Musíme si pomáhat. Mluvit si a psát spolu. Komunikovat tím naším evropským a otevřeným způsobem, kdy si můžeme příjemně říkat i nepříjemnosti.

Četl jsem psí povídky už v rukopise, neboť máme s Evou domluvenou spolupráci o vzájemné výměně textů a případné redakci. Redakcí nemám na mysli jazykovou korekturu.
Nedávno jsem napsal důležitý text o konci starých časů, literárních, jenže po zveřejnění jsem z reakce čtenářů poznal, že jsem ho napsal blbě a musel jsem ho přepsat. Možná kdybych ho poslal Evě, chybu by našla, odhalila – no, neposlal jsem, a stalo se.

Ten text se zabýval tím, co všichni kolem sebe vidíme a nikdo to zatím nepojmenoval. Jde o nedozírnou, ohromnou změnu v knižním světě – o to, že vládu převzaly ženy, ženy vyhrály. Po stovkách let, kdy všechny knihy psali muži a stvořili i všechny ženské postavy, je ženy převálcovaly – promiňte to mužské přirovnání. Jednoduše – víc žen knihy čte, víc žen knihy kupuje, víc žen píše.

Jestliže má někdo pocit, že si ohřívám polívku na sporáku paní Maškové, je to pravda jen částečně. My všichni hledáme ve všech textech to svoje a vnímáme jen uzounký výsek tzv. skutečnosti. Já se ptám: jaká bude ta ženská próza? A bude i poezie?

Eva Mašková si vedle psa skutečného, opravdovského, stvořila ještě jednoho, toho, jenž vypráví příběhy lidským hlasem. Jestli jste zapomněli na skutečnost, že vypravěč je vždycky moudrý, a někdy i vševědoucí, tak já ne.

A je možné, že brzy budu psát text ne už o změně časů literárních, ale o změně časů obecně lidských, kde ženy vyměnily muže za pejsky, už je přestala bavit ta chlapská agresivita? Psi jsou taky agresivní, ale dá se jim nasadit obojek a náhubek. (Kdysi za totality jsem četl jeden z excelentních fejetonů Ludvíka Vaculíka, o ženách, které hledí do výlohy obchodů Les a lov na obojky, zatímco jejich muži…)

Ach! Vidím svým vnitřním zrakem, jak se ženy už neoblékají tak, aby se líbily mužům, ale aby se cítily dobře. No jo, no.

Možná je tahle kniha od psa i předznamenáním těch časů, kdy se ženy budou oblékat pro svoje pejsky: Líbí se ti tyhle košíčky, Azore? Co tahle košilka, Maxi? Co můj zadek v těchhle kalhotách, Dane, chtěl by sis kousnout? A na lýtka si holky nechají vytetovat čumáček svého Bena.

Tak… vraťme se zpátky na pevnou – ještě – zem.

Eva Mašková si psa nepořídila jako náhražku. Eva Mašková umí psát a skrze svého psa vám vypráví příběhy lidské. Ten pes je tam proto, aby těm povídkám dodal další rozměr. A taky určitý rámec, hranice, místo určení. Povídky jsou vtipné, je v nich dost srandy a pejskaři je ocení. A vy, vážení čtenáři, v nich jistě najdete věci docela jiné, než které si v nich čtu já.

Související knihy

Mašková, Eva

Talent Pro ART, 2022