Jak se osamostatnili…

V hlubokých lesích středních Čech, někde mezi Hrusicemi a Mnichovicemi, pobývá městská kočka Míca na rekreaci. Jednoho dne zmizí a po nějaké době přivede na chatu sedm potomků. Sedm neplánovaných dětí. Navíc otec, bůhvíjaký Mikeš, v čudu.
Míca se stará, jak umí, nicméně nervózní domácí, trvalým bydlištěm v Praze, usednou k počítači a začnou hledat řešení pro úspěšnou budoucnost nechtěných mláďat.
Ve stejnou dobu na jiném místě bohyně Isis, zvaná též Sisi, končí svou pozemskou pouť. Do poslední chvíle si udrží úroveň a noblesu, ale když přestává jíst a barvy májového kožíšku ztrácejí lesk, zaleze mimo zraky všech obdivovatelů. Tam diskrétně natáhne své něžné packy a vydá se za svým věrným psím přítelem, který jí ve věčných lovištích drží už nějaký pátek místo.
Nastává tradiční reakce. Úleva, pak smutek a úvahy o tom, kdo zaplní prázdné místo v domě a okolí.
Kočka, nebo pes? Nebo znovu kočka a pes? Nebo nikdo?
Čtyři názory ve dvou moudrých hlavách.
Logické argumenty proti se jenom sypou; přestože nejsou nijak originální, zcela zaměstnávají moudré hlavy. Hlavy mají kontrolu nad svými myšlenkami a těší je jejich rozvaha. Závěr je jednoznačný, vyhrává klidný život v čistém prostředí domova a zahrady. Bez obav a bolesti ze ztrát. Hlava starší navíc zcela po právu argumentuje tím, že mladší pořád někde lítá a veškerá péče o zvíře by padla na ni. Mladší kývá hlavou na souhlas. Takže mír a shoda. Žádné rozptylování, žádné starosti, žádné výdaje, žádné omezování, minimálně do jara status quo.
Teď však nastává důležitý zvrat, kdy se život všech hrdinů mění a nikdy nebude jako dřív. Hlava mladší hledá na internetu, jak zdárně odmaturovat a uspět u přijímacích zkoušek na vysokou školu. Úplně náhodou a nějakým zvláštním nedopatřením objeví fotku dvou kočičáků, jak v bratrském objetí čekají na adopci.
„Mami, podívej, zůstali už poslední dva. Jestli je rozdělí, budou strašně osamělí,“ zabrnká na společnou strunu.
Hlavou starší to zarezonuje: „Vypadají, jako kdyby se vymáchali ve smetaně.“
„Ach, ti jsou… ťuti…“
„Úplní ňuni…“
Logické argumenty, proč nemít zvíře, odcházejí, aby spáchaly hromadnou sebevraždu skokem do popelnice se směsným odpadem.
„Dobře, ale budeme je vést k venkovnímu životu, chci mít možnost kdykoli odjet a nechci žádné gaučáky,“ vykřikne jako poslední pokus o zachování nezávislosti starší. Do vyhledávače napíše venkovní bouda pro kočky koupit. Je hrozně legrační ta moudrá hlava.
A nastane den D. Pelíšek načechraný, škrabadlo v pozoru, bouda smontovaná, misky na vodu, granule a kapsičky vyleštěné. Vzácní pánové Čiko a Kešu z rodu Polomáčených mohou vstoupit. Nejdůležitější je našim drahým kocourkům zajistit lékařskou péči a připoutat je k domu, shodnou se moudré hlavy a zruší plánovaný víkend na Šumavě. Po návštěvě zvěrolékaře se zvířata rázem stanou ještě cennějšími.
Koťata se s chutí zabydlují a tvoří si pevné pouto k celému domu, ke klavíru, ke květináčům, ke gauči, k závěsům a speciálně k prostoru mezi komínem a zásobníkem na dřevo. K tomu malému a bezvýznamnému prostoru, kam se člověk nedostane, a pokud by tam udělali svoji potřebu, musel by se dům prodat. Ideálně někomu, kdo přišel o čich. Polomáčení vedou svoji vychovatelskou misi a učí moudré hlavy zavírat dveře, speciálně do místnosti, kde jsou čerstvě povlečené postele, uklízet zbytky ze stolu a vůbec celkově nelpět na majetku. Každé vrznutí dveří bratry motivuje k úprku ven, ale hlavy ještě nejsou přesvědčené o tom, že už je pouto vytvořeno. Stále mají na paměti zradu mourovatého Cipíska. Nevděčný a zachráněný nalezenec si počkal, až dostane základní očkování a léky na posílení imunity a odešel za štěstím.
Mezitím mají moudré hlavy čas rozjímat nad tím, jaký je černobílý Čiko se svojí povahou a zlomeným ocáskem průbojný vůdce smečky a šedobílý Kešu otloukánek. Neustále sledují chování kocourků a diskutují, zda existují něco jako sourozenecké konstelace u zvířat a jestli je možné poznat, který z nich je starší.
„Myslím si, že pro zvýšení odolnosti vůči stresům, které mě v nejbližší době čekají, jsem zvolila nejlepší možnou metodu,“ říká mladší.
„Ano, tohle je nejlepší terapie proti syndromu prázdného hnízda,“ doufá starší, že má do budoucna zajištěný lék. Obě leží na gauči u krbu a kočičáci jim poskytují celkovou psychickou podporu.

