Odpověď je jednoduchá, knížka je prostě inspirativní. Když se k vám dostane v pravý čas, najednou znovu otevře celou sadu otázek, kterými jste se už zabývali dřív, ale neuzavřeli je – ostatně to ani nejde…
Fiktivní rozhovory s van Goghem, Gauguinem a Cézanem, které vznikly v Provenci, mi připomněly můj vlastní probíhající rozhovor s Máchou a pohled na Máj očima Jarmily. Tohle nezmiňuju pro reklamu, ale proto, že díky tomu vím, jak blízký vám musí být ten, s nímž vedete rozhovory.
Ale zpátky do Francie a k Petrově knížce – Který obraz „impresionistů“ mám rád? Tak, že bych si ho pověsil doma?
Asi Veslaře (Snídaně veslařů) od Renoira, ale v Pijoanových Dějinách umění není, tak ho budu hledat. Od Cézanna zátiší! No jistě!
Cizojazyčné označení – název Still life, stálý život, život obrazu – se lidem líbí víc, ale zátiší, něco za tichem, má pro mě taky hlubší smysl. Myslím kacířsky, že Cézannovy obrazy Koupání byly slepou cestou. Jenže pro koho? Pro mě, který chce, aby žena byla na první pohled odlišná od muže? Ano. Aby byla krásná? Ano. Ale co když chtěl malovat něco, co nedohlédnu? Moderní Olympie pořád vypadá, jako by ji někdo dělal v deliriu (dobové svědectví), a pořád si to o ní jistě moře lidí myslí…
Ke Gauguinovi mám vztah neutrální a van Gogh – musel bych pečlivě vybírat. Ale tohle měřítko – co bych si pověsil doma – co o něm soudíte, vážení čtenáři? Nalistoval jsem si některé pasáže u Remarquea, v knize Stíny v ráji. Kolik lidí se o některých jménech dočetlo až tady?
O impresionistech už bylo napsáno tolik, že dnes je spousta zasvěcených odborníků na impresionismus – tím větší je Kotykova odvaha.
O van Goghovi i o Cézanovi člověk čte leckdy jako o chudácích bláznech. Já myslím, že oni naopak patřili k těm šťastným, kteří pro své „bláznovství“ našli ventil.
Taky už vás napadlo, co by s těmi dnes tak slavnými obrazy bylo, kdyby prostě nebylo jen několika lidí, ale hlavně peněz? Kdyby nepřišel úspěch? Povalovala by se ta plátna někde na půdách a pod senem v králíkárně? A kdybychom se k nim s Petrem nebo třeba s panem Míčkem dostali, poznali bychom, že máme před sebou něco úžasného? A kudy a kam by se ubíral vývoj umění, na nějž někteří lidé stále věří?
Vývoj! – navzdory (u nás) třeba studiím, která napsal už Josef Čapek? Hned v úvodu knihy Umění přírodních národů…
Důležitá věc, která se mi vrátila do hlavy – jak rozdílné je vnímání umění amatéra, milovníka, kunsthistorika na straně jedné a na straně druhé vnímání umělce, takového, který se svým uměním živí, spoustu let, sám, bez institucí za zády? Tohle by stálo za jiný rozhovor o umění, kdyby oba aktéři dokázali být otevření. Možná je na tohle téma dost knih, ale já dám na osobní svědectví, zvlášť dneska.
Petr Kotyk zmiňuje Gauguina i jako šermíře, určitě to má podložené. Maugham v knize Poslední půlšilink píše neurčitě o boxování a kus života ve společnosti van Gogha u něj nenajdete vůbec – ale je to román! A při listování jsem narazil na další myšlenku, cituju: „Léta, která byla vyplněna bojem o dosažení výsledku v obtížném umění, byla velmi monotónní…“ A těžko sdělitelná, dodávám.
I podle téhle útlé knížky rozhovorů si dovedete jistě představit, jak se Hortense dívala na svého manžela (Cézanne). – Co dělá? Maluje. Za týden, za měsíc? Maluje. Za dva, tři, pět let? Maluje.
Autor „zachycení lásky“ píše působivou formou o lidech a obrazech, které má rád. Moc rád jsem tu knížku četl a nechám si ji v knihovně, pro jiné znehodnocenou spoustou svých poznámek. A děkuju.

Související knihy

Malování je způsob zachycení lásky
Paul Gauguin, Vincent van Gogh a Paul Cézanne o malování a životě v Provence

Kotyk, Petr

Cherm, 2022