Aimilios

Marsalek_Aimilios
Krátce poté, co se Aimilios narodil, započalo v celé oblasti Epiru suché a horké období, které trvalo několik následujících let.

Hornatá, kamenitá krajina, posetá nízkými křovinami a houževnatými stromky, ještě více vyprahla a zežloutla a v letních měsících se teplota vyšplhala tak vysoko, až se v ubíjejícím horku dalo přes den jen stěží pracovat. Část místních, včetně Aimiliových rodičů, se dokonce rozhodla většinu svých zemědělských povinností přesunout na noční hodiny, a přes den proto jen odpočívali nebo pospávali lehkým spánkem, jelikož dusné počasí jinak než zlehka usnout nedovolovalo.
Děti se přímému slunci také vyhýbaly a bývaly z horka často ospalé, unavené a zmátožené. Zdálo se, že Aimilios jako jediný snáší vliv spalujících veder jinak než ostatní – a co hůř, vypadalo to, jako by se přirozené sebezáchovné procesy, díky kterým se i jeho vlastní sourozenci schovávali po většinu dne ve stínech domu, v jeho těle buď zcela nevyvinuly, nebo se projevovaly zvláštním a nebezpečným způsobem. Aimilios se během dne v každé nestřežené chvíli vykrádal ven, vysedával na otevřeném prostranství ve spalujícím horku a hleděl vysoko nad sebe. Mladé tělo trpělo, ale hoch jako by si následků svého počínání ani nevšímal. Jeho zarudlá kůže se odlupovala a rodiče, strhaní noční prací a vyčerpaní nepřirozeným denním spánkem, se jen marně pokoušeli syna uhlídat.
Někdy se u dětí vyvine nezdravá a zdánlivě nevysvětlitelná fascinace čímsi všedním a pro druhé neviditelným, ovšem jen málokdy si podobné omámení vybere tak přísnou daň, jakou stanovilo právě Aimiliovi. Když došel dvanáctým narozeninám, jeho kůže už byla zvrásnělá a zkrabacená jako kůže starého člověka. Hluboké vrásky a svěšené tváře na obličeji tak malého dítěte působily na všechny nepřirozeným, tísnivým dojmem, který ještě umocňovaly vybledlé tenoučké vlásky nad puchýřovitým, rozpraskaným čelem. To zvláštní samotářské hloubavé dítě skutečně dokázalo svým zjevem vyplašit každého, kdo nebyl na setkání s ním předem připravený, a i nejbližší sousedé bývali často nepříjemně zaskočení, když se tichý chlapec s potemnělou zkrabacenou tváří nehlučně objevil poblíž jejich pozemku.
Tou dobou se i jeho zrak začal zhoršovat, a i když se poprvé od doby, co se naučil chodit, konečně vyléčil z té neovladatelné potřeby běhat za slunečními paprsky a upínat pohled nahoru k obloze, byla už škoda na jeho těle nenávratně napáchána. V patnácti viděl rozmazaně na dálku i na blízko, a jako dospělý dokonce začal vidět dvojmo.
Především kvůli poškozenému zraku bylo nyní nutné, aby se před sluncem naopak skrýval. Jako zemědělec tedy neměl pro rodiče žádný přínos, a Aimiliova matka se proto rozhodla oslovit s prosbou svého bratra, se kterým neporušili vzájemné mlčení už od pohřbu jejich otce. Tenhle Aimiliův strýc jménem Stratos žil nedaleko hory Ossa v Thesálii, kde vedl významnou kamenickou dílnu. Přijal synovce k sobě, a protože sám byl nesezdaný a bezdětný, viděl v tomto uspořádání příležitost, jak ponechat i po své smrti výdobytek své celoživotní práce v rukou člena rodiny – i když tak prapodivně rostlého a zhyzděného, jako byl Aimilios. Zpočátku byl synovcovým zjevem zaskočený, tak jako všichni. Z doslechu znal nejasné zkazky o mladíkově stavu, přesto nebyl na jeho podobu připravený, a když Aimilia viděl poprvé, prohodil bezděky: „Na tobě se hochu příroda vyřádila,“ načež uslyšel, jak Aimilios skřípe zuby. „Nevztekej se, vždyť já mám taky hrb na zádech a navíc jsem starý, nám šeredům nezbývá než se společně zasmát tomu, jak vypadáme.“
