V prvé řadě to jsou lidi – teda alespoň si to myslím. Nikdo o nich moc neví. Všichni vám budou povídat, jak vypadají, co dělají, podle čeho je poznáte, ale nikdo celkem nic neví. A hlavně nikdo neví, kdo jsou. Na hranici se o nich vykládají pověsti, co svět světem stojí, a každý, kdo byl na čáře, tuhle latinu musel slyšet. Námořníci mají mořský panny, piloti UFO a hraničáři Ignoranty. Můžu vám vyprávět historky, co o nich kolují, ale stejně by to nemělo cenu.
Tak dobře, aspoň něco: Obecně Ignoranta poznáte podle toho, že kašle nejen na hranici, ale i na jiný věci. Je schopen přecházet dálnici, kde se mu zachce, a klidně půjde vedle silnice pět kilometrů křovím. Jako by chodil po svých dávno zapomenutých stezkách a ostatní je mu fuk. Nikdy s sebou nic nemá. Jenom šaty, možná hůl. A zásadně nenosí doklady. A taky nikdy nemluví. Žádným jazykem. Ale říká se, že rozumí všemu, co kdo řekne. Nikdo nepamatuje, že by promluvil. Povídá se, že ani nejí. Jednou byl údajně jeden zavřenej na čtyřicet dní v cele a celou dobu odmítal jíst i pít a nevypadal, že by mu to vadilo. Jo a taky nikdy nespí. Dokážou sice celý den stát u okna a dívat se bez hnutí na oblohu, ale oka nezamhouří.
Říká se toho hodně a většina z toho jsou asi smyšlenky. Abych to shrnul: Ignorant je člověk (a já jsem přesvědčenej, že je to člověk), kterej je naprosto jinej než my a nerespektuje tenhle svět. Jako by žil v nějakém jiném, kterej běží současně s tím naším, a jenom občas se protnou (nevím, jak to říct, tohle je asi blbej příklad).
Všechny tyhle zkazky zná každej absolvent strážní školy mnohem dřív než cokoli jiného. A já byl jedním z nich. U nás to bylo v rodě. Otec, dokud žil, sloužil na čáře a děda jakbysmet. I oni tohle všechno povídali, a děda dokonce tvrdil, že jednoho potkal. Já tomu nikdy moc nevěřil.
Dobrá, dobrá – tak tedy co vím já:
Byl jsem půl roku po škole. Sloužil jsem u osmatřicátý. A já byl šťastnej, že dělám tuhle skvělou práci. Chodil jsem po kopcích a hlídal čáru. Nejpečlivěji ze všech jsem vyplňoval formuláře. Hořel jsem nadšením pro všechny řády a správný postupy a horlivě plnil všechny rozkazy. S mojí školou jsem se těšil na postup a bylo mně jasný, že dřív nebo později dostanu svůj rajón. Teď už to vidím jinak. Ale byl jsem mladej, nadšenej a převědčenej, zasraně sebejistej a miloval jsem svou práci. Později mně došlo, že to všem bylo jasný, a proto se mnou nikdo nechtěl chodit. Oni chtěli svůj klid a já dělat svoji práci líp než perfektně. Nakonec to se mnou zvládal už jenom Karel – psovod. On byl hodně zvláštní. Celý den nemluvil. Vypadalo to, že mu moje nadšení vůbec nevadí. Snad chtěl jenom být se svým psem a chodit mokrou trávou. A z toho dokázal sedět a svým monotónním hlasem mi vyprávět o historii tohohle kousku země. A já byl většinou vděčný posluchač. Nebyly to ty ohraný historky, co vykládá každý. Byl to celej jeho život a já ho někdy hltal. Hltal plnými doušky, když on byl čas od času ochoten nalívat.
