Přinášíme vám ukázku z knihy Zmizím ve tmě,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

Policie prohledala dům a oznámila Drewu Witthuhnovi: „Je váš.“ Žlutá policejní páska šla dolů, vstupní dveře se zabouchly. Když tu ještě byli detektivové, jejich nevzrušená preciznost pomáhala Drewovi nemyslet na tu skvrnu – teď už se jí však nedalo vyhnout. Ložnice jeho bratra a švagrové se nacházela hned za hlavními dveřmi, přímo naproti kuchyni. Když se Drew postavil ke dřezu, stačilo otočit hlavu doleva a okamžitě viděl tmavý cákanec na bílé zdi nad manželskou postelí Davida a Manuely.
Drew si zakládal na tom, že nevyměkl. Na policejní akademii ho učili, že má zvládat stres a nikdy nezblednout. Nervy ze železa byly podmínkou úspěšného završení studia. Až do pátečního večera 6. února 1981, kdy se u stolu v restauraci Rathskeller v Huntington Beach objevila sestra jeho snoubenky a hlesla: „Drewe, zavolej mámě,“ si však Drew Witthuhn nemyslel, že tohle všechno – tuhle schopnost mlčet a dívat se klidně před sebe, zatímco všichni ostatní poulí oči a křičí – bude někdy potřebovat. Nebo že to přinejmenším bude potřebovat tak brzy a tak blízko vlastního domova.
David s Manuelou bydleli na adrese Columbus 35, v jednopodlažním domku v Northwoodu, což byla nová část Irvine – jeden z výhonků satelitního předměstského bydlení, který vyrážel do prostoru někdejšího irvineského ranče. Okolí zdejších domů stále vévodily pomerančovníkové sady, jejichž rovné linie vroubily všudypřítomný beton a asfalt a v nichž nechyběly ani balírny a tábořiště pro česače. Budoucnost měnící se krajiny se dala odhadnout i podle převládajících zvuků: bafání ubývajícího počtu traktorů se utápělo v hlomozu domíchávačů vylévajících beton.
Snobský ráz zdejších domů jen stěží maskoval skutečnost, že proměna Northwoodu ze všeho nejvíc připomínala pásovou výrobu. Skupinky vysokých eukalyptů, které ve 40. letech vysadili farmáři jako ochranu před nelítostně horkými větry Santa Any, nebyly pokáceny, ale posloužily jinému účelu. Developeři podle nich narýsovali hlavní komunikace a v jejich stínu nastavěli domy. Zástavbu Shady Hollow, kde bydleli David a Manuela, tvořila řada 137 typových domků ve čtyřech různých modifikacích. David s Manuelou si vybrali projekt s názvem „Plan 6014“ přezdívaný „Vrba“ – čtyři plus jedna, 138 metrů čtverečních užitné plochy. Nastěhovali se do něj koncem roku 1979, když byla stavba dokončena.
Drewovi připadal dům neuvěřitelně „dospělácký“, ačkoliv David s Manuelou byli o pouhých pět let starší než on. Možná i proto, že byl úplně nový. Kuchyňské skříňky se ještě leskly novotou. V ledničce voněly plasty. A všude byla spousta prostoru. Drew s Davidem vyrostli v přibližně stejně velkém domě, jenže se jich v něm mačkalo sedm, takže museli netrpělivě čekat, až na ně přijde řada ve sprše, a u jídelního stolu do sebe vráželi lokty. Naopak David s Manuelou měli klidně v jednom pokoji uskladněná kola a ve druhém přechovával David kytaru.
Drew se snažil potlačit žárlivost, kterou v něm tenhle dům probouzel, ale musel si přiznat, že staršímu bratrovi docela závidí. David a Manuela byli svoji už pět let a oba měli stálá zaměstnání. Ona pracovala v úvěrovém oddělení California First Bank; on dělal obchoďáka v House of Imports, což byl autorizovaný prodejce značky Mercedes-Benz. Jejich život formovaly běžné středostavovské tužby a ambice. Obrovské množství času trávili diskusemi, jestli si mají nechat před domem udělat obezdívku nebo kde nejlépe nakoupí kvalitní orientální koberce. Dům na adrese Columbus 35 byl zatím jen prázdnou skořápkou, která čekala, až ji něco vyplní. Její prázdnota s sebou nesla příslib. V porovnání s tímto životem si Drew připadal nezralý a nehotový.
