Přečtěte si předchozí část!

Jestli existovalo něco, čemu se Laura bránila zuby nehty, byl to pracovní úřad.
Ten strach ji provázel už od dětství. Pocit, že ocitnout se na pracovním úřadě se rovná začátku konce. Laura byla přesvědčená, že práci si musí najít sama a žádat o pomoc pracovní úřad bylo jako podat přímý důkaz o své vlastní neschopnosti. Myslela si, že na pracáku skončí jedině, až se z ní stane alkoholička, o což se vehementně snažila už deset let, ale přece jen doufala, že k tomu nedojde tak brzo.
Ona Laura měla totiž taky trochu strach z jakýchkoliv státních institucí. Její přirozený odpor k tomu, co sama nazývala systém, možná způsobila její výchova mezi svědky Jehovovými. Laura ve svém novém životě toužila hlavně po chaosu. Nespoutanosti. Čemkoliv, jen ne po systému. Chtěla cokoliv, jen ne dlouhé chodby, lidi čekající s číslem v ruce a lidi v úhledných oblecích s kravatou.
Když se Laura přestěhovala do Švédska, jedno věděla jistě: na pracák nepůjde. Vlastně ji ta myšlenka nejdřív ani nenapadla. Nevěděla, že by mohla, když není Švédka. A proto si našla práci sama. A jak jinak, začínala s Annou jako uklízečka. Tu práci nevydržela dělat dlouho a nebyla v ní tak dobrá jako Anna (za což byla neskonale vděčná). Po pár měsících se ocitla znovu bez práce. Na kurzu švédštiny pro přistěhovalce jí kdosi řekl, že nechápe, proč nešla na pracák hned po příjezdu. „Práci ti najdou hned, pomůžou, a ještě dostaneš podporu.“
Myšlenka podpory Lauru znechutila ještě víc. Dostávat peníze od státu, ve kterém nemáš co dělat, za to, že nepracuješ. Ona nechtěla almužnu. Ona nechtěla ničí pomoc. A ze všeho nejvíc nechtěla, aby někdo vůbec věděl, že ona – Laura – ve Švédsku vůbec je. Z nějakého důvodu byla posedlá myšlenkou, že jakmile se někdo ze systému o ní, o Lauře, dozví, ze země ji vyhostí. (S touto myšlenkou se díkybohu nikomu nikdy nesvěřila.)
Laura měla jinými slovy hrdost. Dokud nepřišel hlad. A ten přišel brzy. Zhruba po půl roce bezvýsledného pátrání po práci neměla v peněžence ani na kontě nic. Tehdy poprosila o almužnu.
V ten velký den cesty na pracovní úřad se ráno ani nedokázala nasnídat, jelikož nervozita, která ji svírala, byla příliš velká. Těžkými kroky kráčela do budovy úřadu práce s jistotou, že je poražena. Jít na pracák bylo jako vzdát se. Požádat o pomoc bylo jako říct nahlas, že to nezvládla sama, a říct to nahlas znamenalo, že se to stalo pravdou. Klepající se rukou vzala si Laura lístek s pořadovým číslem. Před ní nikdo nečekal. Její představa přelidněné místnosti plné ztracených existencí příliš neseděla.
Laura čekala deset minut, než k ní přišla žena středního věku v rozevlátých barevných šatech a zeptala se, co potřebuje, a Laura pochopila, že ta žena chce jít na oběd a ráda by to vyřídila rychle, za což byla Laura vděčná, protože od chvíle, kdy vstoupila dovnitř, se snažila dostat ven.

V její hlavě vypadal systém na pracovním úřadě zhruba takto:

1. první návštěva, na které ten, co hledá práci, popíše vše, co umí, co vystudoval, co dělal, jaké jsou jeho představy a sny a co by rád dělal v budoucnu, a ten, co mu práci hledat pomáhá, klade záludné a zvídavé otázky, píše si poznámky, aby v budoucnu mohl pro něj najít tu pravou práci
2. po první návštěvě začnou tomu, co hledá práci, chodit desítky pozvánek na pohovory do prací, které dělat nechce, ale musí se jich zúčastnit, aby neztratil podporu
3. ten, co práci hledat pomáhá, bez ustání pomáhá hledat práci
4. ten, co práci hledá, hledá, ale také dostává nabídky, zúčastňuje se seminářů a pohovorů, setkání se zaměstnavatelem a hlavně a nadevše: dostává podporu
5. pracovní úřad pomůže Lauře najít práci a nikdo ji ze země nevyhostí a ona se navždy smíří se systémem

Bod číslo jedna Lauřiny představy o tom, jak to na pracovním úřadě vypadá převedený do skutečnosti:

