Rozhovor se spisovatelkou Janou Poncarovou

„Do příběhu se musím zamilovat,“ říká spisovatelka Jana Poncarová

16.11.2022 Martina Hradilová Bez komentáře

Česká spisovatelka Jana Poncarová se ve svých románech věnuje ženským hrdinkám. Ať už jde o příběhy obyčejné každodennosti z života žen, nebo o kdysi žijící reálné osobnosti, vždy mají jedno společné: sílu ženy, která je nezdolná!

Jana Poncarová je spisovatelka a novinářka. Věnuje se tvorbě vlastního podcastu s názvem Autoři na cestě a vydala již několik knih. První z nich byly Podbrdské ženy, následoval román Eugenie, který je inspirován osudem plzeňského hotelu Continental a jeho majitelky, v roce 2020 Alžběta a Nina. V témže roce vyšla také biografická kniha rozhovorů Děvčata první republiky, v roce 2021 opět román: Cyklistka. Ten pojednává o osudu poslední baronky Blanky Battaglia. Novinkou je kniha, která vyšla letos na podzim s názvem Herečka a vypráví příběh prvorepublikové herečky Jarmily Horákové.

Když se podíváme na Vaše webové stránky, dozvíme se, že jste novinářka a spisovatelka, žijete v Plzni a Dobřívě a milujete svobodu, kávu a les. Co víc byste o sobě prozradila?

Myslím, že asi zaznělo to podstatné. Ráda cestuju, což teď moc nešlo. Těším se, že to zase půjde. Mám seznam míst, kam se chci postupně podívat. A moc se mi stýská po přátelích v Americe a po rodině v Kanadě. Dlouho jsme se neviděli. Mám psa. Už druhého nalezeného. Oba jsem potkala cestou a už zůstali. A ráda se hýbu – na kole, na procházce, na zahradě.

Vaše první kniha Podbrdské ženy vyšla v roce 2018. U mě vede na celé čáře co do oblíbenosti. A to i přesto, že román líčí nelehké osudy několika žen v jedné rodové linii, které v životě tíží především samota. A navíc na pozadí složité historické události 20. století… Jak vznikl konkrétně tento příběh?

Nosila jsem ho v sobě dlouho. Je inspirovaný skutečnými událostmi v mojí rodině. První poznámky jsem si k němu udělala někdy kolem roku 2009. Ale neměla jsem odvahu začít psát. Bála jsem se, že knihu nedopíšu a že budu zklamaná sama ze sebe. Znovu jsem se k příběhu vrátila někdy po třicítce, když jsem prožívala docela náročné osobní období.

Na Vašem webu je k dispozici i několik e-knih, které se dají pořídit za víceméně symbolickou cenu. Děláte také podcast, píšete knihy… Jaká byla Vaše cesta k tomu být spisovatelkou?

Vím, že je to klišé, ale touha vzít zápisník či sešit a psát příběhy ve mně byla vždycky. Zrovna nedávno jsem při úklidu objevila své první povídky, které jsem psala asi ve dvanácti letech, a svůj první časopis, který jsem dělala pro kamarády někdy v deváté třídě. Zůstalo jen u prvního čísla. Psala jsem si i deník – a když mi bylo šestnáct, svěřila jsem mu, že se bojím, že se mi nikdy nesplní sen být spisovatelkou. Když jsem začala studovat na vysoké, dělala jsem politologii, dost jsme četli a psali. To šla literatura i mé psaní stranou. Vrátila jsem se k němu až později. Prostě mi chybělo. Ale je pravda, že jsem dlouho sbírala odvahu zkusit napsat delší příběh. Proto ty povídky za symbolickou cenu. Jsou takové moje „rozepisování se“.

V knihách Eugenie a Cyklistka jste se inspirovala příběhy skutečných žen. Příprava takové knihy musí být značně časově náročná, je to tak? A jak vybíráte, kterému příběhu se budete věnovat?

