Přečtěte si předchozí část!

Když se Laura vrátila z pracovního úřadu a zjistila, že nedostane nic od nikoho, ať už chce, nebo nechce, rozhodla se z přirozeného důvodu ješitnosti spíš chtít než nechtít, a začala brouzdat internetem po všech možných –kassach (čili odborech) Švédska s nadějí, že ji někdo možná přece jen podpoří.
Práci jí nikdo dát nechtěl, a to i přesto, že si nepřipadala nijak neschopná. Nenosila to nejlíp znějící jméno, ale zato měla jednu nedokončenou školu z jedné země, o které nikdo ve Švédsku neslyšel, a hodně vůle se učit. Ale vůle nikoho doopravdy nezajímala.
Pracovní úřad vystřídala pojišťovna, pojišťovnu studentský příspěvek, příspěvek na ubytování, příspěvek za dostatečně rychlé naučení se švédštiny, daňový úřad a odbory.
Nechtěli ji podpořit nikde. Než se ale dozvěděla odpověď na svoje otázky, musela vyplnit dostatečné množství formulářů, odeslat žádosti, kopírovat, skenovat, žádat – a to vše v několika kopiích. Komunikovala s desítkami lidí, kteří se postupně nebo zároveň zabývali její žádostí a každá nová odpověď přinesla novou záhadu (a nový formulář, který bylo třeba vyplnit).
Laura musela odpovědět na otázku, co dělala v posledních dvanácti měsících, a svoje tvrzení doložit formulářem. S hrůzou zjistila, že si to nepamatuje.
Úřady nebyly na bohémský život Laury připraveny.
Nepracovala dost dlouho a nedostala dost peněz, proto teď nemohla dostat žádnou podporu. Pracovala ve špatném oboru, studovala špatnou věc, byla moc stará, moc mladá, moc vysoká, mluvila moc dobře švédsky a moc rychle ukončila švédštinu pro přistěhovalce, ale zase nebyla ve Švédsku dost dlouho a nebyla nezaměstnaná dost dlouho na to, aby dostala podporu za svoji jazykovou schopnost.

Anna jen nostalgicky vzpomínala, jak se ona pokoušela dostat studentskou půjčku. To by ale musela studovat obor, který přesně odpovídal jejímu zaměstnání. To byl ovšem trochu problém, protože ona ještě dělala uklízečku a studovala překlad.

Po půl roce Laura konečně svírala v rukou všechny zamítající dopisy od všech –kass, které ve švédsku existovaly. Nebyla tak ztracený případ, aby ji někdo podpořil. A nebyla na tom tak skvěle, aby ji někdo podpořil.
Na konci si ale Laura uvědomila, že se rozhodla správně. Skrz všechno papírování, telefonování, setkávání a vyplňování si připadala zaměstnaná. Její snaha o podporu ji jako jediná po dlouhé době konečně dala práci.
Uvědomila si, že ve Švédsku není nic samoúčelné.

… pokračování příště…

Veronika Opatřilová

Miluje pečení sušenek a vůni kardamomu, chodí denně do lesa a má jednu kočku, i když by jich rozhodně chtěla víc. Škola ji nikdy nebavila, ale bavily ji jazyky, proto pracuje jako překladatelka ze švédštiny. Píše skoro pořád, občas na blog Sverige.cz o Švédsku, občas povídky a hodně romány. Myslí si, že nejlepším místem pro život je ostrov, jakýkoli, protože kamkoli se člověk podívá, všude uvidí moře.

Její románová prvotina Ostrov žije vyšla v lednu 2021 v nakladatelství Pointa.

Související knihy

Opatřilová, Veronika

Pointa, 2021