První minuty na pracovním úřadě Lauru přesvědčily, že se nemá čeho bát. Žádná práce, kterou by nechtěla, jí určitě nabízena nebude, protože na pracovním úřadě nikdo nebude ztrácet čas hledáním práce pro někoho jiného.
Paní v rozevlátých šatech si zapsala Lauřino osobní číslo a odspěchala na oběd. Laura pak potkala muže středního věku s šedými vlasy, který se všemu smál. Ten muž se Laury narovinu zeptal, proč přišla. A Laura popravdě a komplikovaně vyložila svoji situaci. On se zeptal, jestli se chce na něco zeptat a Laura vylovila bloček s dotazy, které si pečlivě připravila. Muž, který se všemu smál, se zasmál. A ona spustila.
Mohla by přeskočit roky studia švédštiny a začít studovat rovnou poslední kurz, když švédsky mluví docela obstojně?
„To nevím,“ řekl rozesmátý muž. „To my tady neřešíme.“
Mohla by chodit na nějaký kurz, doplnit si vzdělání?
„To nevím,“ řekl rozesmátý muž. „Ale můžeš se zeptat v pondělí naší poradkyně přes vzdělání, takové věci řeší ona, ne my.“
Mohla bych dostat podporu? Zeptala se Laura a snažila se tvářit hrdě.
„To nevím,“ řekl rozesmátý muž. „To tady nemůžeme říct, to řeší na odborech, pod které patříš.“
Lauřin seznam otázek se začal povážlivě zmenšovat. Některé otázky předem odsoudila k zániku a přeskočila.
Mohla bych dostat finanční pomoc s překladem svých zahraničních diplomů? Pokusila se ještě.
„To nevím,“ opakovala v duchu s rozesmátým mužem. „Ale můžu ti dát internetovou adresu, kde to vědět budou.“
„A navíc,“ řekl po chvíli, „v březnu budou znovu volby, takže možná všechno, co jsem tady řekl, nebude platit, protože změní zákon. Raději si to všechno zjisti na internetu.“
Laura chvíli seděla a s rozesmátým mužem se na sebe dívali, a když ji to přestalo bavit, zeptala se narovinu, co se stane dál. Rozesmátý muž jí řekl, že za čtyři měsíce přijde znovu a proberou její budoucnost a její vývoj. Znovu, zamyslela se Laura, jako by se mnou moji budoucnost a můj vývoj už někdo probral.
Muž podal Lauře její pracovní plán, papír ve formátu A4, na kterém bylo napsáno vše, co Laura o sobě prozradila jen v o 90 % menším rozsahu, a potom jí muž, co se všemu smál, pozval na povinnou schůzi, kde jí všechno vysvětlí podrobněji. Laura poděkovala a šla. Nebylo to tak hrozné, myslela si. Nic nepříjemného na sebe prozradit nemusela. Nikdo se na nic neptal. Ale zároveň jí ani nikdo s ničím nepomohl a v hlavě měla stejný zmatek jako předtím. V podstatě nezjistila vůbec nic. Ale byla zapsaná na pracovním úřadě. Připadala si hrozně dospělá a poražená zároveň.

Bod číslo dvě a tři Lauřiny představy o tom, jak to na pracovním úřadě vypadá převedený do skutečnosti:

Laura nikdy žádnou nabídku práce ani pozvánku na pohovor nedostala. Nikdy ji nikdo ani nekontaktoval. Všechno, co musela, bylo posílat každý měsíc důkaz o tom, že práci skutečně hledá. Ale všechno si to mohla vymyslet. Jestli někdy nějakou práci hledala, to nikdo doopravdy nevěděl. A tak Laura prostě pokračovala v tom, co dělala předtím. Hledala si práci sama. S jedním velkým rozdílem. Byla zapsaná na pracovním úřadě. A to tak trochu dělalo celou její existenci oficiálnější, tak nějak víc součástí systému. Nebyl to úplně strašný pocit.

… pokračování příště…

Veronika Opatřilová

Miluje pečení sušenek a vůni kardamomu, chodí denně do lesa a má jednu kočku, i když by jich rozhodně chtěla víc. Škola ji nikdy nebavila, ale bavily ji jazyky, proto pracuje jako překladatelka ze švédštiny. Píše skoro pořád, občas na blog Sverige.cz o Švédsku, občas povídky a hodně romány. Myslí si, že nejlepším místem pro život je ostrov, jakýkoli, protože kamkoli se člověk podívá, všude uvidí moře.

Její románová prvotina Ostrov žije vyšla v lednu 2021 v nakladatelství Pointa.

Související knihy

Opatřilová, Veronika

Pointa, 2021