Přinášíme vám ukázku z knihy Lars mele maso,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

Můj táta vždycky říkal, že život je jako bonboniéra. Než se naděješ, je v hajzlu.
Že to znáte z nějakýho filmu jinak? Ale jděte s tím…
Můj táta to říkal takhle. Táta, policejní legenda. Chlap, kterej jako by tušil, že ho potká právě něco takovýho. Nejdřív se sám staral o malýho smrkáče, aby to pak chvíli po jeho dospělosti vzal nejkratší cestou pod zem. Vlastně si v životě nic neužil a já jako bych se to snažil dohnat i za něj.
Aby nedošlo k mejlce, táta toho za svůj vyměřenej čas zvládnul dost. Spoustě dobrejch lidí pomoh a fůru těch špatnejch strčil za katr. Vlastně toho možná stihnul víc než některý, co se dožijou stovky. Jenže všechno to byla jen práce, od rána do noci, den za dnem, roky a roky. Dokonce i já pro něj byl jenom starost navíc. Tím obdivuhodnější ale je, jak to všechno zvládal.
Můj táta byl ten nejlepší, nejschopnější a nejrovnější chlap, jakýho si umíte představit. Nebo spíš neumíte.
A já z něj proto měl trauma. Když se totiž někomu takovýmu snažíte vyrovnat, nemůže se vám to povíst. Ani za boha. Teprve v okamžiku, kdy mi tahle jednoduchá věc docvakla, ze mě ta tíha spadla. Jakmile jsem si uvědomil, že nikdy nebudu jako on, bylo všechno najednou daleko jednodušší.
Mimo jiný jsem se přestal snažit bejt stejně dobrej polda, což v konečným důsledku znamenalo, že jsem tu práci hodil za hlavu. Nepřišlo to z čistýho nebe, spíš jsem se k tý chvíli dostal postupnejma přísunama. Začaly mi vadit kecy šéfíků, co sami nevytáhli zadky z kanceláří, aby koukli na ulici. Čím dál hůř jsem snášel papírování ke každýmu, s prominutím, prdu. Když se někoho potřebuju na něco zeptat, udělám to rovnou, ne? Nač mu předtím recitovat jeho práva, který zná stejně líp než já? Samozřejmě ho taky po chlapsku upozorním, co se mu přihodí, když bude drzej. A tak dále, a tak podobně.
Zkrátka jako by se mezi předpisama a mejma způsobama rozevíraly neviditelný nůžky. Respektive viditelný. Všechno skončilo tím, že jsme se s jedním z nadřízenejch chytli pod krkem. Hned pak jsem si sbalil pár švestek a hasta la vista, amigos. Táta byl tehdy už po smrti, což mi ten krok dost ulehčilo. Sečteno a podtrženo, deset let soužití s policejním odznakem stačilo. Ne že bych ty roky úplně zatracoval, to říct nemůžu. Nejspíš bych to přirovnal k cestě raketou. Nejdřív se musíte dostat přes gravitační pole, ale hned jak se vám to povede, bez nějakýho sentimentu odplivnete motor, kterej vám k tomu pomoh. A dál už si letíte po svým.
Moh jsem pak dělat cokoli. Makat ve skladu, řídit kamion, kopat hroby nebo za peníze lámat kosti. Ale já se rozhod zůstat na stejný straně hřiště s poldama, jen teď už jako soukromej detektiv. Na rozdíl od nich ale občas můžu do ofsajdu, jestli teda víte, jak to myslím. A tenhle způsob hry mi vyhovuje daleko víc. Pořád ale dodržuju jistej vnitřní kodex, jen jeho hranice se měněj v prostoru, čase a hlavně v závislosti na typu zakázky, na který právě makám. Každopádně nedělám žádný prasárny, protože to by táta nejspíš vylez z hrobu a zfackoval mě. Ještě tak prasárničky, ale to jen za předpokladu, že si protistrana nezaslouží jednání v rukavičkách. Což se bohužel stává častěji, než bych sám chtěl.
Znáte to, život je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, jakej průser si vybereš.
Čímž se obloukem dostávám k fušce, na který dělám právě teď. Má totiž taky něco společnýho s mým tátou, i když ne přímo. Spíš jde o můj vnitřní pocit, že bych přece jen měl v životě udělat něco pořádnýho. Věc, za kterou by na mě byl pyšnej. Jasně že radost měl ze mě už dřív, třeba když jsem na sebe poprvý navlík uniformu. Anebo při fasování odznaku detektiva, to jsem skoro zahlíd slzu v jeho oku. Jenže tohle všechno byly přehledný a svým způsobem i bezpečný věci. S armádou uniformovanejch kolegů za zadkem si člověk troufne na ledasco. Když si ale všechno musí vyžrat sám, najednou to chutná jinak. Někdy hůř, jindy líp, ale každý sousto je nezapomenutelný.
