Knihu Povídky pod psa vydalo nakladatelství Talent Pro ART.

Ukázka z knihy

Komisař Dick

I.

Teplé červnové dny rozproudily Dáše krev, to tam je zádumčivé posedávání doma. Rozzářená Dagmar se nese Pohořelcem jako baletka. Taneční krok doprovází jemný cinkot lahví v síťovce. Dvě sedmičky Pinot Grigio z regionu Alto Adige pro obzvlášť milé návštěvy. U sochy sv. Jana Nepomuckého jako obvykle zavelím stop a pečlivě pročítám pesemesky na podstavci. Dáša nastavuje tvář sluníčku a trpělivě čeká. Vrtím ocasem, mám z ní radost. Pro ztepilého flanderského bouviera, arbitra elegance, co všude udává tón, není horšího doplňku než skleslá ženská, která shrbená a s hlavou sklopenou proletí přes náměstí, jen aby už byla doma, všem z očí.
„Čau krásko,“ volá na Dášu mladičký zedník z nejvyššího patra lešení na Kaunicově paláci. „Nechceš ke mně nahoru? Mám tu krásný výhled,“ dodává s pohledem upřeným do hlubokého dekoltu letních šatů. Jo, kamaráde, aby ses nedivil, perspektiva umí být šálivá. Z té výšky vidíš štíhlounkou Dášu s rezavým přelivem a tváří schovanou za slunečními brýlemi jako mladé děvče. Padesátnice Dáša se polichoceně chichotá, přehodí síťovku z ruky do ruky, až to cinkne, a pravačkou mává svému vysoko postavenému ctiteli.
„Jen se na tu nestydu koukněte, jak se producíruje.“
„Ta hází očima po každém mužském. Jak vidí chlapa, natřásá se, jako by jí bylo dvacet.“ Před pohořeleckou Žabkou, koloniálem pro Prahu 1, stojí hlouček žen. Knihovnice slečna Dvořáčková, paní Němcová, majitelka mého nejlepšího nepřítele kocoura Felixe, a Dášina sousedka Stáňa Řezníčková. Ano, právě tahle Stáňa, která Dáše odloudila ctitele Karla. Intelektuální hovory nad šálkem čaje v prvním patře vyměnil za opulentní tříchodové hostiny v přízemí.
„Zas táhne flašky, dejte na mě, je to notorička,“ syčí Stáňa. Pomlouvá Dášu při každé příležitosti. Ač v soutěži o Karlovu přízeň sokyni na hlavu porazila, obává se, že její vítězství bude mít jepičí život. Karel, kdykoli potká Dášu, nasadí oddaný psí výraz. Stáňa vraští obočí a její masité tváře zbrázdí dvě ohavné vrásky. „Kupuje si chlast jinde, aby to neprasklo, ale když se namaže… “ Stáňa významně mrká, jako že by měla co povídat, ale nebude, protože je dáma. Na mou duši na psí uši, žádná dáma – nactiutrhačná štěkna!
„Ze sklepa vinárny U Lorety se ztrácí víno. Představte si, z deseti lahví Chateau Neuf du Pape je polovina pryč. Musí to být někdo z domu, protože prázdné flašky se našly v naší zamčené popelnici. Pakáž zlodějská.“
Stáňa v rozhořčeném gestu dloubne Karla do žeber, „No, řekni něco, Karle.“ Karel sice kývne hlavou, ale neví, kam s očima. V kroužku hradčanských drben se necítí volně, a navíc ho sužuje obava, že kolemjdoucí Dáša pochopí, koho má Stáňa tou pakáží na mysli.
„Závislost na alkoholu je strašná věc. Všechny zábrany jdou stranou,“ pronese bachařským tónem paní Němcová, bývalá družinářka. „A co policie? Nahlásili ty krádeže?
„Jestli to vyšetřuje Veselý,“ křižuje se slečna knihovnice, „tak se ničeho kloudného nedoberou.“ Městský policista Veselý není mezi postaršími hradčanskými obyvatelkami příliš oblíben, vadí jim jeho shovívavý přístup k provinilcům.
„Ten chytrák akorát poradil, ať si dají na sklep lepší zámek,“ souhlasí Stáňa, „Co taky čekat, když je jedna ruka s –,“ kývne hlavou směrem k Dáše. „Karle, jdem, jinak nám u Kšány vyprodají nejlepší kusy.“ Kvůli Karlovi jezdí Stáňa pro maso k vyhlášenému řezníkovi až do Břevnova, což neblaze dopadá jak na stav jejího konta, tak na číslici, která naskakuje na osobní váze. Řekl bych, že vedle žárlivosti jsou to právě tyto dvě skutečnosti, které plní její srdce záští. Dáša předstírá, že nic neslyší, ale záda, která nastavuje pomluvám, jsou den ze dne rozpačitější a chůze přes Pohořelec začíná připomínat úprk.
