Nenáviděl jsem všechny okolo, co se tak šťastně smáli. Pozoroval jsem lípy nad hlavou a propadal depresi. Po pár půllitrech jsem se rozhodl, že se nebudu dál sebetrýznit, a v jedné ze svých smutně-blbých nálad jsem vyrazil pryč.
Už nevím, kam jsem šel. Jistý je, že jsem rozšlápl psí hovno a nebyl jsem v pohodě. Čekal jsem, až spadnu pod náklaďák. Žádnej nejel. Skončil jsem na zastávce autobusu. Svezu se pár zastávek. Po několika minutách se vyřítil ze zatáčky, zastavil a já se uvelebil vzadu. Nastoupil jsem jedinej a poslední dva lidi vystoupili na příští stanici. Řidič na to šlápnul a mně se to začínalo líbit. Nechal jsem si domy tryskem projíždět mozkem. Na další zastávce stál hlouček lidí. Prosvištěli jsme okolo jako šmouha a zadním oknem, u kterého jsem seděl, jsem zahlídl ty na zastávce, jak nám hrozí. Po dlouhé době jsem se zasmál. A tak to šlo dál. Vyplazoval jsem jazyk na roztrpčené obličeje na každé zastávce. Projeli jsme pěknej kus města, když jsem se zvednul a šel za řidičem. Zabouchal jsem na sklo a on se otočil.
„Hele, kámo, hodláš vůbec někdy zastavit?“
Usmál se na mě a řítil se dál. Řekl jsem:
„Dobrá… dobrá, jeď tedy až na konec světa.“ A zase jsem se uvelebil na zadní sedačce. Jenom tak jsem koukal, jak nás opouští město a vjíždíme do polí. Byl to pěknej výlet, ale začal jsem přemýšlet, jak se dostanu zpátky, a taky se mi začínalo chtít chcát.
Dokolíbal jsem se zase ke sklu a zabouchal. Mrknul na mě, jako že poslouchá. Začal jsem přes dveře:
„Hele, tady končí prdel. Jak se dostanu zpátky?“
Usmál se na mě a dál řezal zatáčky.
„Kurva, já bych si chtěl vystoupit! Jestli hodláš umřít v autobuse, tak prosím tě beze mě!“
Netvářil se, že by mě bral vážně.
„A hlavně docela rád bych se vychcal, tak nedělej blbosti.“
Jenom se usmíval. Praštil jsem do skla.
„Do prdele, zastav přece!“
Nic. Sral na mě. Odkráčel jsem dozadu a přemýšlel, jak dlouho mu může vydržet nafta. Pak vyjel na dálnici. Líbilo se mi to čím dál míň. Asi je to nějakej pošuk. Není to dobrej pocit, když jste v rukou někoho, o kom nemáte valný mínění.
Dorazil jsem zase zpátky ke kukani. Měchýř se mi nafukoval k prasknutí.
„Hej, kreténe, zastav!“ mlátil jsem do dvířek. Pak jsem s nimi zalomcoval. Ten pacholek byl zamčenej v bezpečí.
„Bože, zastav. Přece mě tady nenecháš chcípnout!“
Zuřivě jsem mlátil do skla.
„Jak chceš. Vychčiju se ti tady u dveří.“
Pak jsem si to rozmyslel. Kdoví jak dlouho ještě pojedeme a já to budu muset čichat. Zkroutil jsem se na zadní sedadlo a zkoušel nemyslet na svůj nafouknutej močák. Sledoval jsem auta, jak nás předjíždějí. Oni si to sviští po dálnici a netuší, že já tady umírám unesenej a brzy prasknu. Pak jsem se vysoukal k horní, otvírací části okna a vystrčil hlavu ven. Mával jsem na rychlejší auta. Jedno přibrzdilo a jelo na úrovni mé hlavy. Okýnko se pode mnou stáhlo a vykukoval na mě nějakej chlápek.
„Zachraňte mě, proboha! Ten magor mě unesl a nechce zastavit. Chce se mi hrozně na záchod! Ksakru, pomozte mi nějak!“
Netuším, jestli mě v té rychlosti vůbec slyšel. Koukal na mě jak na blázna, jak jsem se tam plazil po skle. Pak mi ukázal prst, zavřel okno a přidal plyn.
Svalil jsem se na sedadlo a přemýšlel, že bych to mohl udělat na schodech u dveří, odkud by to asi vyteklo. Zvednul jsem se a snažil se najít po autobuse něco, čím by šlo na okno napsat ÚNOS. Skončil jsem zase u řidiče.
„Debile, zastav! Zastav, nebo tě zabiju! Slyšíš, ty zmrde? Zastav, przniči močových měchýřů! Počkej, až se ti dostanu na kůži!“
Jen se mi smál ve svým skleněným bezpečí. Vzdal jsem to na zadním sedadle. Celej můj mozek zaplňovaly piva v dutinách. Nevím, jak dlouho jsme jeli, když se objevila policejní hlídka. Zapluli před nás a už jsme přistávali u krajnice. Ještě než jsme úplně zastavili, už jsem se kroutil u předních dveří. Připadalo mi to věky, než se otevřely. Policajti už tam stáli. Drapli mě, hned jak jsem udělal krok ven.
„Sakra, pánové, o co jde?“
„Jen se nedělej!“
„O co jde? Pusťte mě přece!
„Chlapče, to není moc dobrej nápad, unášet autobus.“
„Co je to za blbost?“
Zkoušel jsem se vymanit, ale zkroutili mi ruce za záda.
„Do prdele, hoši, já se musím nutně vychcat! Pak vám to vysvětlím, to je hrozný nedorozumění.“
„Jo, chlapče, takový triky známe.“
A nacpali mě do svýho auta. Uvažoval jsem o smrti, hříchu, vině, pokání, o spravedlnosti, o bohu a o prasklým močovým měchýři. Prostě to byl od začátku podělanej den.

