Nějakým tušením mě však bylo jasný, že jsou to seřazený tři možnosti. Jedna vždy o něco horší než ta předešlá. Rozhlídnul jsem se kolem sebe. Nikdo z těch, co zkoumali nástěnku se mnou, mi nepřipadal, že by tomu rozuměl víc. Anebo se už smířili s variantou, která připadla na ně. Otočil jsem se a nechal to plavat. Stál jsem mezi několika budovami, který spíš než nemocnice vypadaly jako hotelový komplex. A lidi vypadali víc jako turisti než pacienti. Někteří pobíhali okolo a snažili se něco zjistit, což asi vůbec nešlo, protože jediná informace byla ta na nástěnce a nikde žádnej delegát cestovní kanceláře. Anebo to byli zřízenci převlečení do civilu, aby nenarušovali atmosféru prázdninového městečka.
Našel jsem si klidný rožek, sednul si na schodek a zapálil si. Svítilo slunce a bylo to celkem příjemný. Až na to, že jsem vůbec netušil, co se děje. Zavřel jsem oči a lenošil v paprscích.
„Pane Vít…“
Trhnul jsem sebou.
„Můžete jít se mnou?“
„Jo, jasně.“ Zvednul jsem se a následoval ji. Byla to sestřička. Tutově. Jenom tak vůbec nevypadala. Nebyla ani oblečená do uniformy. Vůbec to byl divnej špitál. Chtěl jsem se jí zeptat, kam mě vede a co se bude dít, ale styděl jsem se a sám sobě si namlouval, že to stejně zrovna ona nemůže vědět. Prostě to se ženskejma moc neumím.
A pak už si celkem nic nepamatuju.
Když se mi začalo vyjasňovat, rozeznal jsem sestřičku, jak mi dělá něco s vatou na hlavě. Seděl jsem na lehátku v nějaké ordinaci. Trvalo to snad půl minuty, než jsem pořádně zaostřil. Zrovna vyhodila tu vatu do koše. Byla špinavá od něčeho žlutýho – snad dezinfekce. Pak vzala tampón, co vypadal jako špunt od vany, jenom místo řetízku měl bavlněný provázek, a dala mi ho na hlavu. Sáhnul jsem si tam a zjistil, že tu zátku nacpala do kruhové díry, kterou jsem měl vyvrtanou v lebce.
„Tak a je to hotový, pane Vít, chcete se na sebe podívat?“
Přistrčila mi zrcadlo před obličej. Jako u holiče. Vzal jsem ho do ruky a prohlížel si hlavu. Holič odvedl špatnou práci! Vystříhali mi vlasy, ale ne všechny, jenom tři fleky, dva na spáncích a jeden nahoře. V těch lysinách byly vidět zažloutlý kulatý otvory do lebky, zacpaný těma špuntama se špagátkem uprostřed. Za jeden jsem zatahal. Zátka mi zůstala v ruce a bylo vidět dovnitř. Byla tam nějaká slizká houba. Vždycky jsem si to představoval tak trochu jinak.
„To mi takhle necháte?“
„Vnitřek musí větrat.“
„Ale někde ztratím tu zatracenou věc a ptáci mi budou srát přímo na mozek!“
„Musíte být opatrný, pane.“
„Zaroste to někdy, mám s tím něco dělat? Dezinfekce nebo tak něco?“
„Nechejte to být tak, jak to je, a brzy se to zavře.“
Vypadnul jsem. Tak a mám to za sebou. Půlka mozku v čudu a z hlavy mi trčí provazy. Lidi, který jsem potkával, ustupovali, hleděli na mě a něco si šeptali. Sral jsem na ně. Jediný, co mi vrtalo mojí polohlavou, bylo, co se změnilo. Když se vám prohrabou lebeční dutinou, tak se přece musí něco změnit. A já šel na autobus a pořád přemýšlel, v čem jsem jinej, co je jinak, co se změnilo. A na nic jsem nemohl přijít.

Tom Odpad

Autor pochází z malé kovozemědělské vísky, Hořice u Blanska. Již od útlého dětství byl plachý a ostýchavý až do té míry, že ho sousedé několik let považovali za němého. Ovšem malý Odpad je vyvedl z omylu ujištěním, že je jim po tom hovno. Poté, co se naučil číst, zažil první zklamání, když příběh o chromém mravenečkovi končí příliš dobře. Své zklamání přetavil do prvního literárního pokusu, kde toto vypravování narovnává a mravenec umírá pod koly nákladního vozu Liaz, protože neumí dostatečně rychle přeběhnout silnici. O svoji první práci záhy přichází, když mu ji na pastvě sežere koza. Od tohoto incidentu se nadále raději věnuje méně stravitelné poezii. Oproti vrstevníkům rychleji dospívá, hlavně co se týče ochlupení a sexuálních tužeb. Dalo by se říct, že pubertální období Odpadovi dramaticky formuje myšlenky pro celý další život, stejně jako osrstění, které se nadále hojně rozrůstá. Někteří kamarádi si ho za to dobírají, ale ve skutečnosti mu závidí mužný zjev. Tom to však považuje za malicherné a v přestávkách mezi masturbací lepí papírové modely z ABC. Střední průmyslovou školou prochází za přispění osvícené části učitelského sboru, která se staví proti snahám konzervativních kolegů rebela vystrnadit. Díky rodinné farmě má během studií, polních prací a dojení krav dostatek času formovat hluboké filozofické teze, které zhusta uplatňuje ve své tvorbě. Rozervaný mladý filozof je smýkán hormony od literatury přes hudbu a drama až k výtvarnému umění. Dráhu úspěšného hudebníka mu překazí hospitalizace na kožním oddělení, kde se pomocí zinkového oleje a sýrové vazelíny léčí ze svrabu. Povinná vojenská služba, kterou až na noční pomočování přečkal bez úhony, mu pomohla objevit kouzlo absurdních situací a také mu přinesla poznatek, že delší povídky se více hodí při nedostatku toaletního papíru. Technická profese, které se věnuje celý život, probleskuje do některých jeho děl až s konstruktérskou přesností a detailem. Stejně jako většinou strohý naturalismus. V současnosti autor vydal knihu povídek s názvem Umím s ním i mrskat. Jde o soubor dvaceti čtyř povídek, jejichž hrdina vás vtáhne a provede svými příběhy pitoreskních situací, které vznikají na první pohled na obyčejných pěšinkách běžného žití. Jejich pojítkem je úžasný nenucený a jakoby samozřejmý humor, který sem tam vybafne ze zatáčky, za níž by ho nikdo nečekal. Více o knize a autorovi naleznete na stránce www.tomodpad.cz.

Související knihy

Odpad, Tom

Ears a Wind Records, 2021