Dobrá, dobrá – už jdu k věci:
S Karlem jsme jednoho chytili. Bylo to hodně pozdě na podzim. Těsně nad ránem jsme ho zahlídli, jak proplouvá mlhou. Brit, Karlův pes, se ani neotočil. Většinou když není moc vidět, spoléháme na psa. Bylo to zvláštní, my ho viděli a pes se ani nehnul. Ani když jsme ho potom zadrželi, tak ho jenom očuchal a nic – ostrej hraničářskej pes! On se vůbec nebránil ani neutíkal. V klidu se zastavil a zvednul ruce, jak jsem na něho křikl. Měl na sobě jenom nějakej lehkej plášť a sandály na boso. Došli jsme s ním na služebnu bez sebemenších potíží a dali jsme ho do cely. Vypsal jsem hlášení, poslal to na velitelství a šel spát. Měl jsem pauzu před další pochůzkou a večer jsem měl jít domů. Slíbil jsem Jarmile (mojí holce), že přijdu co nejdřív, měla nějaký lístky do kina nebo tak něco. Nebylo to moc dobrý období. Hodně nám to skřípalo a já si říkal, že s tím musím něco udělat. Asi jsem nadělal spoustu chyb – ale to je jinej příběh.
To bylo půl osmý. Sotva jsem usnul, tak mě vzbudili.
„Dělej, vstávej – máš jít okamžitě k veliteli.“
„Kolik je?“
„Čtvrt na devět.“
„Sakra, teď mám spát!“
„Být tebou, pohnul bych si – takhle vytočeného jsem ho ještě neviděl.“
Nasoukal jsem se do bot a šel do kanceláře.
„Rotmistr Vít, hlásím se na váš rozkaz.“
„Pojďte dál.“
Zavřel jsem dveře a zůstal stát dva metry od stolu.
„Podejte hlášení.“
„Během ranní pochůzky jsme zadrželi osobu, která nelegálně překročila hranici. Bylo to v 6.30. Nyní je v cele a čeká na eskortu.“
„Poslal jste report na útvar?“
„Jistě, pane, přesně podle služebního řádu.“
Zkroutil se nad stolem ještě víc. Celou dobu jsem čekal, kdy vybuchne. Zatím se držel.
„Máte vůbec ponětí, kdo to je?“
„Ne, pane, neměl u sebe vůbec nic.“
„Slyšel jste někdy o Ignorantech?“
„Jistě pane, to jsou přece ti z těch historek…“
„Historky? Tak se sakra běžte podívat do cely a pořádně si protřete oči! Doprdele, copak jste to neviděl?“
Vyskočil od stolu a chodil kolem okna sem a tam.
„Proč jste nepočkal té tři čtvrtě hodiny, než přijdu do práce?“
„Ale nařízení říká, že hlášení se má odeslat ihned.“
„Tomáši, to nemáte oči? To nevidíte, že ten chlap je naprosto divnej? Do hajzlu s tou vaší pečlivostí. Co teď s tím budeme dělat?“
„Kolem desáté přijede eskorta. Předáme ho a to je všechno, ne?“
„Já vám řeknu, co udělají! Přijedou sem, a pokud nebudou stejní idioti jako vy, tak si ho prohlídnou, otočí se na podpatku a odjedou. Nechají nám ho tady na krku.“
„Proč?“
„Vy to vážně nechápete? Ignorant, to je černej Petr. Nikdo neví, co s ním. Jsou to jenom problémy a nakonec stejně nic. Cizinecká policie neví, co s ním. Nikdo s ním nedokáže mluvit, uprchlík to není, a když ho prostě zavřou, tak on tam nejí. Oni nejí! To je jako hladovka. Každý od něho dá ruce pryč. Každý. A nakonec toho člověka někdo pustí, ať si jde, kam chce.“
„Ale to přece nejde – to je proti předpisům!“
„Ano, to je – ale taky ho nikdo neodsoudí a držet někoho bez soudu je taky nezákonný. A ten dobrodinec, kterej to nakonec rozsekne, to udělá proti všem předpisům. A přijde o místo a já nevím, co ještě. On je černej Petr!“
„A tak proč ho prostě nepředají zpátky na druhou stranu? To se přece s běženci dělá.“
„A to si myslíte, že tam je to jiný? Zase to bude jen další problém. Oni to ví, a tak ho nikdo nepřevezme.
„A co se dá teda dělat?“
„Nevím, chlapče, nevím. Počkejme na eskortu. Třeba tam budou nějací mladíci, co taky jenom dodržujou řády.“
„Můžu odejít?“
„Běžte.“
Ještě jsem koutkem oka viděl, jak se zase sesunul za stůl.