Eugenie i Cyklistka ke mně přišly absolutní náhodou. Nic z toho jsem neplánovala, neseděla jsem a nerozhlížela se po zajímavé ženě. O Eugenii mi vyprávěl její syn George, kterého jsem poznala prostřednictvím druhoválečného veterána Earla Ingrama. K Blančině zámku mě vzal mimoděk můj manžel… A bylo to. Jiskra přeskočila. Rešerše zabírají dost času. Snažím se nastudovat, co jen lze. Mluvit s pamětníky, pokud jsou. Někdy se stane, že se věci objeví i po vydání knih! Třeba mi napsala krásný dopis devadesátiletá dáma, která Eugenii znala, a děkovala mi za to, jak jsem ten příběh uchopila. Nedávno jsem se seznámila s dámou, s níž chodil v mládí Christián, bratr Cyklistky. Ono je to ošemetné, když děláte knihu o někom, koho ještě pamatují pamětníci. Proto si dávám pozor i na nejmenší detaily. Chci, aby to bylo autentické. Samozřejmě, pořád je to román, je prostor i na fikci a fantazii. Mám tuhle kombinaci ráda. Rešerše zaberou pár měsíců a probíhají i při samotném psaní. Třeba chci zmínit nějakou konkrétní látku v popisu interiéru – ale zarazím se: existovala už v té době? A jdu hledat. K tomu vybírání – nevybírám. Do příběhu se musím zamilovat.

Už jsem zmínila i Váš web, kde jsou k dispozici i tituly jako Rukověť malého zahradníka nebo Zelenina v dobré společnosti. Najdeme tedy u vás doma zahradu plnou bylinek a zeleniny? Knihy zatím vyšly pouze elektronicky. Chtěla byste, aby se dočkaly i klasického tištěného vydání?

Zahradničím. Psala jsem o tom blog a z toho vyplynuly i tyto knihy. Kdybyste přišla k nám na chalupu, tak mám zeleninovou zahradu a bylinkovou zahradu. V zelenině jsme vlastně docela soběstační, když je dobré počasí a úroda se vydaří. Rukověť jsem dělala pro dvě děti z naší rodiny, když přišly, že budou taky zahradničit. Byl to vánoční dárek. E-booky pak pro kamarády. Knižně, myslím, nevyjdou, opravdu to jsou už starší projekty.

Na autě máte údajně samolepku s hashtagem #writeontheroad. Ráda tedy cestujete? Máte nějaké oblíbené destinace, kam jezdíte?

Dlouho jsem na autě vozila právě malou samolepku #writeontheroad, ale už jsem ji sundala, protože s původním autem se budu loučit, je už staré, a jak jezdím různě po besedách, potřebuju něco spolehlivějšího. Ani se neptejte, kolikrát jsem byla za poslední dobu v servisu. Jezdím moc ráda. Kamkoli. Mám moc ráda Český les, toulání se po zaniklých obcích v pohraničí. A pak je to severozápad USA a Kanada. Příroda, nekonečné silnice, stažené okénko a dobrá hudba.

Trochu předpokládám, že píšete i na cestách, mám pravdu? A jaké je pro Vás optimální prostředí pro psaní?

Spíš si na cestách dělám poznámky. Píše se mi dobře všude. V kanceláři, na chalupě, v kavárně, v hotelovém pokoji… Objevila jsem teď maličký penzion v místech jedné zaniklé obce. Není tam signál! Vůbec. Ani se mi tam nedovoláte. Tam se píše ze všeho nejlíp.

Pokud byste měla jmenovat jednu svou zásadní vlastnost, která by to byla?

Taková těžká otázka na závěr! Počkejte, napiju se kafe a ono to přijde… Jo. Svobodomyslnost. To je podle mě něco, co je mi dané odjakživa. Není vždycky lehké s tím žít, ale svobodu bych nedala za nic na světě. Jen v ní můžu (můžeme) dýchat a tvořit. Tak si ji opatrujme.

Děkujeme za čas, který jste nám věnovala, a přejeme Vám mnoho inspirace do další tvorby.

—————————————————-

Pokud vás rozhovor zaujal, můžete se podívat přímo na autorčiny webové stránky, kde je k dispozici také zmíněný podcast AUTOŘI NA CESTÁCH.

Použité fotografie: web autorky

Doporučení:

Share