuje rty, jako by za mnou něco volal, ale slyším jenom sirénu – zvuk, který se mi propaluje do uší a jehož ozvěna se odráží kolem mě.

Celý život mě na tu sirénu cvičili. Než jsem uměla cho-dit, už jsem věděla, že siréna znamená smrt. Znamená, že někde bylo narušeno oplocení a že se mezi nás dostali ne-čistí. Znamená, že máme popadnout zbraně, utéct na ně-kterou z vyvýšených plošin a vytáhnout nahoru žebříky – i kdybychom museli nechat dole někoho živého.

Když jsem vyrůstala, matka mi vyprávěla, jak na samém počátku, když její prapraprababička byla ještě dítě, siréna vyřvávala ve vesnici sužované nečistými v podstatě bez ustá-ní. Ale pak se posílilo oplocení, vznikly hlídky ochránců a útoků nečistých ubývalo, až jsem si teď nemohla vzpome-nout, kdy v posledních letech siréna neznamenala jenom cvičení. Vím, že i za mého života bylo oplocení narušeno, ale také vím, že umím velmi dobře vytěsnit vzpomínky, kte-ré se mi nehodí. Nečistých se bojím dost i bez nich.

Čím víc se blížím ke kraji vesnice, tím postupuju poma-leji. Už vidím, že plošiny v korunách stromů se zaplnily lid-mi, někteří vytáhli žebříky nahoru. Všude kolem mě panuje chaos. Matky vlečou své děti do bezpečí, nástroje všedního dne leží pohozené v prachu a trávě.

A najednou sirény umlknou, nastane ticho a všichni ztuhnou. Dítě se znovu rozkřičí, slunce se ukryje za mra-kem. Spatřím malou skupinku ochránců, někoho táhnou ke Katedrále.
„Matko,“ špitnu a všechno se ve mně rázem zhroutí. Pro-tože vím. Vím, že jsem se neměla zdržovat u řeky s Harrym, neměla jsem mu dovolit, aby mě držel za ruku, zatímco matka na mě čeká, abych ji doprovodila k plotu.

Prkenně dojdu ke vchodu do Katedrály, staré kamenné stavby z dob dávno před Návratem. Její silná dřevěná vrata jsou otevřená a sousedé ustupují stranou, když spatří, jak se blížím, avšak nikdo se mi nepodívá do očí. Na kraji davu zaslechnu někoho špitnout: „Byla moc blízko plotu, necha-la se jedním chytit.“

Uvnitř se zdá, že kamenné zdi vysály všechno teplo dne, na pažích mi naskočí husí kůže. Panuje tu přítmí. Vidím, jak sestry obklopují naříkající a vzpouzející se ženu – není to však nečistá. Matka věděla, že se nemá nikdy přibližo-vat k plotům – k nečistým. Naše vesnice tak přišla o mno-ho lidí. Musela za plotem spatřit mého otce. Zavírám oči a tělem mi znovu projíždí dávno potlačená bolest z toho, že jsem ho ztratila.

Měla jsem tam být s ní.
Chci se schoulit do klubíčka, schovat se před vším, co se přihodilo. Místo toho jdu za matkou, pokleknu před ní, položím jí hlavu do klína, chytnu ji za ruku a tu si dám do vlasů.
Kdybych dokázala svůj život svařit na dřeň, vypadalo by to právě takhle: mám hlavu v mámině klíně, její dlaně ve svých vlasech, sedíme před ohněm a ona mi vypráví his-torky o životě před Návratem, předávané ženami naší rodi-ny z pokolení na pokolení.

Teď má matka dlaně ulepené. Vím, že jsou pokryté krví. Zavřu oči, abych se na to nemusela dívat a abych neviděla, jak moc je zraněná.
Matka je nyní klidnější, její ruce mě instinktivně zatahají za vlasy a stáhnou z nich gumičku. Houpe mě a říká cosi tak
potichu, že jí nerozumím.

Sestry nás nechají pro tu chvíli být. Shluknou se v rohu s výkvětem ochránců – se Spolkem – a já vím, že rozhodují o matčině osudu. Jestli je jenom poškrábaná, budou ji hlí-dat, přestože tímto způsobem se nakazit nemohla. Ale jest-li je pokousaná, a tím pádem nakažená nečistým, nabízejí se pouze dvě možnosti. Zabít ji hned teď, nebo ji uvěznit, dokud se nepromění, a pak ji zahnat za plot. Nakonec, jest-li bude matka pořád při smyslech, jí tu otázku položí a ona rozhodne sama.

Umřít rychle a zachránit si duši, nebo přebývat mezi ne-čistými.
V hodinách nám říkali, že první napadení hned po Ná-vratu takovou možnost výběru neměli. Byl nad nimi vždy vyhlášen okamžitý rozsudek smrti. To bylo dávno předtím, než se to otočilo, v dobách, kdy se zdálo, že v téhle bitvě prohrávají živí.

Ale pak jedna nakažená – byla to vdova – přišla za sest-rami a prosila je, aby jí dovolily přidat se k manželovi v lese. Prosila o právo splnit svůj manželský slib muži, kterého si zvolila a milovala. Živí už měli tohle místo – zajistili nám bezpečí a jistotu, jak jen to ve světě nečistých šlo. Ta vdova upozornila na jednu zásadní věc: to jediné, co odlišuje živé od nečistých, je možnost volby, svobodná vůle. Chtěla mít možnost svobodně si zvolit a být se svým manželem. Sest-ry to probraly s ochránci, ale konečné slovo patří vždycky Sesterstvu. A to rozhodlo, že další nečistý už naši komuni-tu neohrozí. Proto vdovu dovedli k plotu, kde ji tři ochrán-ci hlídali, dokud zcela nepodlehla infekci, a pak ji prostrčili bránou těsně předtím, než umřela a vrátila se jako nečistá.

Nedokážu si představit, jak mohli tu starou ženu nechat takovému osudu. Ale hádám, že tak to asi chodí se svobod-nou vůlí.

Knihu Les rukou a zubů vydalo nakladatelství Mladá fronta.

Související knihy

Ryanová, Carrie

Mladá fronta, 2011