„Nedá se nic dělat, začneme je osamostatňovat,“ řekne jednoho dne starší a dává si záležet, aby se jí nezlomil hlas.
„Chystám si kameru,“ řekne mladší. „Tři, dva, jedna, start!“ Otevřené dveře. Kocouři chvíli postávají na chodníku, očichávají boty a květináče. Vydají se na jednu stranu, pak zpět a vzhledem ke stejnému zabarvení vypadají, jako kdyby byli v dresech a předváděli nacvičenou sestavu. Krása, jak jsou opatrní a připoutaní k domovu, hodnotí v duchu svoji strategii starší. Najednou se Čiko zcela nekontrolovatelně rozběhne po zahradě a šplhá na Karla. Kdyby byl Karel normální Karel, a ne vzrostlý javor, bylo by všechno v pořádku. Čikovi brzy docházejí síly, začíná sjíždět po kmeni. Hlava mladší duchapřítomně popadne bednu od bot a nastavuje ji pod strom.
„Prosím tě v klidu, kotě je šikovné a nikdy…“ dělí se o své životní zkušenosti starší. Kotě spadne dřív, než řekne „nespadne“. Naštěstí brzdí na dvakrát, o větve, o krabici a pak měkce dopadne na zem.
Zmizí v domě, v tom prostoru, kam nikdo nedosáhne. Brácha se k němu okamžitě přidá.
A pak nasněží. Motivace se rázem obrátí. Hlavy by rády vyhnaly kocoury, kteří se mění ve statné a silné stěhováky, ven. Bratři v triku se naopak brání, shazováním a přemísťováním čehokoli po domě se příjemně zaměstnají, kočkováním po gauči a na klavíru trénují svaly i koordinaci pohybu. Když se předmětem jejich zájmu stanou dva květináče s kvetoucími orchidejemi, okamžitě se ocitnou na černé listině. A jdou! Sníh nesníh, mlha nemlha, nebezpečí nenebezpečí.
Prostě svoboda šelmám i obyvatelům domu, zavelí moudré hlavy a vyhodí kocoury ven.
Hlava starší sedí v práci a myslí na své miláčky. Vzpomíná na kolegyni, která ji onehdy ukazovala, že z kanceláře pomocí webkamery pozoruje svoje psíky na zahradě u domu. Tenkrát jí to přišlo přemrštěné, ale teď to vnímá jinak. Kdyby se jim aspoň dalo zatelefonovat, vzdychne si. Cinkne Messenger. Jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát.
Něco se stalo, vyděsí se hlava a chvějící se rukou otevírá zprávy. Soused posílá fotky. Kešu a Čiko na terase, v krabici, v obýváku, a ještě jeden detail, jak jsou sladcí a rozkošní.
„Nekrmit a vyhnat,“ píše okamžitě moudrá hlava.
„Cihali u dveri a nasackovali se, když jsem sel domu. Ani nevim jak,“ omlouvá se soused.
„To je jejich strategie,“ usmívá se spokojeně moudrá hlava. Jsou tak samostatná, zlatíčka moje. Však jsou taky potomci kocoura Mikeše, zhodnotí situaci a do vyhledavače jen tak pro zajímavost zadá webkamera koupit.

Pavla Trnková

Autorka se narodila v Třinci a dětství strávila v Beskydech. Vystudovala v Olomouci na Filosofické fakultě a po několika pobytech v zahraničí zakotvila v Říčanech u Prahy. Vyučuje francouzštinu a mimo to lektoruje kurzy tvůrčího psaní. Píše prózu, ale také poezii a písňové texty.
V roce 2019 debutovala ve sbírce povídek Rodoklamy (Paper Jam). Nyní se představuje jako autorka psychologické novely Kočka na křižovatce ( Paper Jam). V současné době připravuje knihu humorných povídek s pracovním názvem Rodoklady, kde se na rodinu a vztahy v ní dívá méně kritickým pohledem.
Je hrdou matkou třech dospělých dcer a má ráda šansony, Bretaň a Madeiru.
Přečtěte si více na autorčiných stránkách.

Související knihy

Trnková, Pavla

Milan Hodek, 2022