Tom Odpad

Autor pochází z malé kovozemědělské vísky, Hořice u Blanska. Již od útlého dětství byl plachý a ostýchavý až do té míry, že ho sousedé několik let považovali za němého. Ovšem malý Odpad je vyvedl z omylu ujištěním, že je jim po tom hovno. Poté, co se naučil číst, zažil první zklamání, když příběh o chromém mravenečkovi končí příliš dobře. Své zklamání přetavil do prvního literárního pokusu, kde toto vypravování narovnává a mravenec umírá pod koly nákladního vozu Liaz, protože neumí dostatečně rychle přeběhnout silnici. O svoji první práci záhy přichází, když mu ji na pastvě sežere koza. Od tohoto incidentu se nadále raději věnuje méně stravitelné poezii. Oproti vrstevníkům rychleji dospívá, hlavně co se týče ochlupení a sexuálních tužeb. Dalo by se říct, že pubertální období Odpadovi dramaticky formuje myšlenky pro celý další život, stejně jako osrstění, které se nadále hojně rozrůstá. Někteří kamarádi si ho za to dobírají, ale ve skutečnosti mu závidí mužný zjev. Tom to však považuje za malicherné a v přestávkách mezi masturbací lepí papírové modely z ABC. Střední průmyslovou školou prochází za přispění osvícené části učitelského sboru, která se staví proti snahám konzervativních kolegů rebela vystrnadit. Díky rodinné farmě má během studií, polních prací a dojení krav dostatek času formovat hluboké filozofické teze, které zhusta uplatňuje ve své tvorbě. Rozervaný mladý filozof je smýkán hormony od literatury přes hudbu a drama až k výtvarnému umění. Dráhu úspěšného hudebníka mu překazí hospitalizace na kožním oddělení, kde se pomocí zinkového oleje a sýrové vazelíny léčí ze svrabu. Povinná vojenská služba, kterou až na noční pomočování přečkal bez úhony, mu pomohla objevit kouzlo absurdních situací a také mu přinesla poznatek, že delší povídky se více hodí při nedostatku toaletního papíru. Technická profese, které se věnuje celý život, probleskuje do některých jeho děl až s konstruktérskou přesností a detailem. Stejně jako většinou strohý naturalismus. V současnosti autor vydal knihu povídek s názvem Umím s ním i mrskat. Jde o soubor dvaceti čtyř povídek, jejichž hrdina vás vtáhne a provede svými příběhy pitoreskních situací, které vznikají na první pohled na obyčejných pěšinkách běžného žití. Jejich pojítkem je úžasný nenucený a jakoby samozřejmý humor, který sem tam vybafne ze zatáčky, za níž by ho nikdo nečekal. Více o knize a autorovi naleznete na stránce www.tomodpad.cz.

Související knihy

Odpad, Tom

Ears a Wind Records, 2021