Šel jsem k cele. Otevřel jsem okýnko na dveřích a podíval se dovnitř. Stál u okna a hleděl ven. Zul si sandály a stál bosky na betonu. Strážný, co stál za mnou, zašeptal:
„Co jste ho přivedli, tak takhle stojí.“
Čekali jsme na eskortu.
Když přijelo auto, viděl jsem, jak z něho leze nějaký mladík. Vypadalo to dobře. A pak se od volantu vysoukal starý Prouza. Měl těsně před důchodem a říkalo se, že je to nejmazanější fízl v zemi.
Přišli dovnitř. Mrkli do cely.
„Kdo ho chytil?“
Prouza se lišácky rozhlížel.
„Já.“
Přišel ke mně, poplácal mě po rameni:
„Hodně štěstí, chlapče!“
Otočil se a odešel.
„Pane, tady jsou dokumenty o převzetí, potřebuju to podepsat…“
Ani neotočil hlavu.
„Zase jeden planej výjezd.“
A já se s papíry v ruce díval, jak odjíždí. Zamířil jsem za velitelem.
„Pane veliteli, nepřevzali ho.“
„Viděl jsem…“
„Co budeme dělat?“
„Snad co vy budete dělat.“
„Vypadá to, že je to docela problém.“
„Pravda. Máte docela problém – máte černýho Petra!“
„Chcete říct, že ho mám pustit?“
„To je přece základní porušení předpisů.“
„Ano, to je.“
„Pusťte ho, ale počítejte s tím, že když kdokoli přijde, a to určitě někdo přijde, tak já dám od vás ruce pryč. Nic jsem vám neradil a o ničem jsem nevěděl.“
„Rozumím.“
Odešel jsem. Za půl hodiny jsem vyrazil na další pochůzku. Karel už byl pryč. Šel jsem s jedním z těch, který jsem nesnášel. Půl hodiny do mě pořád ryl. Nic jsem neříkal, a tak ho to přešlo. Zbytek služby jsme mlčeli. Všechno se nějak zvrtlo. Neměl jsem na vybranou. Stál jsem u zdi a čekal na kulku. A do toho ještě to s tou Jarmilou. Připadalo mi to jako nějaký vesmírný spiknutí. Všechno se sype na jednu hromadu.
Dobrá, dobrá – já vím, že to není tak úžasná historka – už budu končit. Vrátil jsem se na služebnu a měl celkem jasno. Musím toho chlapa vypakovat. A pokud možno, aby mě vidělo co nejmíň lidí. Služba mi skončila.
Osprchoval jsem se a čekal, až se všichni vypaří. Obvykle ti, co je na nich řada, jdou na pochůzku, ostatní jdou spát a nebo se někde zašijí. Všichni něco dělali po budově. Čekali, jak budu pouštět Ignoranta! Jarmila čekala s lístky na nějaký podělaný kino a já seděl v šatně a drtil si hlavu.
To, že budu všem pro smích, mi bylo celkem jedno. To, že až přijde na lámání chleba, mě všichni podrazí, bylo víc než jasný. To, že nestihnu kino, bylo jistý. A já jenom seděl a představoval si, co mi za sračky padá na hlavu.
Zarachotily klíče. Vešel jsem do cely. Ještě stál u okna.
„Obujte se, pane, půjdeme.“
Otočil se na mě.
V životě jsem neviděl podobný oči. Věděl, co mu říkám, a věděl, co si myslím.
„Pane, nevím jestli mi rozumíte, ale prosím, musíme se odtud dostat, pokud možno, nepozorovaně.“
Neřekl nic a šel. Já šel za ním. Nezaslechl jsem jeho kroky. Byl to přízrak, který se vznášel, a já slyšel, jak mi vržou boty. Nikoho jsme nepotkali. A pak jsme zašli do lesa a přes potok, až tam, kde jsme ho chytili. Pode mnou šustilo listí a praskaly větve a on byl jako světlý duch ve tmě. Ani zvuk nevydaly jeho nohy.
Pak se zastavil. Podíval se na mě. A najednou jsem ho slyšel. Ne, já ho neslyšel. Bylo to uvnitř. Já věděl, co si myslí. Telepatie, napadlo mě.