Brzy poté Stratos k synovci přilnul, a jakmile viděl, že ho kamenická práce zajímá, přijal mladíka za vlastního. A když krátce po svých čtyřicátých druhých narozeninách zdědil Aimilios po strýci dílnu, byl už on sám zavedený jako jeden z předních umělců tohoto řemesla v celé zemi. Oproti strýci, který býval důsledný, ale obhroublý, přinesl Aimilios do rodinného podniku cosi inspirovaného, osvíceného. Přetvořil pomalu strýcův podnik z řadové výrobny, která plnila jedno zadání za druhým, na dodavatele, který si zakázky pečlivě vybíral, a nebylo výjimkou, že sám Aimilios strávil na jediném úkolu i celý rok práce. Jeho uměleckému stylu dominovaly sluneční motivy, oblé a netradičně zdobené, často doplněné o desítky doširoka rozevřených, uhrančivých očí.
I Aimiliova žena zemřela krátce poté, co se rozloučil se strýcem, a on smrt obou dvou oplakal. Oženil se tehdy s obtloustlou, nepěknou dcerou jednoho ze strýcových zaměstnanců, ke které ho nepoutal žádný zvláštní cit, ale jeho zahořklá a pyšná povaha mu nedovolila si připustit, že si bral jedinou ženu, která byla ochotná s ním do svazku vstoupit. A tak plakal. Zbyl mu dvanáctiletý syn Laios. Mladík, který neměl z matky ani vlas a vypadal ve všem jako jeho otec, jako věrná kopie Aimiliova, ovšem zbavená ohyzdné deformace, kterou podivná choutka z dětských let uvrhla stín na zbylé roky kameníkova života.
Od chvíle, co Aimilios začal v synovi vnímat tu nápadnou podobu s ním samým, začalo mu to celé připadat jako boží výsměch. Vždyť ten mladík byl tak pěkně formovaný, byl pohledný v obličeji, zdraví z něj jen sršelo a hlavně byl stejný, jaký mohl být on sám. „Proč se musím dívat na to, jak bych vypadal, kdyby mě příroda tak nepotrestala?“ napadalo Aimilia často, a aby se obrnil před náporem tak sužujících myšlenek, dusil všechen svůj čas v práci. Přesto před zhoubnými myšlenkami nedokázal utéct úplně. Mnohdy tomu bylo právě naopak. Zdálo se, jako by se na vlastního syna nemohl vynadívat, přestože s ním hovořil jen příkře a odtažitě. Tajně ho pak pozoroval z úkrytu, zahořkle, zkaženě, a v ústraní se chlípně opájel synovým vzhledem, který vztahoval na svůj.
Laios se už od mladého věku pokoušel jít v otcových šlépějích. Roky se zdokonaloval v tvorbě slunečních motivů dle mlčenlivého a zdrženlivého vedení Aimilia, ovšem postupně se v něm rodila touha prozkoumat jiné přístupy. A krátce na to i potřeba objevit cosi nového. Otec ho jednou zastihl, když tajně pracoval na svém vlastním návrhu, a navzdory tomu, že čekal otcův hněv, se starý kameník synově snaze jen opovržlivě vysmál.
„Co chceš tvořit, když ničemu nerozumíš?“ opakoval synovi. „Takových patlalů jako ty chodí po světě tisíce, ale nikdo o ty jejich pokusy doopravdy nestojí.“ Krátce se odmlčel, a protože syn se sklopenýma očima také nic neříkal, zatlačila na Aimilia další myšlenka.
„Taky jsem mohl zůstat krásný. I doteď bych tak vypadal, tomu věř. Ale rozhodl jsem se vyměnit mládí za něco vyššího. Vždyť je to ta nejbláhovější a nejzbytečnější věc na světě,“ zasmál se Aimilios opovržlivě. „Kochat se z toho, jakou má kdo tvář. Užívej si ty svoje prchlivosti a zapomeň na to, že bys kdy něco dokázal. Alespoň máš otce, na kterého se bude vzpomínat. To je víc, než mají ostatní.“