„Zámek je bezpečnostní, všechny plaňky neporušené. Osobně jsem je očuchal. Nechápu, jak zloděj do vinárenského sklepa vnikl,“ referuji na shromáždění svolaných expertů. „Ke všemu Dáša našla dvě prázdné lahve přímo na našem prahu. Od Chateau Neuf du Pape. Naštěstí je odnesla do veřejného kontejneru na sklo.“
„Myslíš, že to byla past?“ Vypoulená očka mopse Puga přímo lezou z důlků.
„To je jasný jako facka, někdo chce Dášu dostat do maléru. Škoda narůstá, brzo půjde o trestný čin.“ Dobrman Richard štěká úsečně a velitelským tónem. Má to odpozorované od svého pána plukovníka Matyáše, policejního rady. Říká se, že pes je zrcadlovým obrazem svého pána. U dobrmana to platí dvojnásob. Rád uznávám, že Richard je odvážný, sebevědomý, a přitom ochotný následovat vůdce. Výtečně se hodí pro práci u policie nebo v armádě. Co však postrádám je jistá lehkost bytí, ten snaživec vůbec netuší, co je nonšalance. Ctihodný Pug nejenže sdílí moje názory, jde dokonce dál – Richarda posměšně nazývá komisařem Dickem. Richardovi, zvyklému na pánovu anglickou výslovnost Ríčrd, zdrobnělina nevadí. Coby úzce specializovaný expert technického zaměření nemá ponětí, co výraz dick označoval v době Shakespearově. Dokonce ani Blančino upejpavé chichotání v něm nevzbudilo podezření.
„To víme taky, ty mistře prostopravd.“ Bloodhoundka Blanka cení zuby. Jako těžce pracující proletářka chová k represivním složkám státu odpor. Její majitel, metař pan Brůha, nedávno musel zaplatit mastnou pokutu za vozík s odpadky zaparkovaný před vchodem do poslanecké sněmovny.
„Jenže vědět ještě neznamená prokázat,“ mávne tlapou Richard. „Policie často ví, ale když chybí důkazy, nemůže konat.“
„Tak něco kloudnýho navrhni, Dickie,“ zakření se Pug. Spoléhá se, že Richard ve zvrásněných záhybech jeho tváře úsměšek neodhalí.
„Je nutné objekt hlídat a pachatele přistihnout při činu.“
„Jak prosté, milý Watsone, nechceš nám, laskavě, prozradit, jak to máme udělat?“ Pug hází opatrnost za hlavu, z jeho slov zcela nepokrytě čiší výsměch.
„Má pravdu, jinak to nepůjde,“ zastává se Blanka Richardova nápadu. „Dnes v noci to za vás pohlídám.“ Šlechetná nabídka. Blanka ví, že ani jeden z nás nemá šanci se nenápadně vytratit. Richard bydlí až v Dejvicích, náš byt Dáša na noc zamyká a obézní starouš Pug se dobrovolně z britské ambasády nehne.

——————————————-

Zajímat by vás mohla i recenze knihy.

——————————————-

O autorce

Eva Mašková je uprchlík z džungle mezinárodních korporací. Námořník plavící se na vzdutých vodách fantazie, s touhou proplout mezi Scyllou beletristické tvorby a Charybdou knižního trhu. Gourmand napětí a záhad, gourmet detektivních zápletek. Narodila se v Praze v roce psa. Po čtvrtstoletí stráveném ve světě financí píše a přednáší. Čas dělí mezi pražský byt a slapskou chatu. Ráda vymýšlí zápletky, hrdiny i padouchy při práci na zahradě a ještě raději při výrobě domácích marmelád. Potrpí si na košatou češtinu, Jane Austenovou a Hilského překlady Shakespeara. Neúnavný Pražský chodec stále znovu a znovu podléhající kráse stověžaté.

Zdroj informací: oficiální web autorky

Talent Pro ART je novým nakladatelstvím, které vydává knihy začínajícím autorům i již zkušeným spisovatelům. Rádi dávají prostor všem umělecky zaměřeným lidem, nejenom spisovatelům a jsou otevřeni všem směrům.

Související knihy

Mašková, Eva

Talent Pro ART, 2022