Přinášíme vám ukázku z knihy Jenom kamarádi,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

JOSH

Na semaforu svítila červená, tak jsem si tu zprávu přečetl.
Celeste: Nedám ti ani pěťák, Joshi. Polib si.
„Krucinál,“ zamumlal jsem a hodil telefon na sedadlo spolujezdce. Věděl jsem, že to udělá. Že mě nechá na holičkách. Do prdele.
Dal jsem jí úplně všechno, celý dům, a nechtěl jsem nic, než aby zaplatila polovinu účtu u Lowea. Polovinu z částky za spotřebiče v hodnotě tří tisíc dolarů, které jsem jí štědře přenechal, místo abych je prodal, ačkoli všechny platby proběhly mým jménem. A samozřejmě jsem v celé té situaci byl trochu za kreténa, protože jsem právě opouštěl stát kvůli nové práci, jen tři měsíce po našem rozchodu.
Z nejspolehlivějších zdrojů se mi doneslo, že si něco začala s chlápkem jménem Brad.
Doufám, že se Bradovi líbí můj nerezový sporák Samsung s dvojitou pečicí troubou.
Otevřeným okénkem mi do nosu pronikal zápach horkého asfaltu. Dřepěl jsem v pomalu se sunoucí zácpě na Burbanku. Strašný provoz, přestože byla neděle. Jestli mám v Kalifornii přežít, musím si nechat spravit klimatizaci – což je další výdaj, který si nemůžu dovolit. Měl jsem do toho obchodu jít pěšky. Nejspíš bych se tam dostal dřív, a ještě bych ušetřil benzín – který tu taky stojí dvakrát víc než v Jižní Dakotě.
Možná to stěhování nebyl dobrý nápad.
Tohle místo mě zruinuje. Mám zorganizovat rozlučku se svobodou pro nejlepšího kamaráda, za sebou obří výdaje na stěhování, životní náklady jsou tu taky vyšší… a do toho tahle srágora.
Na semaforu blikla zelená a já se rozjel. A potom auto přede mnou prudce zabrzdilo a já mu se zhoupnutím nabořil nárazník.
No do hajzlu. To si snad ze mě dělá prdel.
Netrvalo to ani třicet vteřin a můj den se stihl podělat hned dvakrát. A to ještě ani nebylo osm ráno.
Řidič přede mnou odbočil na parkoviště u supermarketu a z okénka na mě mával, ať jedu za ním. Byla to žena – na zápěstí měla náramek. Nějakým způsobem dokázala i do toho mávání dostat sarkasmus. Nicméně měla hezké auto. Ford F-150. Ještě na něm zůstaly nálepky od prodejce. Dost na houby, že jsem ji naboural.
Zastavila a já zaparkoval za ní. Vypnul jsem motor a začal se přehrabovat v přihrádce u spolujezdce, abych našel formulář pro pojišťovnu. Žena vyskočila z auta a běžela se podívat na svůj nárazník.
„Zdravím,“ pronesl jsem, když jsem vystoupil. „Omlouvám se.“
Přestala zkoumat škodu a s planoucíma očima se na mě podívala. „Jasně. Víte o tom, že na silnici máte prakticky jediný úkol – nenabourat do auta před vámi?“ Naklonila hlavu na stranu.
Byla malá. Maximálně sto padesát. Drobná. Na přední straně trička se jí odshora dolů táhla tmavá, vlhká skvrna. Hnědé vlasy po ramena a hnědé oči. Hezká. Impozantně se mračila.
Poškrábal jsem se na tváři. Naštvané ženy byly moje specializace. Šest sester – prošel jsem dokonalým tréninkem.
„Pojďme se na to podívat,“ řekl jsem nezaujatě hlasem profesio­nálního krizového manažera. „Ať víme, co tu máme.“
Dřepnul jsem si mezi zadkem jejího auta a předkem mého. Zkoumal jsem škody, zatímco ona stála nade mnou s rukama založenýma na prsou. Podíval jsem se na ni. „Trefil jsem tažné zařízení. Vaše auto je v pohodě.“ Na mém byla drobná prohlubeň, ale nic zásadního. „Nemyslím si, že do toho musíme tahat pojišťovnu.“
Nemohl jsem si dovolit záznam o nehodě v papírech. Nebylo by to dobré pro mou práci. Zvedl jsem se a otočil se k ženě.
Sklonila se a zacloumala tažným zařízením. Ani se nehnulo. „Fajn,“ pronesla, očividně uspokojená mým posudkem. „Takže jsme skončili?“
„Myslím, že ano.“