Když byl Aimilios přivolán do domu oblastního prefekta, vlivného a velmi bohatého muže, aby společně projednali podobu kamenné klenby se sloupy, která měla být umístěna při vchodu do prefektovy zahrady, vzal s sebou na společné jednání i svého syna Laia. Během oběda se probíraly nejrůznější technické náležitosti – od voleného materiálu přes rozměry díla až po termín dokončení a způsob přepravy jednotlivých kusů.
Později odpoledne se Aimilios s prefektem sami procházeli zahradou a hovořili.
„Vaši paní nebožku jsem neznal,“ řekl v jednu chvíli prefekt, „ale řeknu vám, že ze syna vám vyrostl skutečně krásný a silný muž.“
Aimilios se zachmuřil. „To si říkejte, jak chcete. Ale má prohnilou povahu.“
Prefekt se zasmál. „Tomu nevěřím! Jak se to podle vás projevuje?“
„Je to marnivec. Sám sobě se líbí tak, že nemůže projít kolem okna, aniž by se hned nezačal hledat v odraze. Kdyby polovinu svého času nasměroval k něčemu užitečnému, mohl by být už sám mistr řemesla.“
„Jste přísný otec. To je dobře. Nelíbí se mi, kolik se toho dnes mladým odpouští. Nicméně… Nebudu vám mluvit do rodičovství, ale být vámi, určitě bych byl na syna pyšný. Takový pevný pohled v tak mladém věku se nevidí často.“
U večeře se pak opět sešli všichni tři.
„Chtěl jsem se vás už dlouho zeptat, proč je to pokaždé slunce?“ otázal se prefekt kameníka, když dojedli první chod.
„Je přímo nad námi,“ odpověděl suše Aimilios, kterému nebylo příjemné hovořit o původu své inspirace i o strůjci všech svých životních strastí. Krom toho bylo známé, že odmítá diskutovat o volbě svých motivů, a byl-li by semknutý v jednání s někým méně významným, už to by stačilo, aby se otočil na patě a zakázku zrušil. Prefekt však byl známý svou nesmírně prchlivou nesmlouvavou povahou a nevyhovět mu ve všech jeho rozmarech by mohlo vést v mnoho nepříjemností, které by Aimiliův podnik nemusel přestát.
„To je pravda, je přímo nad námi,“ navázal s úsměvem prefekt, „Ale přemýšlím, jestli není už jako téma vyčerpané. Co je nad námi, víme, přichází odtam život. Rád bych viděl, co je pod námi.“
V neblahé předtuše se Aimilios polekaně podíval přes stůl na svého syna. Oba dva se potkali pohledem a otec v synově tváři spatřil úlisný, hadí úsměv a nad ním přivřené jedovaté oči zvířete chystajícího se k útoku.
„U otce nic takového nehledejte,“ promluvil pomalu Laios s pohledem stále upřeným na starého kameníka, „Toho by ani všichni bohové světa nepřesvědčili, aby upustil od svých sluníček. Ale já vám dokážu zpracovat všechno, co byste o nitru země chtěl vědět.“
„No podívejme!“ zasmál se prefekt. „Otec vás určitě zmrská, až odtud pojedete, vidím mu to na obličeji, však se na něj podívejte! A to je dobře, synové nemůžou vystupovat proti svým rodičům, co by to bylo za svět… Ale já vás i tak beru za slovo. Zajímá mě, co stvoříte, vidím ve vás přece jenom příslib něčeho velkého. Vchod ze severní strany, odkud povede i schodiště, provede váš otec, to je ujednané. Ale dlouho jsem si pohrával s myšlenkou, že by se také průchod ze sadu na západní straně mohl otevřít a vyzdobit klenbou. Dám vám příležitost se prokázat. Věřím vašim schopnostem a budu tak mít ve svém domě díla hned dvou velkých umělců, otce i syna.“