Protože často až do poslední chvíle netušíte, jakej kousek jste si z tý prokletý bonboniéry vytáhli.
Já se teď chystal kousnout do něčeho, co přitom vypadalo nevábně už na první zběžnej pohled a při druhým se člověku chtělo skoro blejt. Jenže někdy něco uděláte prostě proto, že to udělat musíte. Proto, že vám svědomí nic jinýho ani nedovolí. Chystal jsem se na věc, která smrděla, a navíc bylo jasný, že bude i bolet. Hodně bolet, a nejen mě. Souhlasil by s tím táta? Pochybuju. Byl by na mě i přesto pyšnej? To určitě jo. Sám dobře věděl, že z některejch křižovatek vedou jen dvě cesty, blbá a ta ještě horší. Aby se ale chlap moh podívat sám sobě do očí, musí zvolit bez ohledu na svý pohodlí. A já přesně tohle udělal, což v konečným důsledku může znamenat, že půjde o můj poslední případ. Protože za mnou zůstane spoušť, jakou tohle město dlouho nezažilo. A mně nejspíš nezbude, než se někam zdekovat. Spáleniště, který za sebou nechám, bude čoudit a smrdět ještě dlouho potom, co zmizím.
Jsem s něčím takovým srovnanej? S faktem, že musím dát vale svýmu dosavadnímu životu, svý práci, svejm kámošům… A jo, vždyť já vlastě žádný kámoše nemám. Vyjma Gregora, pochopitelně, jenže ani s ním to už není, co to bejvalo. Od chvíle, co si našel paničku, vypije sotva polovinu toho, co kdysi. Taky už se s ním nedá mluvit o ženskejch. Jako by ho ta jeho snad uhranula. Nebo spíš jako by měla někde jeho voodoo panenku a bodala mu jehly do orgánů. Však víte do kterejch. Gregor už má zkrátka svý jistý jinde, což mi definitivně rozvázalo ruce. Faktem je, že jedinej člověk, za kterýho odpovídám, jsem já sám.
Jasně že mám rád svůj byt a sklep, kam chodím mlátit do bubnů. Jasně že miluju Exil, ze kterýho jsme s Gregorem udělali bar podle našich představ. Jasně že se těším na každou sváteční projížďku v mustangovi. Ale existujou věci, pro který je třeba něco málo obětovat. Někdy i víc než jen to málo.
Malý upřesnění; není tak úplně pravda, co jsem tvrdil před chvílí. Že jedinej můj kámoš je Gregor. Mám ještě jednoho, i když se vidíme sotva co pět let. Ale možná jsme kamarádi právě proto, že si denně nelezeme na nervy.
Jmenuje se Ben a u něj celej tenhle příběh vlastně začal. Je zbytečný říkat něco víc, protože nejdřív musíte Bena poznat a pak teprve můžeme pokračovat. Ten chlap je totiž středobodem celýho vyprávění. Kdyby se před časem neobjevil ve dveřích Exilu, všechno to, co se dělo a děje, by mě minulo.
Ale on přišel.
Vzpomínám si, že to bylo v pátek. V rádiu zrovna říkali, že policie se o víkendu zaměří na alkohol. Měl jsem podobnej plán.
Jenže plány jsou berličky pro lidi bez fantazie.
Když se objevil Ben, všechno najednou dostalo úplně jinej směr a jinou rychlost. Neříkám, že správnej směr a přiměřenou rychlost, ale tak už to holt v mým životě chodí.

—————————

Přečtěte si celou ukázku.

—————————

O autorovi

Daniel Gris, odkojen Vltavou, na jejímž břehu byl během jedné soboty a neděle počat. Ve třech letech ho zoufalí rodiče prodali kočovným cikánům, kterými byl již po čtyřech dnech vrácen jako naprosto nezvladatelný. Na jeho výchově se poté podílelo několik oficiálních i pololegálních institucí. V části z nich se učil zákonům, ve zbytku o tom, jak zákony obcházet. Postupně si pořídil několik manželek různých národností a tvarů, je předpokládaným otcem prozatím nezjištěného počtu potomků. Má rád hezká auta a rychlé ženy, absint a atmosféru zakouřených barů. V životě vystřídal devatero řemesel, a jelikož se smířil s bídou, nakonec se rozhodl pro dráhu spisovatele. Píše příběhy s hlavním hrdinou – pražským drsňákem Larsem: Říkají mi Lars, Lars láme kosti, Lars útočí a Lars pod palbou.

Zdroj informací: nakladatelství Mystery Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (genealogické thrillery Stopy v krvi a Hluboký hrob) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Gris, Daniel

Mystery Press, 2022