Otočila se a vyrazila k místu pro spolujezdce svého auta. Já se vydal do obchodu. Ona hlavou napřed zmizela v útrobách vozu. Celá se ponořila dovnitř a ven jí trčely jen nohy. Na parkoviště s plesknutím dopadla její nazouvací bota.
Měla pěkný zadek.
„Hej,“ otočila se na mě, zrovna když jsem procházel kolem ní. „Co kdybyste mi přestal zírat na zadek a radši udělal něco užitečného a podal mi ubrousek?“
Přistižen při činu.
Ukázal jsem palcem přes rameno. „Já v autě žádné ubrousky nemám, pardon.“
„Tak zkuste být trochu kreativní,“ odsekla netrpělivě.
Cítil jsem se provinile, že jsem tak otevřeně obdivoval její pozadí – nebo spíš proto, že mě u toho přistihla –, a tak jsem se rozhodl jí pomoct. Vrátil jsem se ke svému autu, vytáhl tašku do posilovny a našel v ní tričko. Nabídl jsem ho ženě, ona ho popadla a zmizela i s ním ve svém autě.
Zůstal jsem stát, hlavně tedy proto, že měla moje nejoblíbenější tričko, ale taky proto, že pohled, který se mi nabízel, nebyl vůbec k zahození. „Všechno v pořádku?“ Snažil jsem se přes ni nakouknout na přední sedadlo, ale blokovala mi výhled.
Ze zadního sedadla na mě přes okno zavyl malý hnědý pes s bílou bradou. Takový ten kabelkový psík. Rozesmál jsem se. Ten pes byl regulérně oblečený.
„Rozlila jsem kafe v novém autě svého kamaráda,“ uslyšel jsem zevnitř. Na rozžhavené parkoviště dopadla i její druhá bota, takže teď byla bosa, prsty s červeně nalakovanými nehty se opírala o práh dveří. „Je to tady všude. Takže ne, nic není v pořádku.“
„Ten váš kamarád je snad kretén? Vždyť to byla nehoda.“
Otočila se na mě s tak naštvaným výrazem, jako bych jí nakopl psa. „Ne, není kretén. Vy jste kretén. Nejspíš jste koukal do mobilu.“
Byla totálně rozlícená. Jen trochu moc roztomilá na to, abych se doopravdy bál. Musel jsem hodně pracovat na tom, aby se mi rty v koutcích nestočily nahoru. Odkašlal jsem si. „Nekoukal jsem do mobilu. A jestli mám být upřímný, to vy jste šlápla na brzdu naprosto bezdůvodně.“
„Ten důvod byl, že jsem potřebovala zastavit.“ Otočila se zpátky k maléru uvnitř auta.
Říkal jsem si, že ten důvod spočíval nejspíš v tom, že se polila kávou a na brzdu dupnula reflexivně. Ale nehodlal jsem ji dráždit. Jak jsem řekl – byl jsem dobře vytrénovaný.
Zastrčil jsem si ruce do kapes a zhoupl se na patách. Zašilhal jsem k billboardu supermarketu Vons na parkovišti nalevo od nás. „Tak fajn. Každopádně bylo milé popovídat si s vámi. Až tady skončíte, nechte mi tričko na čelním skle.“
Nastoupila na sedadlo spolujezdce a práskla za sebou dveřmi.
Zavrtěl jsem hlavou a celou cestu do obchodu jsem se smál.
Když jsem se vrátil, byla pryč a moje tričko s ní.

————————–

Přečtěte si celou ukázku.

————————–

O autorce

Americká spisovatelka Abby Jimenez je nejen autorkou bestsellerů podle deníku New York Times, ale také držitelkou několika prestižních ocenění „Food Network“, které získala její společnost Nadiiny koláčky jakožto nejlepší cukrářství a pekařství roku. Debutovala romancí Jenom kamarádi, na kterou tematicky velmi volně navázala ještě dvěma tituly Šťastně až na věky a Život je příliš krátký. Abby Jimenez v nich s vtipem, nadhledem a špetkou erotiky zkoumá komplikované vztahy mezi ženami a muži, přičemž se nebojí ani témat, o nichž se obvykle nežertuje. Zatím poslední autorčinou knihou je samostatný román Součást tvého světa. Abby Jimenez žije v Minnesotě, zbožňuje dojemné a vtipné romance, kvalitní kávu, malé pejsky a pokud je to jen trochu možné, tak nevychází z domu.

Zdroj informací: Mystery Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (genealogické thrillery Stopy v krvi a Hluboký hrob) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Jimenez, Abby

Mystery Press, 2022