Během zpáteční cesty oba kameníci mlčeli. Syna náhle přepadl stud za úskočné jednání, které před otcem sehrál, zatímco Aimilios se zdál být pohlcený ve zcela jiných myšlenkách. Druhý den ráno přišel k synovi do pokoje a zprudka mu oznámil, že se nehodlá stavět proti prefektově žádosti, a že se tedy Laios musí pustit do práce. „Ale uvědom si,“ dodal potichu, „že spolu nesoupeříme. Nemáš našemu řemeslu co přinést a brzy to uvidí i ostatní. Pokud nic neobětuješ, nikdy se nic nenaučíš a můžeš zapomenout na to, že stvoříš cokoli velkého.“
Laios chodil tři dny po zahradě jejich sídla a přemýšlel o otcových slovech. Cítil, že je v nich hodně pravdy, a byl rozhodnutý se z nich poučit. Ze všeho, co na světě znal, mu byl nejbližší jeho pes Cadmos, se nimž se přátelil už osm let a který často spával na jeho posteli. Přesto Laiova ambice byla větší než láska ke zvířeti. A i když mu to zlomilo srdce, podřízl jednou v noci psa, rozpáral jeho břicho i trup a rozprostřel jeho kůži a orgány na trávě za dřevěným domkem v zadní části zahrady, kam se jen málokdy někdo zatoulal. Seděl pak před znetvořenou mrtvolou a hleděl na jemné záhyby pokrouceného těla milovaného přítele. Po prvním dni smutek odešel a Laios začínal chápat věci, kterým před tím nerozuměl. Po třech dnech otec syna na pozemku objevil a s hrůzou se zadíval na to, co provedl.
„Tohle je tvoje oběť? Tohle, ty malá zrůdo? Že přinutíš jiného tvora, aby se obětoval za tebe? Ty zvíře jedno!“
Laios, kterého by ještě před několika dny taková slova ranila a polekala, nyní poslouchal s klidem, než otec domluví. Potom sám vyrovnaně pronesl: „Je to jen kůže a maso, nic jiného tam není. Pes byl ve mně a toho jsem obětoval. Rozhodně nežil v těchto kostech.“ Pohodil rukou směrem k tlejícím ostatkům, zatímco Aimilios váhavě o krok ustoupil. „A krom toho jsem, otče, pochopil i tvou oběť, konečně jí rozumím.“
Aimilios, který už třicet let viděl svět dvojmo, před sebou náhle zahlédl dva syny, dva otce, dvě bytosti. A dvě životní touhy, které se obě sápou po smrti, každá svým vlastním, do sebe zahleděným způsobem.
O osm měsíců později otec se synem dokončili společně práci na prefektově domě. Nechybělo zde nic. A přebývalo snad jen několik skosených očí ve slunečních motivech starého kameníka, které vrhaly závistivé pohledy na majestátnou a úchvatně vyvedenou klenbu v západní části zahrady.


Jiří Maršálek

Jiri_MarsalekAutor z Brna, ročník 1991.
Zabývá se především filosofickou prózou, žánrově spadající do realismu/naturalismu.
Jeho první román s názvem Večerní sláva Wiederhausera vyšel v prosinci 2019 u nakladatelství Formal Group. Momentálně můžete narazit na jeho novou knihu Lenost.

 

 

 

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeVečerní sláva Wiederhausera

Maršálek, Jiří

Formal Group, 2019

zobrazit info o knizeLenost

Maršálek, Jiří

Host, 2022

Napsat komentář