Jaroslav Rudiš (*1972) je spisovatel, autor mnoha románů (Český ráj, Národní třída), scénářů a s Jaromírem99 i spoluautor komiksové trilogie Alois Nebel. Píše česky a německy a nejčastěji ho najdete ve vlaku mezi Českem a Německem. Za svoji tvorbu obdržel řadu cen, tou poslední je Cena Karla Čapka 2022, kterou za své dílo dostal letos v lednu.

V rámci podzimního Velkého knižního čtvrtku vyšel v českém překladu Michaely Škultéty jeho poslední román s názvem Winterbergova poslední cesta. Knihu vydalo nakladatelství Labyrint a v prosinci ji jako audioknihu připravilo nakladatelství OneHotBook v podání Pavla Batěka. I když většinou volím poslech, tentokrát jsem šla cestou klasiky a všech 435 stran poctivě přečetla, protože to za ten vynaložený čas stálo!

Hrdina Jan Kraus je pečovatel a najímají si ho, aby usnadnil poslední dny těžce nemocným lidem. Proto si jeho služby objednala i dcera Wenzla Winterberga, posledního tramvajáka v Berlíně. Je starý jako Československo, ale oproti všem předpokladům se v Krausově péči překvapivě zotaví. A přemluví ho, aby spolu odjeli vlakem na speciální výpravu.

Čtenář je laskavě přizván a může se leccos dozvědět – ze současnosti i minulosti železnice, ale hlavně z historie, jejíž stopy můžeme potkávat dodnes. Winterberg totiž trpí tzv. „záchvaty historie“, v nichž ze sebe chrlí historická fakta, navíc neustále předčítá z „baedekru“ z roku 1913 (protože tehdy byl svět ještě v pořádku), podle něhož cestují. Tím vším se prolíná i jeho osobní život a biografie samotného Krause.

„Dřív bývala nádraží katedrálami dopravy. A dnes? Tržnice. Průchozí pokoje. Nic víc. Rudolf Bitzan navrhoval svá nádraží jako místa pobytu a místa rozloučení…“ (str. 202)

Možná by se Rudišova kniha dala použít jako učebnice dějin, ale i jako průvodce na cesty – celé to působí jako „Winterbergův baedekr“. Tolik, co se dozvíte z četby, byste totiž horko těžko nalezli pohromadě někde jinde. Navíc, nic v příběhu není samoúčelné, všechno má svůj význam – např. i jména hlavních protagonistů. Kraus se svým židovským příjmením provádí Winterberga po trase, na níž se mu ztratila jeho první láska, Židovka Lenka při útěku před nacismem, a naopak Winterberg je v překladu Vimperk, tedy město, odkud Jan Kraus za totality emigroval…

Jaroslav Rudiš do knihy přetavil své zkušenosti z cest po železnici (až jsem žasla, jaké detaily v knize jsou), zkušenosti s hotely a ubytovnami, a vše obalil historií jako plédem, jehož vlastnosti oceníme až později a ne hned  zkraje. Není to snadné čtení, žádná odpočinková četba, čtenář musí neustále přemýšlet a někdy se i vracet, aby vše pochopil.

„… příliš mnoho výhybek a ještě více historek, já vím, výhybky historie se také vždy nastavují ručně, lidskou rukou a lidskou hloupostí, ano, ano, příliš často jsou to troubové, kdo nastavuje výhybky historie, ne, ne, já vím, výhybkáři na dráze pochopitelně žádní troubové nejsou, ani posunovači…“ (str. 231)

Celá kniha působí jako svérázný jízdní řád – od grafického pojetí obsahu (ten evokuje jízdní řád dokonale) až po obálku, v níž se skrývá železniční mapa Rakouska-Uherska. Stačí jen nastoupit a nechat se vézt dějinami i současností.

Související knihy

Rudiš, Jaroslav

Labyrint, 2021

Rudiš, Jaroslav

OneHotBook, 2021