„Tomáši, zbytečně se trápíš. Jarmila tě miluje. Musí přejít tohle období, možná měsíc. Buď na ni hodný. Všechno bude v pořádku.“
„Jak víte o Jarmile?“
„Máš to v očích. Tvá práce není tak důležitá, jak si myslíš, a vždycky se dá najít nějaká cesta. To děvče je tvá budoucnost. Ty to víš.“
„Myslím si to.“
„Ne, ty to víš.“
„Běžte už.“
„Hodně štěstí a nevzpomínej na mě ve zlém.“
„Byla to moje chyba.“
„Ne chyba. Možná jsme se měli setkat.“
„Dobrou noc a šťastnou cestu.“
Otočil se a zmizel v mlze.
Dobrá, dobrá – to je vlastně všechno. S Jarmilou se to dalo do pořádku. Ve službě mě degradovali (to jsem byl moc rád) a teď chodím po hranici s Karlem a poslouchám jeho úžasný historky.
Třeba ho ještě někdy potkám. Za soumraku, za svítání, ve sněhové bouři. Nevím. Někdy.
Chtěl bych s ním ještě mluvit. Možná ho může člověk potkat jen jednou za život. Ani tak toho nelituju. Budu čekat.

Tom Odpad

Autor pochází z malé kovozemědělské vísky, Hořice u Blanska. Již od útlého dětství byl plachý a ostýchavý až do té míry, že ho sousedé několik let považovali za němého. Ovšem malý Odpad je vyvedl z omylu ujištěním, že je jim po tom hovno. Poté, co se naučil číst, zažil první zklamání, když příběh o chromém mravenečkovi končí příliš dobře. Své zklamání přetavil do prvního literárního pokusu, kde toto vypravování narovnává a mravenec umírá pod koly nákladního vozu Liaz, protože neumí dostatečně rychle přeběhnout silnici. O svoji první práci záhy přichází, když mu ji na pastvě sežere koza. Od tohoto incidentu se nadále raději věnuje méně stravitelné poezii. Oproti vrstevníkům rychleji dospívá, hlavně co se týče ochlupení a sexuálních tužeb. Dalo by se říct, že pubertální období Odpadovi dramaticky formuje myšlenky pro celý další život, stejně jako osrstění, které se nadále hojně rozrůstá. Někteří kamarádi si ho za to dobírají, ale ve skutečnosti mu závidí mužný zjev. Tom to však považuje za malicherné a v přestávkách mezi masturbací lepí papírové modely z ABC. Střední průmyslovou školou prochází za přispění osvícené části učitelského sboru, která se staví proti snahám konzervativních kolegů rebela vystrnadit. Díky rodinné farmě má během studií, polních prací a dojení krav dostatek času formovat hluboké filozofické teze, které zhusta uplatňuje ve své tvorbě. Rozervaný mladý filozof je smýkán hormony od literatury přes hudbu a drama až k výtvarnému umění. Dráhu úspěšného hudebníka mu překazí hospitalizace na kožním oddělení, kde se pomocí zinkového oleje a sýrové vazelíny léčí ze svrabu. Povinná vojenská služba, kterou až na noční pomočování přečkal bez úhony, mu pomohla objevit kouzlo absurdních situací a také mu přinesla poznatek, že delší povídky se více hodí při nedostatku toaletního papíru. Technická profese, které se věnuje celý život, probleskuje do některých jeho děl až s konstruktérskou přesností a detailem. Stejně jako většinou strohý naturalismus. V současnosti autor vydal knihu povídek s názvem Umím s ním i mrskat. Jde o soubor dvaceti čtyř povídek, jejichž hrdina vás vtáhne a provede svými příběhy pitoreskních situací, které vznikají na první pohled na obyčejných pěšinkách běžného žití. Jejich pojítkem je úžasný nenucený a jakoby samozřejmý humor, který sem tam vybafne ze zatáčky, za níž by ho nikdo nečekal. Více o knize a autorovi naleznete na stránce www.tomodpad.cz.

Související knihy

Odpad, Tom

Ears a Wind Records, 2021