Po první zdvořilostní prohlídce domu už tam Drew prakticky nechodil. Problémem však nebyla jeho zahořklost – spíš měl pocit, že v domě není vítán. Manuela, jediné dítě německých imigrantů, se chovala příkře, někdy i bez zjevného důvodu. V California First Bank o ní bylo známo, že bez okolků říká lidem, kdy se mají nechat ostříhat, a nemilosrdně poukazuje na jejich chyby. Vedla si soukromý seznam přehmatů svých spolupracovníků a vedla si ho v němčině. Byla útlá a pohledná, měla výrazné lícní kosti a prsní implantáty, kterýžto zákrok podstoupila po svatbě, protože měla drobnou postavu a David – jak se svěřila jedné kolegyni a zhnuseně přitom krčila rameny – velká prsa preferoval. Vylepšenými tělesnými partiemi se ovšem nechlubila. Naopak nejraději nosila roláky a ruce často mívala založené na prsou, jako by si s nikým nechtěla zadat.
Drew viděl, že jeho bratrovi takový vztah vyhovuje. I on se totiž dokázal chovat odtažitě, byl uzavřený a váhavý a věci raději sděloval oklikou než napřímo. Výsledkem bylo, že Drew od Davida s Manuelou často odcházel zdeptaný – Manuelina nevlídnost jako by dokázala prostoupit každou místnost, do níž tato žena vkročila.
Počátkem února 1981 se Drew díky rodinné šuškandě doslechl, že se David necítí dobře a že je v nemocnici. V té době už se s bratrem nějakou dobu neviděl a žádnou návštěvu neplánoval. V pondělí 2. února odvezla Manuela Davida do Komunitní nemocnice Santa Ana-Tustin, kde jejího muže přijali s těžkou gastrointestinální virózou. Několik následujících večerů dodržovala Manuela navlas stejný program: večeře u rodičů a po ní návštěva Davidova pokoje číslo 320. Kromě toho si každý den volali. Také v pátek dopoledne zatelefonoval David do manželčiny banky a sháněl se po Manuele, ale její kolegyně mu oznámily, že Manuela dnes nepřišla do práce. Zkusil jí zavolat domů, ale telefon nikdo nezvedl, což Davida udivilo. Po třetím zazvonění se vždy sepnul záznamník; Manuela ho neuměla ovládat. David tedy zavolal manželčině matce Ruth, která souhlasila, že zajede k nim domů a dceru zkontroluje. Na klepání na dveře však nikdo nereagoval, a tak Ruth vytáhla klíč a odemkla si. Následoval telefonát blízkému rodinnému příteli Ronu Sharpeovi, jehož Ruth hysterickým hlasem volala do domu.
„Podíval jsem se nalevo, uviděl jsem její rozevřené dlaně a pak už jsem spatřil krev na celé zdi,“ sdělil Sharpe detektivům. „Ne­ uměl jsem si představit, jak se ta krev z místa, kde ležela, mohla na zeď dostat.“
Do ložnice nahlédl jen jednou a pak už se tam nedíval.

————————–

Přečtěte si celou ukázku.

————————–

O autorce

Michelle McNamara byla scenáristka, novinářka a autorka žánru „true crime“. Dlouholetá fascinace vraždou dívky, která se odehrála jen dva bloky od místa, kde kdysi vyrůstala, ji v dospělosti přivedla až k založení blogu „True Crime Diary“. Právě tady začala rozebírat dosud nevyřešené zločiny, včetně případů znásilnění a vražd, které se odehrály v 80. letech v Kalifornii. Protože se jí příčila představa, že by jejich pachatel – kterému začala říkat Zabiják z Golden State –, zůstal nepotrestán, rozhodla se, že ho policii pomůže najít. Své pátrání po jednom z nejděsivějších sériových vrahů v dějinách USA popsala v bestselleru Zmizím ve tmě a nemalou měrou přispěla k jeho dopadení. Po autorčině předčasné smrti v roce 2016 knihu dokončili její manžel, herec Patton Oswalt, a dva její spolupracovníci, Paul Haynes a Billy Jensen.

Zdroj informací: Mystery Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. Mystery Press v současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo například Angličany Stevea Robinsona a Tima Weavera, ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich (v TOP 10 amerických bestselleristů) či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

McNamara, Michelle

Mystery Press, 2022